Sucho se poslední dobou zejména v letních měsících neomezuje pouze na uvadající políčka zahrádkářů, nýbrž stále více i na zahálející plotny harddisků, které herní vývojáři v období dovolené a prázdnin velice poskrovnu častují jakýmikoliv produkty interaktivní zábavy. O to vřelejší přivítání čekalo v létě minulého roku týmovou akci Battlefield 1942, situovanou do druhé světové války. Především tento fakt přilákal mnoho příznivců těžkopádných tanků dob nedávno minulých, ale také nemalý počet oslavovatelů futuristických akcí stylu Quake 3 Arena, kteří se mohli na vlastní kůži seznámit s pradědečkem jejich oblíbeného raketometu. Není tedy divu, že se datadisk Road to Rome neztratil v záplavě očekávaných akcí a byl sledován s patřičným zájmem. Avšak byl zájem skutečně opodstatněný?
Hned z kraje vám prozradím, že vše, co si Road to Rome na nablýskaném kotoučku přináší, není zhola nic, než pouhých šest nových map s devíti novými vozidly v nich ukrytými. Pokud jste s nadšením očekávali vylepšenou grafiku, spoustu nových map, inovativní zbraně, neotřelé herní módy nebo snad celou singleplayerovou kampaň, budete více než zklamáni. Je až zarážející, že i po vykrystalizování přístupu k rozšiřitelnosti multiplayerových akcí například zmiňovaným Quakem 3, tj. maximální otevřeností hry nabízející mohutnou modifikovatelnost jak map, tak samotných herních módů, se některé firmy vydají plavat proti proudu a omezují rozšiřitelnost své hry pouze na oficiální (rozuměj placené) přídavky. Vždyť právě taková otevřenost dává lidovým masám možnost realizovat své tvůrčí schopnosti a je příčinou, proč jsou podobné hry neupadají v zapomnění i po několika letech od jejich vydání. To je však otázkou na dlouhé úvahy, nyní se konečně podívejme, zdali Road to Rome nahrazuje nevelkou kvantitu kvalitou.
Charakter datadisku můžeme demonstrovat hned první mapou, kterou pro nás autoři přichystali, bitvou o Anzio. Jedná se o výškově členitou oblast proťatou řekou vedví. Klíčovou roli zde tedy hraje několik málo mostů, po jejichž dlaždicích budete muset neúnavně pendlovat sem a tam, abyste ubránili pozice na obou stranách řeky. 
Zde se projevuje největší slabina, totiž nevyváženost hry jednoho hráče. Tlupa lidských vojáků by zcela logicky obsadila strategická místa u mostů a držela by je až do rozstřílení. Zato uměle inteligentní panáci směle nabíhají po jednom pod nepřátelskou palbu, aby se po následující smrti respawnovali a se zarputilostí lumíka celý postup opakovali. Navíc není rozdávání příkazů zdaleka tak přehledné a pohodlné, jako tomu bylo například v Unreal Tournamentu, a tak si po většinu hry v bojišti připadáte osamoceni jako kapka vody na Sahaře. Umělá inteligence tudíž nedoznala vážnějších změn a není výjimkou, aby vedle vás zastavil nepřáteli obsazený džíp se zřejmě extra adhezívními sedačkami, poněvadž se všichni vojáci nechají pomalu ustřílet k smrti, než aby se pokusili zvednout své zadnice a vystoupit z vozu (o tom, že se dá střílet vsedě raději ani nespekuluji). Vraťme se však k demonstračnímu Anziu. Každého milovníka vrtulí jistě potěší, že se v mapě nacházejí rovnou dvě letiště. Avšak kdokoliv bude proklínat designéry, neboť použitelné je pouze jedno. Druhé je totiž obráceno strategicky tváří k moři, takže pokud neumíte s těžkým bombardérem z druhé světové manévrovat lépe než s řekněme X-Wingem, na vyhlídkový let rovnou zapomeňte. Téměř hned po opuštění letiště totiž při přibližování se k okraji mapy uslyšíte známou hlášku „Deserters will be shot!“, načež se tak či tak zřítíte k zemi, neboť rozpoznat výšku, když místo horizontu vidíte modré moře na modrém pozadí oblohy, je kumšt hodný cirkusového vystupování.
Ostatních pět bitev můžete na vlastní kůži zažít u Salerna (asi jediná rozlehlejší mapa, která se hodí na letecké souboje) Monte Cassina, Monte Santa Croce a poslední dvě mapy zachycují operace Baytown a Husky. Poněkud vyváženější mi však u datadisku připadá úloha pěchoty. Rozvaliny bývalých domů poblíž strategických mostů přímo vybízejí k obsazení několika odstřelovači podporovanými raketometčíkem a mnoho statických děl, mezi která přibylo i několik nových, umocňuje pocit, že ohled byl brán především na hru více hráčů. Tomu také napovídá charakter několika nových vozidel. Například pojízdná pevnost, spojenecký tank M3 Grant, je sice fajn, ale k využití plného potenciálu vyžaduje osádku dvou mužů, kdy jeden ovládá dělo a druhý kulometnou věž. Ochrana kulometných věží byla ostatně rovněž dořešena, konečně človíček vykukující vysoko nad úrovní tanku přímo nevolá po zbloudilé kulce, ale umně se kryje za neproniknutelnými pláty. 
V multiplayeru také přijdou na řadu zcela jistě nejrůznější džípy i čluny pro překonávání vzdáleností mezi jednotlivými pozicemi, neboť rozloha map se poněkud zvětšila, a to i vertikálním směrem.
Jak tedy průměrný datadisk k výtečné hře ohodnotit? Bohužel, drobné nedostatky původní verze nadále přetrvaly. Co se například technické stránky hry týče, pro několikatunový tank bude stále překážkou i obyčejný vyschlý strom a voják zaseknutý o stejné ocelové monstrum se bude před tankem sunout nemalý kus cesty, než se konečně zasekne třeba o výše zmíněný strom a uvolí se podlehnout pásům. Navíc, i když je k dispozici patch verze 1,3, Road to Rome obsahuje pouze verzi 1,25, takže opětovnému stahování se neubráníme. Shrnuto a podtrženo, datdisk nabízí velmi malé množství poměrně vyvážených nových map s několika novými vozidly, avšak jejich kvality oceníte pouze v multiplayeru, nejlépe při větším množství hráčů (celkem až 64). Pokud nejste síťový typ, budete nadávat nad pitomostí vlastních „spoluhráčů“ a šest úrovní vás hodně rychle omrzí. Za plnou cenu datadisku osobně doporučuji sehnat si z bazaru postarší Return to Castle Wolfenstein a počkat na multiplayerový mod Enemy Territory, který by měl být podle nových informací ke stažení zcela zdarma. A tak to má být.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
