RECENZE: BPM: Bullets Per Minute je Doom v muzikálové formě

Rytmických her už jsme hráli hodně, jenže toto je skutečně originální počin. BPM: Bullets Per Minute je hudební řežba, a pokud se vám povede si mozek přenastavit do rytmu hry, bude vás náramně bavit.

Představte si, že hrajete posledního Dooma. Odevšad se na vás valí příšery a démoni a vy se s nimi s brokovnicí v ruce a metalovým soundtrackem musíte vypořádat. Navrch musíte do rytmu hudby nejenom střílet, ale i přebíjet, skákat a používat speciální schopnosti. Pokud se do rytmu netrefíte, váš hrdina nezmůže vůbec nic. BPM: Bullets Per Minute je přesně takový, na udržení rytmu závisí vaše přežití.

Asi nejbližším příbuzným tohoto titulu je indie hra Crypt of the Necrodancer, která také sází na to, že veškeré herní akce budou prováděny do rytmu. Stejně tak jde i o náhodně generovaný „rogue-lite“ a hra tak nenabízí tolik po stránce nějakého chronologického postupu, pouze si jednotlivými pokusy můžete odemknout nové hrdiny.

BPM: Bullets Per Minute je stylizovaný v severské mytologii, a pokud bychom ve hře přeci jen chtěli najít nějaký příběh, najdeme jej spíše z oficiálního popisu na stránkách hry: „Bojujte v kůži valkýry proti hordám démonů z podsvětí, kteří chtějí ovládnout svět Asgard.“ 

Titul primárně sází na melodickou akci, kdy se počítá každá akce do rytmu, a pokud často u akčních her panikaříte, nebo nemáte příliš hudební sluch, budete mít s hrou celkem problém. Když se totiž, ať už s výstřelem, přebitím nebo úskokem, do rytmu netrefíte, zkrátka se nic nestane a ještě se vynuluje násobitel herního skóre. Je potřeba si zcela překódovat mozek a hrát tak, jako byste byli pomyslný bubeník kapely a určovali tempo.

Hra vám částečně pomáhá tím, že ukazatele u zaměřovadla se pohybují do rytmu a napovídají, kdy můžete něco udělat, jenže soustředit se na ně je příliš omezující a vše tak zkrátka musíte mít „v uších“. K tomu musíte být také neustále v pohybu, protože monstra jsou i na „jednoduchou“ obtížnost hodně agresivní a metají na vás jak projektily z dálky, tak se po vás skoky vrhají klidně i z druhé strany místnosti. Jako střílečka bez rytmu by možná někomu stále dala trochu zabrat.

Musím uznat, že mi nějakou dobu, řekněme tak prvních pět až deset pokusů, trvalo, než jsem si mozek alespoň částečně přeladil tak, abych upřednostňoval tempo hudby namísto faktu, že mám právě toho či onoho nepřítele na mušce. Je opravdu těžké se držet zkrátka a občas se nepokusit například do bosse vyprázdnit zásobník, i když se vám povedou jen tak tři až čtyři rány a zbytek jde mimo rytmus.

BPM: Bullets Per Miunte

Jak rychle zjistíte, tak standardní nepřátelé jsou ještě celkem pohodoví oproti bossům: už ten první dá hodně zabrat, obzvlášť pokud jste nevyměnili základní pistoli za něco lepšího, či ji jinak nevylepšili. Bossové po vás třeba chtějí také skákat v rytmu, abyste předešli zásahu, nebo se v určitou dobu pohybovat v daném směru, jinak hodně rychle přijde konec.

Stejně jako v jiných rogue-lite hrách ovšem i zde platí, že náhoda může stát někdy i na vaší straně. V této souvislosti se mi vybavuje zejména titul Binding of Isaac, se kterým BPM docela výrazně sdílí třeba strukturu jednotlivých map, kdy máte vždy jednu místnost s předmětem odemykatelnou klíčem, obchod, místnost s výzvou, knihovnu s aktivním předmětem a podobně. Stejně jako v Binding of Isaac, i zde vám může štěstěna přihrát třeba neskutečně silný plazmový kanón a regeneraci životů hned v prvním levelu, načež už jen pohodově pár výstřely pokosíte celou místnost. A ani překážka v udržování rytmu vás nevyvede z míry.

Povětšinou vás hra bude trápit a budete se muset snažit vyjít s každým malým vylepšením zbraně, takticky nakupovat předměty a hledat skryté poklady, kterými jsou také mapy poměrně prolezlé. Jen abyste nemuseli bosse pižlat několik minut.

V tomto případě je neskutečně důležitý soundtrack a musím potvrdit, že je opravdu povedený. Ano, poté, co desetkrát po sobě zemřete v prvním levelu, vám jeho (pokaždé stejná) hudba možná začne lézt krkem, ale stejně jako třeba v případě Crypt of the Necrodancer se mi dosud nepřejedla.

Grafika BPM: Bullets Per Minute je trochu rozporuplným prvkem. Četl jsem i pár názorů, že některé lidi z ní už po pár minutách bolí oči a sám musím uznat, že i na mě je možná až moc „rozpatlaná“: saturace a kontrast jsou vytaženy na zbytečně přehnané úrovně a hra tak místy připomíná spíš nějakou drogovou halucinaci. Podívejte se na obrázky a posuďte si sami: někomu se hra bude líbit, jinému možná moc ne.

Ve výsledku je ovšem BPM: Bullets Per Minute povedenou zábavou a hlavně příjemným překvapením letošního roku. Musíte samozřejmě hře jít trochu naproti a být ochotni se naučit úplně nový styl hraní stříleček a akceptovat, že budete mít možná z grafické stránky možná menší záchvat. Také budete poslouchat jeden hudební podkres stále dokola. Pokud vám nic z toho nevadí, je BPM: Bullets Per Minute opravdu výbornou zábavou a za mne zatím tou nejvíc „cool“ hrou roku.