RECENZE: Remasterovaný Blood je návrat do devadesátek se vším všudy

Po více než dvaceti letech od vydání se vrací klasická střílečka Blood v jen mírně vylepšené podobě. Sice má pořád jisté kouzlo, ovšem když opadne závoj nostalgie, začne rychle nudit.

Když v roce 1997 vyšel Blood, nebylo mi ještě ani 14 let. Přesto jsem měl k této brutální řežbě přístup bez problémů, a to nejen doma v nepřítomnosti rodičů, ale i v místní herně. Za 40 Kč na hodinu jsme s kamarády pár odpolední proseděli u skvělého multiplayeru a hráli fotbal s hlavami zombíků. Holt jiná doba, tehdy se nějaké věkové ratingy příliš neřešily.

Pistole na světlice je první zbraň, kterou seberete a své využití má i na konci hry.

Navzdory svému názvu toho Blood nabízel daleko více, než jen krev. Všechny ty ohořelé mrtvoly a usekané končetiny se rychle okoukají a samy o sobě by celou hru rozhodně neutáhly. Tím nejdůležitějším faktorem úspěchu byl vynikající návrh úrovní a poměrně originální zbraně, jako je třeba voodoo panenka anebo plamenomet ve formě spreje se zapalovačem. Ze všech těch slavných klasik postavených na Build Enginu je podle mě Blood nejlepší. Není totiž jen přímočarou komedií jako Duke Nukem a Shadow Warrior a navzdory groteskně přehnanému násilí si drží správně temnou atmosféru.

Blood si své místo v muzeích digitální zábavy rozhodně zaslouží, ovšem otázkou je, jestli by tam také neměl zůstat. Remaster od studia Night Dive v podstatě jen upravuje engine tak, aby hru šlo jednoduše spustit i na moderních počítačích, jinak vypadá úplně stejně jako tehdy. 

Blood je opravdu hodně krvavou záležitostí.

Což je fajn, pokud máte nostalgickou náladu a chcete si zavzpomínat na staré dobré časy. Jenže problém je, že po pár hodinách takového vzpomínání kouzlo opadne a najednou si uvědomíte, jak moc stereotypní to celé vlastně je. Kromě krátké úvodní animace tu zcela chybí něco jako příběh, který by motivoval k dalšímu postupu a jediné, co tu můžete dělat je donekonečna střílet po stále stejných nepřátelích. Tato složka hry už však také není tím, co bývala.

Multiplayerový fotbálek s hlavami mrtvých zombies má pořád něco do sebe.

Blood je na dnešní poměry neskutečně svižná hra, což nyní ještě více díky vynikne díky možnosti mířit myší. Prvních pár minut se mi u hry dokonce dělalo až špatně z toho, jak zběsile rychlý pohyb hlavní postava má. Oproti tomu jsou nepřátelé děsivě pomalí, což vyrovnávají tím, že mají extrémně přesnou mušku. Jak bylo tehdy zvykem, autoři se ani nenamáhali vytvořením něčeho, co bychom mohli označit jako umělou inteligenci a jediné co nepřátelé umí je běžet směrem k vám a střílet. Mnoha jejich útokům přitom ani nejde uhnout a tak je Blood i na prostřední obtížnosti nesmírně tuhá záležitost. Ovšem ne tím stylem, že by vás motivovala k co nejlepším výkonům, ale jen k častému ukládání.  

Jediné, co mi z dnešního pohledu přijde na Bloodovi ještě zajímavé, je návrh úrovní. Ty jsou sice maličké, ovšem docela komplexní a věřte nebo ne, budete se občas i muset zamyslet. To už v dnešních střílečkách bohužel neexistuje.

Byl jsem velikým fandou, ale vzpomínky jsou zrádné. Člověk má totiž tendenci pamatovat si jen to dobré. Zrovna v žánru přímočarých stříleček je i dnes konkurence obrovská, po skvělém Doomovi nějak nenacházím příliš důvodů utrácet cca 250 Kč za jen lehce přeleštěnou, dvě dekády starou hru. Blood je momentálně zajímavý asi tak jako Jiráskovi Psohlavci a nejlepší bude, když si nebudete kazit vzpomínky zjištěním, jak moc primitivní vlastně jeho jádro je.