Ondřej Zach - Zatímco loni uběhlo dvacet let od založení Bonuswebu, letošní narozeniny jsou trochu speciální pro mne. Před dvaceti lety jsem totiž začal pro Bonusweb pravidelně psát, rozjel jsem zde seriál o historii českých her. To mě inspirovalo k tématu letošních 21. narozenin. Už jsme psali o svých začátcích či připravili rozhovor se zakladatelem Zdeňkem Poláchem. Letos vzpomeneme na herní momenty, respektive fragmenty a obrazy, které se nám z nějakého důvodu vryly do paměti. Samozřejmě budu rád, pokud se o své zážitky podělíte s ostatními v diskuzi i vy.
Časopis Excalibur číslo 27
Česká hra Paranoia!
České hry Tajemství Oslího ostrova a 7 dní a 7 nocí
Pokud jde o mne, do paměti se mi otiskla obálka s čarodějnicí časopisu Excalibur číslo 27, který jsem si tehdy koupil na škole v přírodě. Rodiče nebyli proti hraní, ale herní časopisy považovali za vyhozené peníze. Já se přesto nedal a z kapesného si je tuším právě v tomto roce (1994) začal pravidelně kupovat.
Dalším takovým střípkem byla Excalibur show v domě U Hybernů, z níž jsem si domů odnesl dvě české originální hry: Tajemství Oslího ostrova a 7 dní a 7 nocí. Mrzí mě jen, že jsem si tehdy na výstavišti nevyzkoušel futuristicky vyhlížející virtuální realitu. Rád pak vzpomínám na svoji první E3 (2003), což byl pro mě jako fandu her neuvěřitelný zážitek. A také jsem byl nucen korigovat své představy o Los Angeles.
Prince of Persia
Herních momentů se mi vrylo do paměti samozřejmě velká spousta, od jeskyně v Legend of Kyrandia, úvodu Prince of Persia, prvních Pokémonů přes souboje s vetřelci v Ufo: Enemy Unknown po síťovou hru v Duke Nukem 3D. Z novějších mě zasáhla třeba smrt Ysery ve World of Warcraftu, nicméně největší slabost mám zkrátka pro éru MS-DOSu. A mezi nimi vzpomínám i na českou strategii Paranoia! Nevím, jestli první nebo druhý díl, ale byl jsem tehdy doma nemocný. A jakmile mi bylo trochu líp, spustil jsem Paranoiu a megalomansky stavěl pásy věží přes celou mapu – to mi tehdy přišlo děsně cool.
BonusWeb v roce 2000
Jan Srp - Co se týče počítačů, byli mí rodiče rozhodně pokrokoví. Na druhou stranu jsme dlouho neměli třeba televizi na dálkové ovládání, videorekordér ani stereo věž. Jediné místo, kde jsme si tehdy mohli přehrávat hudbu z CD, byl počítač, jenže čas, kdy nás k němu pustili, byl už tak dost vzácný, natož se ještě dělit. Místo nikam nevedoucích hádek jsme tak se sestrou časem dospěli ke kompromisu – já jsem si mohl na počítači hrát, co jsem chtěl, a ona si připojila bedničky do CD-ROM mechaniky.
Doom
Během hraní Dooma jsem tak namísto křiku umírajících démonů a čvachtání vnitřností o podlahu, poslouchal hity od Abby, BeeGees a Smokie. Hnidopichové možná namítnou, že rodiče možná měli více hlídat, co na PC děláme, protože nás taková zábava mohla vážně poznamenat. Ale naštěstí to dobře dopadlo a náš hudební vkus se navzdory tomuto děsivému období vyvinul zdravě.
Jan Lysý - Musím se přiznat, že čím jsem starší, tím méně se mi stává, že se ocitnu v rozpoložení, kdy vydržím u nějaké hry hodiny a hodiny v kuse. O to víc vzpomínám na „staré dobré časy“, kdy pro mě hraní bylo alfou i omegou života.
Commodore 64
Vzpomínám na to, jak jsem seděl u Commodore 64 a modlil se, aby se z kazety po jednom z mnoha pokusů spustily bojové šachy Archon.
