Beowulf: The Game – libo krvavý biftek?

A zase jedna „filmová“ hra. Tentokrát se starodávným námětem, prosycená temnotou, brutalitou a testosteronem.

Beowulf: The Game

Když se za základním názvem nějaké hry vyskytuje ještě přílepek „The Game“, neznamená to nutně, že jde o Hru s velkým Há, ale lze z toho odvodit, že kromě hry existuje i něco dalšího s obdobně znějícím jménem, s největší pravděpodobností The Film. A také, že bychom měli být při koupi maximálně obezřetní, i když při adaptaci filmových předloh existují i světlé výjimky.

Samozřejmě ani film se nevynořil jen tak odnikud, ale je snahou o převyprávění příběhu, který má pro Anglosasy zjevně větší půvab než pro nás, nota bene když je staroanglická poéma téhož jména, zachovaná v jediném rukopise datovaném kolem roku 1000, základním kamenem anglické literatury. Poéma je charakteristická tím, že v ní vystupují postavy s nevyslovitelnými jmény, plus samozřejmě super-hrdina Beowulf, jehož posláním je postupně sprovodit ze světa humanoidní obludu Grendela, jeho matku a pár dalších přidružených příšer. Dle jedné z interpretací jsou Grendel a jeho máti potomky Kaina, což zní zajímavě možná pro religionisty, ale pro léty ukainované hráče nijak zvlášť. Ostatně kolem roku 1000 v severní Evropě nefrčely zrovna komplikované příběhy, a tak ani od hry nečekejte složitou epiku. Přesněji: nečekejte od ní komplikovaného vůbec nic.

Nepřítele čapnete pod krkem, druhou rukou mu uděláte z obličeje prejt a nakonec ho obloukem rozmáznete o zem.

Hned jakmile dostanete Beowulfa do ruky, v níž držíte ovladač, a uvidíte a uslyšíte jeho muže na pobřeží, jak skandují vůdcovo jméno, asi se trochu leknete. Bohužel nikoli proto, že by snad vaši bojovníci naháněli takovou hrůzu. Hrůza je spíš to, co nám tvůrci nutí na aktuálě nejnovější platformy. Základní grafika většiny scén, když zrovna nebojujete s nějakým tím bossem, na němž si autoři dali víc záležet, je totiž přinejlepším podprůměrná. Kromě toho tu zřejmě byla snaha o jakousi syrovost výrazu, díky čemuž často působíte spíš jako Donkey Kong uprostřed tlupy orangutanů: vyrážíte různé neartikulované skřeky, případně neartikulovaně řvete, jakož ostatně vše, co se ve hře pohybuje, zpravidla neartikulovaně řve, takže je hra dobrým kandidátem na jednu z nejuřvanějších her všech dob. Možná by to chtělo trochu zohlednit fakt, že lidský mozek už zhruba deset tisíc let neprodělal zásadní změnu, takže člověk, který používá kovové meče a lodě s plachtami, nemusí nutně připomínat primáta.

Beowulf tedy postupuje vpřed – tím nejkoridorovatějším koridorem, jaký si lze představit, sem tam po něčem vyšplhá, sem tam přeručkuje po římse a občas pobije řvoucí hordu, která se na něj vyřítí. Následuje další běh koridorem a další horda, která jako by z oka vypadla té minulé. Základní jednoduché údery se brzy rozkošatí, aniž by ale jednotlačítková metoda upadla v zapomnění. Stojí-li proti vám například nepřítel se štítem, standardní meč se vám o něj po několika ranách zlomí! Je tudíž nutné naučit se kombo, jímž protivníka ochrany štítu zbavíte. Ale co to? Není to nutné! Stačí vytrvale mačkat samotné tlačítko B pro „ruční práci“: nepřítele čapnete pod krkem, druhou rukou mu uděláte z obličeje prejt a nakonec ho obloukem rozmáznete o zem! To, že držel štít, vás vůbec nezajímá – co nezvládne meč, s tím je holá ruka hotova raz dva. Zas jeden důkaz toho, jak nebezpečné jsou holé ruce.

Vlastní mužstvo vám způsobuje největší potíže.

Občas se vyskytne boss a grafika vyskočí o kus nahoru, řada neduhů ovšem zůstává. Tak zaprvé: soubojům s bossy stál evidentně nedobrovolně u kolíbky God of War. To by nebylo tak zlé, kdyby tvůrci dokázali alespoň svědomitě kopírovat. Takto zůstala jen podobná fasáda a systém, kdy se vám po určité době mydlení obludy na obrazovce ukáže, co máte zmáčknout a pokud to včas stihnete, udělá rek s příšerou nějaké ty speciální psí kusy. Bohužel se při procesu klonování někam vytratily jak kvalita provedení, tak z něj odvozené vzrušení. Už v úvodím souboji s mořským hadem žasnete nad tím, jak netvorovi, který zabírá celou obrazovku, stačí dát pár neobratných ran pěstí, aby zemdlel natolik, že s ním můžete provádět své krvavé hrátky. Naproti tomu v případě jeho útoku se stačí pohodlně odkulit, protože bije ocasem vláčně jako kapr, kterého už se postupně pokusila zabít celá rodina. Když jsem zmínil krvavé psí kusy, musím doplnit, že celá hra je opravdu mimořádně tělními tekutinami oplývající, což ale svou přehnaností spíš působí směšně, než že by to snad probouzelo v hráči drsně nordického ducha.

