RECENZE: Bloodborne je první zásadní exkluzivita a vaše nová noční můra

  • 14
Hra Bloodborne pro konzoli Playstation 4 potěší především ty, kterým současné hry připadají jednoduché. Je ohromně obtížná, ale zároveň vás odmění fantastickými zážitky.
90

Bloodborne

Platforma: PlayStation 4
Výrobce: From Software

  • Prostředí a atmosféra
  • Skutečná výzva
  • Soubojový systém
  • Styl vyprávění příběhu
  • Pohlcující herní systémy
  • Vydrží dlouho, zajímaví nepřátelé
  • Tvorba postavy
  • Nutnost dobíhat do arén s bossy
  • Delší nahrávací časy

Herní karta

Hra Bloodborne je v krátké době druhou velkou exkluzivitou pro herní konzoli Playstation 4. Únorový The Order: 1886 valný úspěch nezaznamenal, oproti tomu Bloodborne měl být takřka sázkou na jistotu. Aby také ne, když za hrou nestojí nikdo jiný než japonská vývojářská celebrita Hidetaka Miyazaki a jeho tým From Software, který se proslavil oběma díly Dark Souls i jejich předchůdcem Demon’s Souls. Posledně jmenovaný vyšel pouze na konzoli Playstation 3. Byla to však především dvojice her Dark Souls, která tým From Software vynesla mezi nejrespektovanější týmy tvořící počítačové hry.

Bloodborne

Ty se do povědomí hráčů zapsaly především tuhou obtížností, originálním přístupem ke hře více hráčů a fantastickými světy s atmosférou vyvěrající ze subžánru temné fantasy. Svoje světy zabydlel Miyazakiho tým působivou škálou obzvláště odporných, přesto úžasně navržených nepřátel, mezi nimiž vynikali především bossové. Boje s těmito protivníky sestávaly i z několikahodinových sérií porážek a vítězství doprovázela leckdy velmi hlasitá euforie.

S Bloodborne se Miyazaki vrací k tvorbě na jedinou herní platformu. Na hře samotné to však není vůbec znát. Fanoušci mohou být v klidu. Bloodborne nemá ambice zalíbit se širšímu publiku a nečiní v tomto ohledu prakticky žádné ústupky.

Vzhůru na lov

Bloodborne se řadí do žánru her na hrdiny, začíná tudíž klasickou tvorbou postavy. Zde však spočívá jedna z největších slabin hry. Na výběr nejsou klasická povolání, místo toho si vybíráte původ vaší postavy. To má praktický důvod: rozhodnutí má vliv pouze na vaše počáteční statistiky, do nichž lze postupem na další úrovně investovat body podle libosti.

Bloodborne

Ve hře se magie téměř nevyskytuje a vlastnost, která tímto směrem odkazuje nejvíce (arcane) ovlivňuje především pokročilé typy zbraní a pár kouzel, jež získáte až později ve hře. Podobně vlastnost bloodtinge ovlivňující především vaši palnou zbraň pro vás také není zpočátku stěžejní. Důraz je v Bloodborne kladen na boj chladnou ocelí a v počátečních fázích hry to platí dvojnásob. Rozdíly mezi stylem hraní jednotlivých hráčů nebudou v Bloodborne zdaleka tak velké, jako jsme tomu přivykli u jiných her na hrdiny.

Po nastavení vizáže přichází ke slovu hraní. Ocitáte se ve městě Yharnam, inspirovaném architekturou Anglie devatenáctého století. Příběh je podobně jako v ostatních Miyazakiho hrách podaný útržkovitě a v náznacích. Ve městě řádí strašlivá nákaza měnící obyvatelstvo i zvířata v krvežíznivé bestie. Pro ostatní postavy jste pouze lovec a je na vás, abyste se s touto noční můrou vypořádali.

Bloodborne

Opět platí, že ostatní postavy působí spíše jako sochy a při mluvení nehýbou ústy. Často je dokonce ani nevidíte, neboť na vás mluví přes dveře či okno. Obojí vítám, atmosféře hry tento přístup náramně prospívá. Namluvení však kolísá, z některých hlasů jde skutečně mráz po zádech, silný anglický přízvuk jiných však působí spíše legračně, což mi ke hře nesedlo.

Jako z hororu

S viktoriánskou Anglií a především její temnou aurou se nám v poslední době nějak roztrhl pytel. Letos tu kromě Bloodborne máme již zmíněný The Order: 1886, nečekanou hitovku Sunless Sea a na konci roku Assassin’s Creed: Victory. Bloodborne je přesto velice působivý a jeho svět sestává z labyrintů uliček a chodeb, které postupem času propojujete. Nedisponujete přitom mapou, ta se vám bude během hraní formovat v hlavě.

