Battle Realms je nový přírůstek do žánru RTS a zároveň opus číslo jedna firmy Liquid Entertainment. Nadšení nedávno vzniklého týmu přineslo ovoce v podobě do detailu vypiplané hry obohacené o několik výborných inovací, které dokazují, že i v tomto žánru se dá dělat něco víc než jen kompilovat dobré nápady ostatních. To je dobrá zpráva. Následuje špatná zpráva, ovšem jen pro někoho. Battle Realms je, co se singleplayeru a hlavní kampaně týče, hra mimořádně těžká a místy až k hráči nepřátelská.
Obtížnosti jsou v Battle Realms tři. Na úrovni „hard“ vás počítač nechá postavit pár baráčků a pak vás zmasakruje. Na úrovni „normal“ vás počítač nechá skoro vybudovat základnu a pak vás masakruje průběžně. Na úrovni easy lze jakž takž nerušeně vycvičit vojsko a dopochodovat s ním na dohled nepřátelské osady. Pak je zmasakrováno. A když vám přece jen vysvitne jiskřička naděje, že bitva by mohla skončit vítězně, tak zabijí Kenjiho. Že nevíte, kdo je Kenji? Jedná se o hlavní postavu hry, prince, který chce, aby zavládl v rodném kraji mír. Za tím účelem musí samozřejmě nejprve vyhrát válku proti několika konkurenčním klanům. Hra Battle Realms je zasazena do mýtických počátků japonských dějin a tak je pro ni typické ryze přírodní prostředí, bojová umění (dokonce i ten nejprostší venkovan se brání efektními chvaty) a magie.
Kenji je mimořádně statečný a výborně vycvičený bojovník, který se bez bázně a hany vrhá do nejprudší bitevní vřavy. To z něj dělá ideálního vojáka, ale příšerného velitele. Jeho osudem je vrhnout se do klubka nepřátel a hrdinně zemřít. Odtud výrok „Zabili Kenjiho!“, který jsem při hraní opakoval bohužel často. Katastrofický scénář „Zabili Kenjiho!“ neplatí bez výjimky. Jednak Kenji není v každé misi osobně přítomen, jednak je pro Battle Realms typická určitá nevyváženost, následkem které budete v misi šesté loadovat dvacetkrát, zato v misi sedmé v poklidu rozvíjet základnu, stavět armádu a opatrně drtit nepřítele.
Možná se teď ptáte: Proč Kenjiho posílat do boje, když může čekat v závětří základny, až za něj ostatní odvedou práci? Proč ho nedržet v zadních řadách vojska, aby se nedostal do nejprudší vřavy? Odpověď na tyto otázky se skrývá v systému hry. Jeho základem je venkovan. Venkovan postaví domeček. V domečku se…, no ať už se tam děje cokoliv, vyleze z něj jednou za čas venkovan nový. Venkované mohou být dále využiti v zemědělství, jehož prostřednictvím se získávají dvě herní suroviny – rýže a voda. Umístění rýžovišť i vodních zdrojů je pevně dané, oboje se zobrazuje na mapě a z toho zpravidla vyplývá, kde založí základnu hráč a kde ji asi má nepřítel.
K výcviku vojáka je opět nutný venkovan, který vleze do příslušné budovy jako civilista, vyleze jako lukostřelec, kopiník, kanonýr, samuraj atd. Hráčova populace je omezena číslem třicet. Z toho plyne, že čím více vojáků, tím méně venkovanů, kteří by zajišťovali přísun surovin, a naopak čím více venkovanů, tím méně vojáků, kteří by je bránili. Princip populačního limitu funguje v mnoha RTS. Battle Realms však přinášejí jednu drastickou inovaci: Čím víc se blíží populace limitu, tím pomaleji se nový venkovan rodí. To znamená, že pokud je vojsko zmasakrováno, na nové si hráč počká pořádně dlouho.
Nedosti na tom, omezen je i počet obranných věží, a to číslem čtyři! Navíc věž sama o sobě neznamená pro obranu nic. Je třeba ji osadit jedním vhodným vojákem, pokud možno takovým, který bojuje na dálku. Věž dává vojákovi, který ji využívá, větší dostřel a útočnou sílu. Posléze jsem sám usoudil, že větší počet věží by neměl smysl. Zaměstnat čtyři vojáky dřepěním na věži, když jich lze mít maximálně třicet, je opravdu zbytečný luxus.