Tvůrcům se zřejmě celý koncept zdál – právem – krapet fádní, takže se ho pokusili oživit poněkud šokujícím způsobem: „hudebními“ minihrami. Uprostřed obrazovky se objeví kruh, lemovaný menšími kroužky, jimiž postupně procházejí symboly tlačítek. Mačkáte-li je v pravou chvíli, vaši muži se „rozparádí“ a pak kromě řvaní i třeba něco předvedou, například uhnou s lodí před nebezpečným skaliskem. Potíž je ale v tom, že správný okamžik zjistíte spíš sluchem než sledováním obrazce – ten je totiž tak nepřesný, že bez citlivého, nejlépe hudebně nadaného ucha vám možná tyto vložky zaberou v povinných pasážích víc času než souboje s bossy. Že byste se do nich pouštěli dobrovolně, o tom si troufám pochybovat.

Sbal prachy a vypadni

Hra má kromě soubojů s bossy mnohem spíš než s titulem God of War až podezřele mnoho společného s jiným titulem, a totiž The Sopranos: Road to Respect. Ano, není správné odkazovat na jinou „svou“ hru, ale zde se zase jednou nelze ubránit. Posuďte sami:
Obě hry jsou adaptací filmu, respektive televizního seriálu.
Obě se hrají stylem „pobij hlouček nepřátel, chvíli běž rovně dopředu a pak pobij další hlouček nepřátel“.
Obě jsou přehnaně brutální.
V obou se vyskytují zbraně, které vydrží jen pár úderů, než se rozpadnou. V té souvislosti má značný půvab nechtěného Beowulfův oblíbený pokřik: „I need no weapons! – Netřeba mi zbraní!“
V obou je možné vzít si někoho z chumlu nepřátel do parády ručně sólo, načež jeho soudruzi zaujatě přihlížejí, dokud ho nedoděláte. Je pravda, že v Beowulfovi to nejde provozovat uprostřed chumlu, ale stačí si vybrat někoho na jeho okraji a funguje to skvěle.
U obou má mohutnou sílu jednotlačítkové „kombo“.
Obě disponují pochybnou grafikou s jednotlivě uspokojivými místy.
Obě dohrajete za dobu kratší, než je průměrná směna v rozpočtové sféře.
Obě jsou ztrátou času.

Mužstvo ale občas pohne kostrou i bez hrátek á la Guitar Hero: lze mu zadat pár jednoduchých povelů a pak jen sledovat, jak bojovníci otáčejí rumpálem nebo odvalují z cesty balvan. Legrace je, že třeba v soutěsce už zeje díra jako vrata, jíž byste proběhli dvakrát, ale nejde to, zdržuje vás neviditelná bariéra, dokud není kámen odvalen až úplně do – do pryč. Paradoxně právě vlastní mužstvo vám způsobuje největší potíže. Udržet naživu sebe totiž není nic obtížného, zato udržet naživu JE bývá někdy problém. Kromě toho, že jsou náramně křehcí, totiž zpravidla všude panuje přinejmenším šero, v horším případě tma jako v ranci a když vám ukazatel oznámí, že někdo z nich má potíže, nezřídka zhebne dřív, než ho v té temnotě najdete. Soukmenovci jsou už tradičně odolní vůči vašim „přátelským“ ranám, ale neplatí to v režimu zuřivosti, takže ten spouštějte s rozmyslem. V okamžiku, kdy přijdete o všechny, mise se restartuje, třebaže byste se levelem svou ruční jednotlačítkovou metodou v pohodě propasírovali sami. Naštěstí se místy vyskytují ze země tryskající proudy modrého světla, které vám celé mužstvo grátis oživí. Oživovací místa ale nejsou aktivována věčně, takže na nějaké velké taktizování zapomeňte.

Ano, hra obsahuje i symbolické RPG prvky, možnost volit mezi kariérou temného nebo „hodného“ hrdiny a řadu postupně objevovaných vychytávek: například spuštěním zuřivosti poblíž ohně smetete všechny nepřátele okolo. To vše jsou ale jen ornamenty na trupu přímočaře primitivním, až neandrtálském. Mimochodem, film režíroval Robert Zemeckis, což mi vnuká děsivou myšlenku. Thore, chraň nás před Forrestem Gumpem: The Hrou!

Hru zapůjčila firma Gamehouse.