Vzpomínám i na to, jak jsme s kamarády přenášeli hry na deseti disketách a doufali, že jedna z nich nebude poškozená (což bylo docela běžné). Moji obětaví rodiče dokonce prodali chatu, aby mi jako prvnímu v ulici koupili posvátné Pentium 75, protože jsem je přesvědčoval, že ho nutně potřebuji kvůli škole, ale faktem bylo, že jsem na něm pařil Wolfensteina, Diablo, Warcraft a další pecky od odpoledne do ranních hodin.
Mortal Kombat
Pamatuji si, jak jsme si s kamarády div nezlomili prsty, když jsme se snažili provést fatalitu v Mortal Kombat a stejně tak vzpomínám na nadšení, když se nám to povedlo a mručivý hlas pronesl „Fatality“. Nezapomenu na to, jak jsem se nemohl dočkat, až mě má kamarádka pozve, abych si na „kouzelné krabičce“ PlayStation zahrál Tekkena.
Legend of Kyrandia
Vzpomínám i na to, jak jsem měl nepopsatelný magický pocit u hraní adventury Legend of Kyrandia, když zazněla éterická hudba, která mě dokonale vtáhla do dění. Dostala mě hudba z vánoční edice skvělé skákačky Jazz Jackrabbit, která ve mně navodila vánoční atmosféru lépe než jakákoliv klasická česká koleda.
Skvělé bylo, když jsme našeho učitele přemlouvali, aby nás nechal o velké přestávce hrát „Countra“ a jakou jsme měli radost, když to opravdu dovolil. Přijde mi to jako dnes, když jsem nedočkavě vyhlížel na stánku nová čísla Levelu, Score a Excaliburu a pak jsem rychle běžel domů přemlouvat rodiče, aby mi dali peníze na časopisy, které nutně, ale nutně potřebuji.
Jsou lidé, kteří budou tvrdit, že jsem „promarnil“ kvůli videohrám dětství, ale já nelituji ani minuty. Stačil jsem se totiž pořádně vyřádit a teď mám prostor a chuť se věnovat i jiným aktivitám. Ale to neznamená, že na hry kašlu, to v žádném případě, jen si pořádně vybírám, kterým věnuji svůj volný čas.
Petr Kárník - Památných momentů jsem za svoji hráčskou kariéru zažil spousty. Některé mám určitě společné s mnohými z vás: první setkání se Cyberdemonem v Doomu, nahánění posledního emzáka na výletní lodi v X-COM: Terror from the Deep, tuhé souboje v chodbách Kenget Kamulos v Albionu, okrádání všeho živého ve Falloutu, hudba z Gorky 17, u které tuhla krev v žilách, souboj o hrad Steadwick z Heroes of Might and Magic 3, křik respawnujících se hybridů v System Shock 2, úchvatná atmosféra v Diablu, první fatalita v Mortal Kombat (v mém případě od Sonyii), sledování hvězdné oblohy u táboráku v Bažinném táboře v prvním Gothicu.
Tak bych mohl pokračovat na další stránku a představovat si, jak spousta z vás souhlasně pokyvuje hlavou. Mám však i vzpomínky naprosto unikátní a sdílet jsem se rozhodl jednu, která se mi do paměti vryla jako žádná jiná, možná proto, že byla i jedna z prvních.
V jedno osudové odpoledne mě kamarád ze třídy vzal k sobě domů, kde na něj čekala 386 za obrovské peníze a na které jsem se poprvé setkal s PC hrami. Pamatuji si, že tehdy (bylo mi asi tak deset) hrál Dooma, první Monkey Island, Loom a Flashback. A právě poslední zmíněná hra mi neskutečně učarovala. Dodnes vzpomínám, jak jsem s cárem sliny u pusy sledoval ladné pohyby hlavního hrdiny, který dokázal běhat, plížit se, dělat kotouly, skákat a hlavně střílet.
A co víc - když vystřelil třeba do stromu, ze zasaženého místa se zakouřilo! Taková prkotina, kterou by dnes nikdo nevzal ani na vědomí, na mě působila jako extáze největšího kalibru. V tu chvíli jsem byl pohlcen. V tu chvíli jsem věděl, že chci mít jednou doma vlastní PC se spoustou her a hrát je dlouho do noci. V tu chvíli se ze mě stal HRÁČ!