Bloodborne

Hororová atmosféra buší na vaše smysly s takovou intenzitou, s jakou s vámi bude o zem třískat některé ze zdejších gigantických monster. Městskou zástavbu střídají ještě temnější kobky a sklepení, kde budete vděční za lampu nebo pochodeň. Podíváte se i na okraje města s hvozdy a močály, v nichž číhají ještě odpornější stvoření.

Za design nepřátel by si opět From Software zasloužili pomyslného herního Oscara. Jejich škála je pestrá a působí odstrašujícím dojmem, v Bloodborne před nimi budete couvat nejen z taktických důvodů. Chystají se na vás prašivá opelichaná zvířata, obří prasata, groteskní čahouni, tlustí obři, umrlci a dokonce i posedlí invalidi. Bossové jsou kapitolou samou pro sebe. Věřte, že pocit „a tohle mám jako zabít?“ se zaručeně dostaví.

Bloodborne

Hra je opět šíleně obtížná. Naštěstí bylo upuštěno od necitlivého systému z Dark Souls 2, kdy se vám po smrti snížila maximální míra zdraví. Bloodborne však jinak běží na podobných herních mechanismech jako předchozí hry. Zabitím nepřátel nezískáváte jejich duše, ale krev. Jejím dostatečným nashromážděním si vylepšujete vlastnosti postavy a postupujete na další úroveň. Pokud vás něco zabije, krev ztrácíte a musíte se k ní z místa vašeho znovuzrození buď probojovat, nebo zkusit potvorami šikovně prokličkovat.

Stává se také, že vaši krev absorbuje nepřítel, který vás zabil. Pokud mě při hraní nešálily smysly (což je dost dobře možné), zaznamenal jsem také případy, kdy se mé krve zmocnil i úplně jiný, blízko se nacházející protivník. Z očí mu každopádně sálalo fialové světlo, takže jej nebyl problém identifikovat.

Bloodborne

Vtip je opět v tom, že druhá smrt znamená definitivní ztrátu oné první várky krve, pro kterou jste si běželi. A i v Bloodborne platí, že se po vaší smrti nepřátelé znovu rodí na stejných místech jako posledně. To samé se stane, když ze hry odejdete nebo se prostřednictvím jednoho z mála checkpointů teleportujete do vašeho centrálního útočiště. Tam můžete za nashromážděnou krev nakupovat vybavení, vylepšovat si postavu, zbraně a mnoho dalšího.

Bez manuálu

Bloodborne zachovává i další prvky předešlých her. Je tak pokladem pro všechny, kteří ve hrách nenávidí otravné vyskakování tipů a vysvětlivek všeho druhu. Základní prvky jsou vysvětleny prostřednictvím nápisů na podlaze hned na samém začátku hry a nemusíte se jimi ani zabývat. Řadu z nich je možné celkem snadno přehlédnout. Podobné je to s odkrýváním příběhu a hledáním těch nejúčinnějších taktik vůči monstrům. V Bloodborne musíte pochopit mechanismy buď na vlastní pěst, nebo si pomoci internetem. Osobně se mi tento přístup líbí, hra vás nutí se o pravidla zajímat.

Bloodborne

O poznání méně se mi líbí přetrvávající nutnost dobíhat únavné štreky do ohraničené „arény“ za bossem. Chápu a vítám, že mi autoři nabízí dočasně odsunout únavnou bitvu a raději jít zlepšovat postavu. Nicméně možnost restartu přímo v aréně, pokud možno s vybavením, kterou jsem si na tu mrchu syslil předešlé dvě hodiny, by docela bodla.

S bossy budete umírat nesčetněkrát a například ve chvílích, kdy vám gigantické tělo nepřítele zastiňuje pohled kamery, budete nadávat všem recenzentům, kteří o těchto hrách vytrvale hlásí, že jsou „těžké, ale férové“ a že „každá smrt vás něco naučí.“ Ano, často budete umírat vlastní ukvapeností a neopatrností. Studium útoků vašich nepřátel je nadále stěžejní. Ale stejně jako předchozí hry budete i Bloodborne čas od času nenávidět z oprávněných důvodů.