Ještě o jedné zajímavosti se zmíním: Vojáka libovolného druhu lze posadit na koně či jiné jízdní zvíře. Aby byl zajištěn přísun kopytníků, je třeba zjistit, kde se pasou, pak vyslat
venkovana s konopným lasem, ten koníka zkrotí a dovede do stáje. Ale pozor! I koní je v každé misi určitý počet a zvíře padlé v boji nelze nahradit. Zkrátka rýže a voda je to jediné, čeho je dost. To je však výhoda spíš pro soupeře: stačí, aby hráči uklouzl při dobývání nepřátelské základny jediný cizácký venkovan, a za chvíli stojí o kus dál základna nová. Tato vlastnost však výrazně dramatizuje multiplayer, kde se lze tímto způsobem vyhrabat i z totální porážky.
Nejzajímavější na Battle Realms je samotný výcvik vojáků a jejich použití v bitvě. Pokud například hrajete za Dračí klan, můžete venkovana v příslušných stavbách vycvičit mimo jiné v lučištníka či kopiníka. Pokud mu obstaráte kurzy oba, jedno v jakém pořadí, stane se z něj dračí válečník, pokročilejší jednotka schopná boje zblízka i na dálku. Lučištníka, kopiníka i dračího válečníka lze poslat do svatyně, kde každý obdrží určitou speciální schopnost – lučištník může vystřelit do dálky šíp, který ozáří okolí (ideální pro průzkum), kopiník může paralyzovat nepřítele, dračí válečník může vyvolat silové pole. Ani tím však spektrum vylepšení nekončí. Za zabité nepřátelské vojáky a zničené budovy dostáváte body jing či jang (podle toho, zda hrajete za „hodný“ či „zlý“ klan, přičemž v kampani jsou na výběr jen dva klany, v módu „skirmish“ další dva). Za tyto body lze
nakupovat bonusy trvale platné pro všechny vojáky stejného druhu – větší útočnou sílu, více zdraví atd. Mohl bych pokračovat výčtem jednotek různých klanů, jejich bonusových vlastností a unikátních hrdinů, které lze v pozdějších fázích hry za patřičnou dávku rýže a vody pořídit.
Poněkud komplikované? To tedy ano. Aby se cvičení vojáků nestalo peklem, ve kterém hráč brance zmateně posílá z jednoho baráku do druhého, výrobní cyklus lze perfektně zautomatizovat prostým zapichováním vlaječek na patřičná místa či budovy. Ovládání hry je vůbec výtečně zpracováno. To však nezabrání nutnosti pomalu si osvojovat „alchymii“ jednotek a často se učit metodou pokus-omyl. Ani ze hry, ani z manuálu totiž nemáte možnost přesně zjistit, na co je která jednotka vlastně dobrá.
A tak dojde na lámání chleba až v boji. Ten je vůbec nejožehavějším tématem hry. AI hráčových vojáků je neuvěřitelně agresivní. Bez ohledu na příkaz k přesunu na určité místo se bezhlavě vrhnou po krku každé nepřátelské jednotce, kterou potkají. Osamělá jednotka však na rozdíl od hráčových vojáků často hbitě ustoupí, samozřejmě vstříc posile. Tímto způsobem lehce dojde k tomu, že od jádra hráčova vojska se oddrolí menší skupiny, které jsou pak bez milosti zmasakrovány. A ztráty v započaté bojové akci se nahrazují vzhledem
k železným pravidlům populačního růstu velmi těžko a dlouho. Zde kupodivu podivuhodně hapruje jinak skvělé ovládání. Vojákům lze sice uložit určitou úlohu (např. ochranu budovy či eskortu jiné jednotky), avšak pouze jednotlivcům, což je v případě pětadvacetihlavého vojska těžká otročina. I pokud ji hráč absolvuje, vojáci mají tendenci se ze zvoleného módu automaticky vyvázat, kdykoliv se octnou na dohled nějakého cíle. Vytváření skupin hra neumožňuje. Na jednu obrazovku se navíc vejde jen malý výsek mapy bez možnosti měnit měřítko, a tak hráč nemá kolikrát nad bojovou situací ani optickou kontrolu. To velmi ztěžuje použití jakékoliv inteligentní taktiky. Škoda, paleta jednotek a jejich speciálních schopností je vymýšlení možných taktik perfektně přizpůsobená.