Ondřej Martinů - Pokud bych měl zapátrat co nejdále do minulosti, budou moje první herní momenty, na které si vzpomínám, asi z hraní na napodobenině Nintenda 64 někdy ke konci devadesátých let. Dostal jsem jedno od dědy na Vánoce a vůbec první hru, kterou si vybavuji, že jsem ten den zapnul, byla Hudsons’s Adventure Island. Nebyl to nějaký výrazný herní požitek, ale k dětské radosti stačí skutečně málo.
Silných herních momentů, které si dokážu vybavit, je samozřejmě více. Ať už je to první návštěva Starého tábora ve hře Gothic, která je dosud jednou z mých vůbec nejoblíbenějších, krátká chvilka slávy během pravidelných PvP eventů mé „na koleni spíchnuté“ guildy ve hře Ragnarok Online nebo božský soundtrack her ze série Assassin’s Creed (z Ezio’s Family mi stále běhá mráz po zádech), mám zároveň pocit, že vynechávám spoustu jiných srovnatelně silných momentů.
Hry jsou samozřejmě i součástí mojí profese a stejně tak důležité jsou i zážitky z tvorby obsahu. Bránou pro mě byla malá výpomoc ve fanouškovském webu o hře Spore, ovšem dodnes asi nejvíce pamatuji na návštěvu české kanceláře Electronic Arts, kam jsme byli někdy v roce 2010 pozváni s tehdejším kolegou jako zástupci největšího českého webu o hře Star Wars: the Old Republic. To byl pro sedmnáctiletého zelenáče na gymnáziu pořádný zážitek.
No a z nedávné doby mi v hlavě asi nejvíce utkvěl závěr hry Control (silný adept na mou hru roku) v části Ashtray Maze. Kdo si chce jeden silný herní zážitek přidat do své sbírky, ať nad touto hrou určitě neváhá.
Jakub Žežule - Mám jednu herní-neherní historku, která se mi ani nevím proč nesmazatelně vryla do paměti. Muselo to být někdy kolem roku 2000, kdy v televizi běžela reklama na čaje SAGA s kulatými sáčky. Jak už to tak bývá, reklama prezentovala tvar pytlíků jako supermoderní designovou inovaci pro inteligentní konzumenty, kteří chtějí jít s dobou.
Do Levelu tehdy přišel dopis od čtenáře, který se rozhodl zareagovat na výzvu redakce volající po originálních tématech. Učinil tak vskutku neotřele a místo klasického dopisu zaslal do herní redakce sáhodlouhý elaborát, kde nejprve do detailů popisoval zakoupení a následné radostné pocity z oněch kulatých sáčků slibujících tak nevšední zážitek. Bohužel však onen jedinec vzápětí s neskonalou lítostí zjistil, že průměr jeho hrnku je o pár centimetrů menší než průměr kulatých sáčků a on si tak ,,nemohl vychutnat jejich lahodnou chuť“.
Výsledný žalozpěv kromě mě pobavil i redakci Levelu, která se rozhodla dopis otisknout. Pokud by si snad zmíněný náhodou přečetl tyto řádky, tak mu z celého srdce děkuji, neboť jsem se u čtení Levelu snad nikdy tak nezasmál. A jeho zklamání z kulatých sáčků čaje SAGA posílám při této nemístné příležitosti do éteru dál.
Jan Kouba - Památných momentů je opravdu požehnaně. Můj asi úplně první velký moment, který si vybavuji, byl při hraní na ZX Spectrum - Knight Lore. Když se poprvé hrdina proměnil v příšeru, lekl jsem se tak, že jsem spadl ze židle a narazil si kostrč. Pravdou však je, že téměř všechny momenty strávené u ZX Spectrum byly památné a vydaly by na dlouhé povídání: první objevení Titanicu ve hře Titanic, hraní Dizzy nebo Death Chase, samotné čekání, zda se hra z kazety načte a oslavný tanec, pokud se tak opravdu stalo.