Bloodborne

Alespoň framerate po většinu času drží. Ve hře jsem sice nějaké to půlvteřinové zaseknutí, či lehké propadnutí pod 30 snímků za sekundu zaznamenal, Dark Souls na konzolích však tímto nešvarem trpěla o poznání více. Výtku zaslouží spíše delší nahrávací časy. Pro zvýšení úrovně se totiž musíte vždy teleportovat do vašeho centrálního útočiště, nejde jej totiž provádět přímo u checkpointů. Zde bolí nahrávací časy asi nejvíce, neboť po smrti jsem si musel na pár sekund stejně uklidnit nervy.

Nejste v tom sami

V Bloodborne budete rádi za každou pomoc a i zde platí, že přichází ze strany ostatních hráčů. Ti si mohou zanechávat krátké písemné vzkazy s tipy a varováním před náhle se vynořujícím nepřítelem či zákeřnou pastí. Stále platí, že v neprobádaném terénu je často lepší pomalá chůze než ukvapené pobíhání.

Formou varování jsou i náhrobky, u nichž vidíte, jakým způsobem stihla na tomto místě smrt jiné hráče. Je také možné pomocí speciálního zvonce přivolat na pomoc až dva další kolegy, což se hodí především při soubojích s bossy.

Bloodborne

Novinkou jsou v Bloodborne speciální úrovně, které stylem trochu připomínají klasiku Diablo. K jejich zpřístupnění je třeba nejprve najít speciální kalich. Tyto úrovně jsou náhodě generované a můžete je hrát sami i v kooperaci s ostatními hráči. Společně s módem New Game Plus pomáhají prodloužit životnost hry, která již tak čítá desítky hodin. Jejich hraním získáte kromě vylepšováním postavy i nové vybavení. Tím se dostávám k další velké novince.

Staronový bojový systém

Zbraní není v Bloodborne mnoho, ale stojí za to. Nejde jen o to, že si je můžete vylepšovat v centrálním útočišti. Každá z nich má jednoruční i obouruční variantu. Mezi oběma režimy můžete libovolně přepínat, a to i během té nejhektičtější akce. Jediná zbraň tak poskytuje v rámci boje nevídanou škálu možností. Snad i toto ovlivnilo absenci tříd postav.

Z rychlého meče je tak například váš hrdina schopný během chvilky vytvořit ohromnou těžkopádnou palici. Je to hodně užitečné a vypadá to náramně stylově. Pokud držíte zbraň v jedné ruce, druhá bývá zpravidla vyhrazena na zbraň střelnou. Ta je však spíše než na likvidaci protivníka určena na jeho omráčení. Načasování je zde opět kritické. Užití střelných zbraní chce dlouhý cvik a řada hráčů s tím bude mít problémy. Štíty ve hře téměř nejsou, ke slovu tedy přichází uskakování a vyhýbání.

V Bloodborne platí, že pokud nejste zaměření na protivníka, mačkáním kolečka vaše postava provádí kotrmelce, zatímco při jeho zaměření uskakuje. V praxi budete často obě techniky kombinovat, a to i v rámci jediného boje. Načasování a odhad vzdálenosti jsou tím nejdůležitějším. Na rozdíl od předchozích her je uzdravování přiřazeno samostatné tlačítko, za což budete vděční.

Bloodborne

Zajímavou novinkou je i to, že pokud vás protivník zasáhne, máte možnost ztracené životy získat zpět. Musíte provést protiútok, ten však představuje samozřejmě risk. Bojovému systému to každopádně přidává na komplexnosti. Pochválit musím i obleky pro vaši postavu, které jsou dobové a v žánru her na hrdiny velmi originální. Během hraní na nich často ulpívá krev, což v podání Bloodborne působí obzvlášť efektně.

Až na krev

Je toho ještě hodně, co by se dalo o Bloodborne napsat. Stále jde o hru s velmi specifickými mechanismy. Řada lidí ji zavrhne jako těžko přístupnou. Nejde jen o obtížnost, ale i o to, co vlastně vyžaduje od hráče. Pokud máte občas pocit, že hry pouze zkonzumujete a zase odložíte bez nějakého trvalejšího zážitku, s Bloodborne je to přesně naopak. Hra zkonzumuje vás. Její svět vás naprosto pohltí, sežvýká a až vás konečně vyplivne, budete mít herních zážitků nepočítaně. Ačkoliv je Bloodborne hratelností velmi podobná svým předchůdcům, jde podle mého názoru o první zásadní exkluzivitu herních konzolí této generace.


Hodnocení hry

Redakce

90 %

Čtenáři

90 %

Vaše hodnocení

Doposud hodnotilo 223 čtenářů

Témata: Playstation 4