Všeobecně platnou taktikou tedy zůstává přečíslit nepřítele. To je však při tvrdém populačním limitu velmi těžké. Osobně jsem často volil taktiku hop nebo trop - odvolal ze základny dokonce i osádky obranných věží a zmobilizoval zbývající venkovany, takže báze zůstala zcela nechráněná. Jedinou pomoc v bitvě představuje fakt, že si vojáci sami regenerují zdraví. Pokud se tedy hráči podaří poničit nepřátelskou základnu a donutit aspoň část vojáků, aby se vykašlala na boj a ustoupila, můžete je po chvíli, až se jim zdraví obnoví, poslat dokončit dílo. Za účelem stažení z boje je nutné označit vojáky a klikat na cílovou
destinaci tak dlouho, dokud už nemají v dohledu žádný cíl, ke kterému by se vrhli. Teprve pak poslechnou. K lepší taktice jsem zatím nedospěl. Za těchto okolností, kde často rozhoduje papírová síla obou vojsk a ne hráčovy akce, je velmi obtížné vzdát se byť jen jediného vojáka, tedy i Kenjiho. Od toho jeho časté umírání. Uprostřed zmatečného mumraje bitvy je takřka nemožné smysluplně využívat výše zmíněné speciální schopnosti. K tomu je totiž třeba kliknout na ikonku pod portrétem příslušného vojáka. Než příslušného vojáka nacházejícího se ve vhodné situaci vyberete a kliknete na správné místo, celá akce většinou pozbude aktuálnosti. Často z toho důvodu, že objekt vaší starostlivosti je kaput.
Poté, co je nepřátelská základna konečně dobyta, by si hráč zasloužil ovace. Místo toho nastává často „dojížděčka“, kdy je třeba likvidovat osamělé skupinky nepřátel a zapomenuté stavby, které můžou být skutečně kdekoliv. A tak je třeba nazdařbůh posílat skupinky po mapě a pátrat. Mimochodem i v této fázi hry se mi stalo, že Kenji zhebnul. V Battle Realms prostě hráč nezná dne ani hodiny.
Vrátím se k příjemnějším stránkám hry, a tou je bezesporu krásná grafika a animace postaviček. Battle Realms si zaslouží označení „ekologická“ RTS. Tím nemám na mysli recyklovatelnost krabice a manuálu, nýbrž fakt, že Battle Realms se za a)
odehrává v lůně přírody, za b) hráč nemůže přírodě svým jednáním nijak škodit. Zapomeňte na povrch země zdevastovaný Třetí světovou válkou a na nehostinné exteriéry vyprahlých planet. Zapomeňte na železobetonové zdi, vše drtící obrněnce a atomové bomby. Battle Realms, to jsou husté listnaté lesy střídané zelenými pláněmi, krajina protkaná říčkami a jezírky, v níž tu zapěje ptáček, tu kopýtkem divoký koník zahrabe. Ideální hra pro meditaci? Ani omylem!
Nikdy nevíte, kdy se na vás z pod korun romantického lesa vyřítí horda nepřátel. Když se ozve šum ptačích křídel, není to zdroj inspirace pro psaní poezie, nýbrž jasný signál, že něco se k vám rychle blíží. A koník hrabající kopýtkem není milé zvířátko, nýbrž vzpínající se mrcha, jejíž lapení a vycvičení v bitevního oře vás bude stát plno času.
Právě atmosféra, ve které nepoznáte ani chvilku klidu a bezpečí, však dělá z Battle Realms originální RTS, která by žádnému milovníkovi žánru neměla chybět v jeho poličce na originální hry. Začínajícím hráčům a těm, kteří mají žánr RTS rádi právě pro jeho typickou přímočarost a nekomplikovanost, však doporučuji spíše některý z dílů série Command & Conquer.
| Battle Realms | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
