Pomineme-li neustále omílané nové handheldy, neobjevilo se na letošním ročníku nějaké extra velké množství čerstvě odtajněných pecek, či utajovaných a exkluzivně oznámených titulů. Přesto ale bylo na co koukat a z gigantického množství her jsem pro účely tohoto článku monotematicky vybral několik zajímavých bojovek. Obecně zklamalo Tecmo, které prezentovalo pouze Dead Or Alive Extreme a o čtvrtém dílu nepadlo ani slovo. Namco se s videem z Tekkena 5 promítaným na jediné obrazovce standardní velikosti rovněž moc nevytáhlo, ale aspoň bylo možné zahrát si novou verzi Mortal Kombatu. Takže pěkně popořadě:
Tekken 5
Dle videa bz se mohlo zdát, že pátý díl nejpopulárnější série bojovek se časově posune ještě před díl první, takže nelze čekat, že bychom se dozvěděli něco o tom, co se dělo po skončení čtvrtého Turnaje o Krále železné pěsti, ale naopak, zjistíme, co se dělo před tím prvním (nás hlavně zajímá, jak se „nultý“ turnaj bude jmenovat). Vzhledem k tomu, že se ale dala zahlédnout dost slušná řádka známých postav, je pravděpodobné, že jsem jen nepřesně pochopil některé repliky z videa (když jsem se na to totiž snažil zeptat jednoho maníka přímo od Namca, bylo evidentní, že si vzájemně rozumíme naprosto stejně blbě a navíc se později ukázalo jeho horlivé přikyvování na otázku, zda se opravdu jedná o prequel, jako lehce mimo mísu). Co všechno se ale dalo vyčíst? Z videa v prvé řadě to, že se chystá návrat některých známých postav. Mě osobně ponejvíce potěšil Gunjack, který snad bude mít lépe než posledně (Tekken Tag Tornament) propracován militaristický styl boje. Teorie o příběhovém prequelu bere ovšem za své v okamžiku, kdy se na scéně proběhnou Steve a Marduk, jelikož ti se poprvé objevili až ve čtvrtém dílu a jejich „předsazení“ před díl první by asi muselo být scénáristicky hodně násilné. Podobné je to i s Christie (rozuměj s capoeiristkou, která vypadá podobně jako Christie, ne všechny postavy byly explicitně jmenovány a bylo je možné zahlédnout jen v záznamu boje) a třeba i s Ninou Williams (mimochodem, o její „vlastní hře Death by Degrees bude ještě řeč v některém z následujících článků). K vidění dále byl Kostěj Nesmrtelný v podobě Heihachiho Mishimy, drsňák Paul, gymnasta Law (nebylo řečeno zdali Forrest či Marshall), zženštilý Lee nebo třeba i maskovaná hrana King. Samozřejmě nemohly chybět i
některé postavy nové, z nichž se veřejnosti předvedli Asuka Kazama, Feng Wei a záhadný černoch, jehož bojový styl připomínal něco mezi Hwoarangem a Bryanem. Je tedy možné, že se dočkáme triumfálního návratu Bruce Irwina.
Co říct ke hře, když ještě nebyla k dispozici hratelná ukázka? No, dal jsem řeč s jiným člověkem od Namca (s tím jsem už byl schopen se domluvit) a ten tvrdil následující věci. Tekken 5 by neměl jít vyloženě cestou zjednodušení, ale měl by se otevřít i širším masám hráčů a stát se tak něčím jako Soul Caliburem beze zbraní. Údajně má být kladen větší důraz na použití komb a hra by tak měla hráče nutit k využívání co nejširší škály pohybů a úderů. Zde je ale jistojistě na místě lehčí dávka skepse, protože něco podobného se kdysi tvrdilo již o čtvrtém dílu, takže až časem se uvidí, zdali si hardcore hráči opět nenajdou každý svou sadu několika oblíbených technik a pak používat výhradně je. Hra by údajně měla být i rychlejší a dynamičtější a musím říct, že když jsem E3 video viděl poprvé, hned mě napadlo, že to trochu připomíná Dead Or Alive. Nicméně další otázkou zůstává, zdali byl tento pocit vyvolán opravdu samotným herním projevem nebo prací šikovných střihačů.
Jednoznačnou pochvalu si ale zaslouží grafické zpracování. Namco se naparuje prohlášeními o zbrusu novém grafickém enginu a je potřeba dát jim za pravdu. 3D pojetí Tekkena 4 se totiž ne zcela povedlo, ale připravovaná pětka to, zdá se, vrátí i s úroky. Celá hra se jeví jako nádherně hladká a svižná a navíc jsou zde velmi působivé vizuální efekty. Opravdu skvěle pak vypadá třeba aréna, jejíž hranice jsou kompletně zahaleny v plamenech. Mnohem lépe je nyní zpracováno i borcení zdí, sloupů či okolních zábradlí, kdy tato procedura již vypadá vcelku normálně a nejste tak konfrontováni pouze s padajícími obřími kvádry. V kostech tak cítím, že se Tekken 5 zavděčí širšímu spektru hráčů, nežli se to povedlo dílu předchozímu, a že bude mít co říci nejen odvěkým fanouškům, kteří masterují techniky již od prvního dílu.
