Zápis z deníku doktorky Elspeth Hollidayové - Burkittsville, Maryland, 21. července 1941. Jsem tu teprve hodinu a půl a už mi ta maloměšťácká atmosféra leze na nervy. Vedoucí jediného zdejšího hotelu celou tu dobu, co jsem vyplňovala knihu hostů, čekal, kdy se objeví můj manžel. Řekla bych, že v životě neviděl ženu, která cestuje sama. Co nejdřív musím zajít za šerifem, převyprávět mu příběh o pohřešované neteři a možná v něm i vzbudit trochu lítosti. Hra na bezmocnou ženu by v tomhle městě měla zabrat.
Ať už se vám film Záhada Blair Witch líbil nebo ne, pěkně pohodlně se usaďte a vyslechněte příběh, který je podle mého nejlepšího vědomí a svědomí lepší než ten filmový. BW1 nemá v titulní roli tři studenty, ale agentku organizace Spookhouse Elspeth Hollidayovou. Je to přesně ta samá Elspeth, kterou jsme mohli vidět v Nocturne, a musím říct, že výměnu za Strangera vnímám veskrze pozitivně. Elspeth není akční hrdinka, je to vědecky založená mladá dáma a přiměřeně tomu se i projevuje. Nevydává pohrdavé mručení a nekosí nepřátele se zjevným potěšením - místo toho je na ní vidět strach a 
bojuje jen proto, že musí. Do Burkittsville byla poslaná za případem, který už nejspíš všichni znáte, ale který nemůžu nezopakovat. Rustin Parr - místní poustevník - poháněn hlasy ve své hlavě unesl a zabil sedm místních dětí a když s tím byl hotový, došel se sám přiznat. Při následném výslechu uvedl, že ke všemu ho navedl duch staré ženy, který mu pořád našeptával, co má udělat. A právě tahle zmínka o nadpřirozených silách upoutala pozornost Spookhousu, který tam vyslal jednu ze svých agentek, aby se na to podívala podrobněji.
Adventurní část BW1 je dokonalá. Slídíte po vesnici, vyptáváte se obyvatel (kteří jsou nezřídka klasicky neochotní) a snažíte se dobrat pravdy. Studujte místní historické prameny, konzultujete své závěry se zasvěcenými a kousek po kousku odhalujete další části skládačky. Elspeth na nějaké duchy nevěří, a tak si s sebou přivezla i přístroje, které vám budou k užitku - pomocí nich si budete moct nahrávat různé podprahové zvuky nebo zjišťovat přítomnost spektrálních bytostí. Všechny důležité záznamy rozhovorů se vám zapisují do deníku, úkoly se odškrtávají, mapy se zakreslují, prostě přehledná paráda. Sympatické je i to, že celá hra nestojí jen na oněch sedmi vraždách, které se navíc udály ještě před 
vaším příjezdem, ale postupně přibývají další události (lépe řečeno vraždy), s nimiž je to zase o něco veselejší.
Protože BW1 ale (bohužel) není jen adventure, musíte občas podstupovat i nějaké souboje. Nemůžu říct, že bych v nich našla nějaké zalíbení - kdo hrál Nocturne, dobře ví, jaká je to zábava snažit se někoho zaměřit tím neposedným červeným paprskem. Drtivá většina soubojů trpí buďto nepřehlednou kamerou nebo těžkopádným ovládáním postavy, v horším případě obojím najednou. Komu se líbí velké množství krve a bizarní způsoby smrti, ten si tady užije - po zastřelení některého z hmotných protivníků z nich často vyteče snad kompletně celý obsah žil. Co se týče té bizarnosti, tak jak jinak byste označili příhodu, kdy dvakrát do někoho vystřelíte, jemu odpadne horní polovina těla a ta spodní ještě chvíli jde, než to zabalí taky?
Začínám mít pocit, že jsem v Burkittsville nevítaným hostem. Vedoucí místního obchodu - nějaký Daniel Kohl - je sice ochoten prodat mi, co potřebuji, ale o Rustinu Parrovi nechce říct ani slovo. Počítat nemůžu ani s šerifovou pomocí, je dost podrážděný a nervózní. Byl vůči mě dokonce otevřeně nepřátelský a nenabídl mi vůbec žádnou pomoc. Naopak jeho zástupce 
by mi možná pomohl rád. Musím si s ním promluvit, až nebude šerif v dohledu. Vypadá to, že většině místních lidí ten rozruch okolo sedmi mrtvol pořádně pocuchal nervy.