Velkým hráčským milníkem pro mě bylo, když táta přinesl domů první PC. Přikoupil Tajemství Oslího ostrova a Inferno. Asi nemusím psát, že jsem Oslí ostrov dohrál, až když jsem se dostal k návodu, tuším ve Score. Protože jsem si moc netykal v čerstvě školním věku s MS-Dosem, vytvořil mi přes autoexec.bat pro většinu her na disku spouštěcí diskety s přehledným menu. Mohl jsem tak pohodlně hrát cokoliv, co se k nám dostalo. Většinou šlo o shareware, táta často létal do Londýna, a tak vždy přivezl PC Gamer s CD plným demoverzí. V době před dostupným internetem to byl zázrak
Rollcage
Dalším momentem, který se mi vpil do paměti, je hraní Rollcage ve split-screen asi devatenáct hodin vkuse. Poté, co jsme s párty skončili, oslavil jsem své mnohačetné triumfální vítězství asi hodinovým zvracením do mísy. To lítání nahoru a dolu neudělalo mému žaludku úplně nejlépe.
Pokud zůstanu u multiplayeru, tak nezapomenutelné byly i lanky s tátou, když jsem ještě žil u rodičů. Naší tradicí bylo o vánočních svátcích hrát co-op StarCraftu proti Zergům. Dalším z humorných momentů byla lanka s kamarády C&C: Tiberian Sun. Při zoufalé snaze zvrátit soukolí války ve svůj prospěch jsem vyrobil Mammoth MK. II a poslal ho takticky přes zamrzlé jezero. To jsem ještě nevěděl, že MK. II a led se moc nekamarádí a má tajná superzbraň se za praskání ledu propadla do hlubin zamrzlého jezera. Smutný to den pro GDI.
Spoustu vzpomínek mám i na hororové tituly: Monster Bash od Apogee mě tak děsil, že jsem ho hrál s hlavou napůl pod stolem. S trochou studu přiznávám, že podobně na mě o mnoho let později působila Amnesia: The Dark Descent, z níž jsem měl tak nepříjemné pocity, že jsem ji dohrál vyloženě z hecu až pár let po vydání. Pro jistotu posilněn alkoholem a prakticky nonstop se zdviženým prostředníčkem proti monitoru.
Příběhů je mnoho, hry mě provází celý život. Nejsou snad nezapomenutelné zážitky tím, proč hrajeme hry? A nejsou často právě vzpomínky na naše dětství důvodem, proč jim doteď holdujeme? Je fascinující, jak se hry od mého dětství, kdy trojúhelníček byl nezpochybnitelná kosmická loď, přehouply do mašinerie finančně konkurující hollywoodským blockbusterům. Můžeme jen hádat, jak budou vypadat za dalších 21 let. Každopádně na zdraví, na prvních 21 let.
Worms
Petr Zelený - Samozřejmě si toho pamatuji spoustu, třeba tu zaplivanou maringotku na pouti s herními automaty, svůj první počítač (byl to Commodore 64 s kazeťákem), první konzoli (Sega MegaDrive), seance s kámoši po škole při hraní Worms nebo Xcomu. A pokud jde o památné momenty přímo z her, tak samozřejmě šokující zvrat z prvních Knights of the Old Republic a pak zvraty z Bioshocků, toho prvního i toho s přízviskem Infinite.
Dan Jarocký - Ačkoli jsem se k hraní pořádně dostal až s příchodem nového tisíciletí, tak mou vůbec první opravdu zapamatovatelnou hrou bylo Winter Challenge a The Cycles od Accolade. Tehdy jsem samozřejmě vůbec neměl ponětí o tom, že je to legendární a již poměrně starý titul. Vím jen, že jsem se skvěle bavil a bylo mě těžké od hraní odtrhnout. O pár let později obstarali rodiče do domácnosti první počítač. Jako první hru jsem si na něm zahrál Grand Theft Auto 2. Asi nemusím příliš zdůrazňovat, že to byl pro mě první kontakt se hrou s otevřeným světem. Výsledkem toho bylo ignorování jakýchkoli misí či příběhu a pouhé rozséváni chaosu po městě.
Winter Challenge
PlayStation 2
Dalším důležitým momentem pro mě byl příchod PlayStationu 2. Ve světě herních konzolí mě jako první uvítal Ridge Racer V a Gran Turismo 3. Šlo ve své době o špičkové závodní hry. Mě však naprosto odrovnala audiovizuální stránka. Absolutně jsem nedokázal pochopit, jak tak malá krabička dokáže spustit něco tak krásného. Už nikdy mě grafika nějaké hry tak neodrovnala.