Mortal Kombat: Deception
Další prvotřídní bojovou sérií, která se na E3 objevila, byl Mortal Kombat v podobě již šestého dílu s podtitulem Deception. Na první pohled se toho nezměnilo mnoho, v zásadě nic. Vypadá to prakticky stejně jako Deadly Alliance. Když ale poprvé vezmete do ruky ovladač a vyberete si svou oblíbenou postavu, pocítíte onen klasický pocit „chytne a nepustí“. Začnete do protivníka rubat, až z něj krev cáká (ale to byste u MK koneckonců asi i čekali, že? Mimochodem, cáká zde opět o něco líbivěji než v MKDA, ale to byste asi čekali taky, že?) a v případě neúspěchu vás nenapadne nic jiného než jednoduše odmáčknout Continue. První, co tedy u Deception zjistíte, je to, že je opět stejně chytlavý jako všechny předchozí Mortaly.
Je jasné, že i zde se objeví několik nových, respektive staronových postav, ale důležitější jsou tentokráte nové arény. Ty jsou v prvé řadě velmi pěkně zpracovány a v řadě druhé jsou pak rovněž rozbitelné. Funguje to přesně jako v Dead Or Alive, takže v některých místech můžete bariéru dokonce probourat a nebohého protivníka seslat ke všem čertům. Pak hupsnete za ním a doděláte, co jste začali, pokud tedy ještě bude co. objevuje se tady totiž zajímavý element v podobě toho, že vyhození z arény nemá jednotné důsledky. Záleží totiž na tom, kam soupeře hodíte. Někdy mu tak pád ubere nějaký ten centimetr na ukazateli zdraví, ale jindy představuje expresní vstupenku do pekla. Samozřejmě, že se nejedná o nějaké náhodné jevy, záleží to jak na aréně (typicky ze skalní plošiny se létá hodně hluboko a zejména naposled), tak na místě vyhození. Díky tomuto pak při samotné hře nabývají na významu úkroky do stran a hra se tak stává, světe div se, o poznání taktičtější záležitostí nežli tomu bylo v případě maximálního rubání do tlačítek v MKDA. Větší důraz na taktické využívání prostoru je patrný zejména v multiplayeru, kdy už hrají roli i jiné věci než jen dostat se co nejdříve k úderu a pak již soupeře k ničemu nepustit (multiplayer byl MKDA fakt slabý). Po více než půlhodině hraní s jakýmsi filipínským kolegou jsem nabyl dojmu, že v Deception není žádný souboj ztracený, dokud definitivně neležíte na zemi.
Možná k tomu přispívá i pestřejší škála pohybů, opět v rámci tří bojových stylů, které ale nejsou totožné s těmi z minulého dílu. Kupříkladu Scorpionovi tak zbylo pouze hapkido a jak obranný styl tak i práce se zbraní jsou pojmenovány nově a zejména pak jinak vypadají (i když právě třeba Scorpionův boj s mečem je dost podobný tomu z minula). Na druhou stranu je ale jejich využití, respektive pokrytí bojovými možnostmi prakticky stejné jako minule. Takže jeden styl hrubě útočný, jeden spíše slabší, ale o to rychlejší a ultimátní práce se zbraní, kdy ale zůstáváte po delší dobu odkryti.
Z technického hlediska je znát jistý pokrok, ovšem pohyby postav zůstaly stále tak nějak trhanější a rychlejší. Tedy ne že by animace nebyla plynulá, ale rozhodně nebudete jednotlivé bojové styly asi kdovíjak poznávat. U Midway to prostě vzali opět tak nějak klasicky po svém. Rovněž původně (a možná i poplašně) avizované poškození oděvu při boji se nám zatím nepodařilo zaregistrovat. Nicméně hlavní, čím MK překvapil už posledně, byla trvanlivost hry. Krypta zaplněná téměř sedmi stovkami rakví k odemknutí byla jistě solidní motivací, v případě Deception pak mají delší životnost zajistit minihry, jichž má být přítomna slušná řádka. K vidění byly bojové šachy se stylizovanými postavičkami, které mezi sebou samozřejmě bojovaly ve stylu MK a variace na Tetris, kdy v případě úspěchu sesílala jedna postavička na druhou firebally či jiné dálkové a speciální útoky. Celkově tak lze říci, že v zásadě Deception vypadá prakticky stejně jako Deadly Alliance, ale pravděpodobně dokáže opět přitáhnout slušnou řádku hráčů svou atraktivní brutalitou, staří harcovníci pak v mnoha případech jistě podlehnou kouzlu mnoha netradičních miniher.