Graficky vypadá BW1 přesně tak, jak jsem si ji (po zkušenostech s Nocturnem) představovala. Vesnice Burkittsville je celá pochmurně šedivá a to i ve dne - nepřejte si vidět, jak vyhlíží v noci. To samé se dá říct i o lese - je hnědý, šedý, černý a nevyzpytatelný. Do některých míst proniká slabé denní světlo, tam se pak na zemi klikatí stíny holých větví a všechno se zdá vlhké a nepříjemně živoucí. Vaše nejhorší představy se naplní v okamžiku, kdy a) na vás vyrazí jeden z lesních obyvatel nebo b) padne absolutní tma. První případ bývá častější a časem si na něj zvyknete, druhý je dost zřídkavý a nezvyknete si na něj nikdy. Hlavně proto, že vám v tom okamžiku vypoví mapa službu a vy běháte po lese poslepu. Není to sice nijak složitý terén, po třech čtyřech průchodech jste schopni se v něm orientovat jen s občasným nakouknutím do mapy, ale nepřítomnost toho červeného křížku, který na mapě zobrazuje vaši polohu, je i tak znervózňující.
Textury pro trávu a hlínu jsou asi ty nejlepší, jaké jsem kdy viděla - žádné rozplizlé zelené cákance, ale jednotlivé kamínky a stébla trávy. Na druhou stranu některé jiné textury (ale je jich opravdu jen málo takových) působí totálně placatým dojmem, takže například některé části lesa vypadají spíš jako tapeta se stromovým vzorem než jako hustý lesní porost. Poněkud podezřelé je i neustálé povlávání všeho oblečení, které na někom ve hře uvidíte - chápu, že se autoři chtěli pochlubit svým uměním rozpohybovat dlouhý plášť, ale méně je v tomto případě více a přemíra tohoto efektu působí poněkud kontraproduktivně. Pozornému hráči totiž nemůže ujít, že jakékoliv oblečení jakékoliv postavy se neustále vlní, jakoby v Burkittsville i jeho okolí nikdy nepřestával pofukovat větřík.
Kromě neúnavně povlávajícího pláště se mi na Elspeth zdála divná ještě jedna věc - když večer přijde z vycházky po vlhkém blairském lese, hupne tak, jak je (tedy v čepici, kabátu a vysokých kožených botách) rovnou do postele. Může vám to připadat jako hnidopišení, ale vážně to působí dost směšně, a nestálo by zase tolik námahy nechat jí svlíknout kabát a zout boty. Některé detaily vůbec dělají chlapcům z Terminal Reality potíže - když na vás například při každém spouštění hry 
vyskočí okno s informací, že "hra Nocturne potřebuje aspoň 200 MB volného místa na odkládacím disku", jen těžko chápete, co je tak náročného na přepsání slova Nocturne slovy Blair Witch 1.
Tak tohle je Coffin Rock. Musím říct, že tady něco divného pociťuji, je to tu velmi depresivní. Vzduch se zdá být hustý, zatuchlý a jako nabitý elektřinou. Rozhodně to tu vypadá jako někde, kde se stahují zlé síly, ale žádný z mých senzorů tady není schopen nic zachytit. Přesto není pochyb o tom, že tohle je to místo, o kterém vypráví tolik legend. Kéž bych sem tak mohla dostat celý tým se spektrografickým vybavením, jenže to by upoutalo příliš mnoho pozornosti.
Blížím se ke konci a ještě pořád jsem se nedostala k tomu, co mi na BW1 vadilo nejvíc. Byly to ty nekonečné procházky po lese. Hra sama o sobě není nijak dlouhá, přímo by se dalo říct, že je krátká, což ostatně autoři avizovali už dopředu, v tom by zas takový problém nebyl. Horší je, že běhání po lese tam a zpět zabere dobrou třetinu hraní, což už 
skoro vypadá jako schválnost určená k optickému prodloužení hrací doby. Strategicky důležité body jsou navíc po lese rozmístěné tak šikovně, že vás přechod od jednoho k druhému donutí projít větší část lesních pěšinek. Kdybyste se mohli přesouvat zrychleně po mapě nebo kdyby vám aspoň každou cestu neztěžovala nezdolná lesní monstra, hrací doba by se smrskla ještě o další významný kus.
Přesto se mi hra líbí víc než film, o kterém si ještě pořád myslím, že z dobrého tématu mohl vytěžit mnohem víc než jen příběh o třech hysterických lidech, kteří se ztratili v lese a místo snahy dostat se z něj ven akorát předvádějí svojí skromnou slovní zásobu. Mýtus o blairské čarodějnici má na to, aby se podle něj napsaly příběhy mnohem komplexnější a napínavější, a BW1 je toho důkazem. Pokud už bych chtěla točit film na tohle téma, vybrala bych si rozhodně raději příběh hry, v němž jsou všechny dobré momenty filmu a navíc se tam skutečně něco děje, než příběh, který jsem viděla v kině.
| Blair Witch Volume 1: Rustin Parr | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