Def Jam: Fight For NY
Při schůzce na stánku Electronic Arts jsem měl možnost zahrát si i první verzi pokračování rapového wrestlingu od EA Sports Big. Pakliže jsme k prvnímu dílu přistoupili jako k vcelku solidní hře, které ale nějaká ta špetka „čehosi“ pořád chybí, pak první dojem z pokračování je úplně ten samý. Pozitivním signálem ale budiž, že více než wrestlingem již bude Fight For NY spíše klasickou bojovkou, která pouze o něco hojněji využívá chytaček a chvatů. Z pochybných ringů se boje přesunuly do nefalšovaného „gangsta“ prostředí, takže se nyní bojuje na ulicích, v metru, v opuštěných budovách, zkrátka všude, kde je drsný rapperník jako doma. Což mi připomíná, ve hře má být přítomno kolem sedmdesáti postav včetně notně profláknutých jmen (možná i díky prvnímu dílu) jako Ludacris či Method Man. Hraní samotné bylo zatím poněkud nemastné neslané, postrádalo trochu té dynamiky a hra mi připadala, jako by to byla jen na systému prvního dílu postavená verze s novými pohyby. Sympaticky ale působila interakce s okolím, kdy zdí a sloupů lze využít k různým nakopávačkám nebo otloukání soupeře. Změn doznala i grafika, která se v prvé řadě lehce posunula stylově, takže opravdu vytváří dojem drsného života na ulici. Jen ti diváci kolem by nemuseli být tak hranatí.
Rumble Roses
Hra představená na stánku Konami pasuje do rolí neohrožených ringových zápasnic pohledné dívky. Ke spatření bylo opravdu velice přitažlivé video s in-game záběry, z nichž se Rumble Roses tvářily jako klasika wrestling se slečinkami místo metrákových pořezů, ale je nutno si přiznat, že forma prezentace nemohla nechat 96% přítomných mužů zcela chladnými. Zvláště když u stánku byl postaven tříprovazový ring, ve kterém se promenádovaly bojovnice na živo. Každopádně ale jedinou zajímavostí této hry bude pravděpodobně to, že se souboje budou odehrávat jak v ringu, tak i v bahně. Zároveň je jasné, že tento titul bude atraktivní asi jen pro pevně vymezenou polovinu populace, ale opravdu bych rád poznal některého z kolegů, kteří prezentaci Rumble Roses viděli, ale na hru se netěší :-).
WWE Day Of Reckoning
Hra z již světoznámé série, která míří na GameCube. Tváří se jako plnohodnotná členka rodiny wrestlingů WWE a rozhodně není důvod jí to nevěřit, ostatně THQ již několikrát dokázali, že jim wrestlingy jdou jako nikomu jinému. Jediná škoda tak je, že hra vychází na GameCube, takže se v zásadě bude jednat „jen“ o poslední Here Comes The Pain s několika málo víceméně kosmetickými změnami. Výhodou (ale opět jen zhruba pro polovinu populace) pak zůstává zachování všech herních režimů včetně Bra and Panty.
Legends Of Wrestling: Showdown
Tak tady je naopak zcela jasné, že ani dílčí vylepšení nevytáhnou tuto sérii nikam výrazně výše. Sice se tento kousek oproti svým dvěma předchůdcům hraje lépe, ale je zde cítit stále stejný odkaz nedodělanosti a i kdyby se hrál sebelépe, na předchozí dva průšvihy hráči asi jen tak nezapomenou.
Fight Club
Raritní kousek, který jsme objevili na stánku Vivendi. Hra inspirovaná populárním filmem, v jejíž E3 verzi jsme měli možnost hrát s jedním do půl pasu svlečeným maníkem proti druhému úplně stejnému, akorát s jinými barvami kalhot a vlasů. Ve hře nefunguje prakticky nic, ovládání by bylo i vhodné, kdyby se podle něj panáčci nějak rozumně chovali, hraní by bylo docela fajn, kdyby se panáčci vzájemně trefovali tak, jak by leckdo čekal a ne v případech, že jeden kopne druhému půl metru před hlavou a koukání by bylo docela i příjemné, kdyby se panáčci nehýbali tak příšerně, že i robot Emil byl proti nim soutěžní tanečník. Na druhou stranu ale musíme říci, že v pátek odpoledne, kdy nám už praskaly hlavy ze všech těch her, hluku a světel kolem, jsme u této hry s Ondrou strávili hodně příjemnou a vysmátou chilloutovou půlhodinku.
