RECENZE: Příběh raději ignorujte. Bright Memory: Infinite je tuctová řežba

One man show Bright Memory v podání čínského vývojáře se proměnilo v plnohodnotnou hru s přívlastkem Infinite. Tedy označení „plnohodnotná“ je možná trochu zavádějící, protože i tento projekt je stále spíš technologická ukázka. A navíc mizerně napsaná.

Na počátku byl úžas z toho, co jeden člověk dovede vyrobit ve volném čase. Bright Memory bylo technologické demo, které autor v roce 2019 zpřístupnil na Steamu. Spousta lidí žasla, jak je možné, že jeden člověk vyrobil něco, co ve čtyřiceti minutách herního času připomínalo tradiční velkou produkci. A chtěli nášup. Ten sice přišel, ale najednou se z lákavého sousta dortu stala spíš o něco málo větší nasládlá kaše.

Bright Memory: Infinite je každopádně v mnoha ohledech rozšířením původního dema. Hra je delší, byť ne o moc, grafika je ještě propracovanější, hratelnost také tak a navíc je tu i příběh. Bohužel pouze grafika a hratelnost jsou pozitivními elementy této hry, se zbytkem si autor moc práce nedal.

Začnu právě u příběhu, který mi přijde bez okolků vyloženě stupidní. Autor se snažil vymyslet akční thriller kombinovaný se sci-fi prvky. Vyšlo mu ovšem příšerně nudné béčko, ve kterém se ujmete role pohledné agentky, která prošetřuje záhadu časoprostorové anomálie. Ve výsledku je jen o tom, že jdete kupředu, střílíte po všem, co se hýbe, a sem tam si dáte oraz u krátké cutscény, na kterou však po pár sekundách zase zapomenete, že tam vůbec byla.

Herním stylem se hra nejvíc přirovnává k titulům Shadow Warrior, což je nepochybně pravda: s pomocí zbraní na blízko (sci-fi meč) a několika druhů futuristických pušek, samopalů či brokovnic kosíte vlny nepřátel ve světě, který má mnoho prvků čínské kultury. Hratelnost je každopádně docela silnou stránkou Bright Memory: Infinite. Akce je živá, nepřátel hodně a způsobů, jak je likvidovat, ještě víc.

Právě to se autorovi hry poměrně povedlo, ona dynamika soubojů. Vedle samotného střílení, které tedy jinak není nic, co by předčilo třeba tituly série Call of Duty a podobné, máte možnost se ještě ohánět mečem. Nejenom to, ale můžete jím i odrážet střely a používat speciální komba pomocí vašich superschopností: zdálky si nepřátele přitahovat, mrštit je do vzduchu, kde je následně ještě dorazit oním mečem. To uznávám, že celkem zábavné je.

Zatímco meč máte už od začátku, zbraně musíte postupem hrou posbírat a také se naučit nové schopnosti či nalézt speciální munici, která je obvykle ještě silnější. Je tu ovšem i pasáž, kdy vám hra všechny zbraně sebere a musíte se naopak plížit mapou pouze se sekáčkem na maso, což dynamiku hry trochu zabrzdí, ovšem ne na moc dlouho.

Celé tempo hry je poměrně zběsilé, jenže než se nadáte, je konec. Projít hrou se totiž dá za méně než dvě hodiny. Nikdo sice asi nechtěl po projektu vyráběném převážně jedním člověkem nějaký padesátihodinový epos, ovšem přifouknout původní čtyřicetiminutové demo o další hodinu také moc na pochvalu není.

Dobrý dojem pak vedle krátké chvilky, kdy vás možná začne akce bavit, udělá ještě grafika, která na PC oplývá i moderními prvky, jako je Nvidia DLSS nebo ray-tracing. Obecně se dá vzhled hry pochválit, svět je detailní, postavy v cutscénách také působí poměrně živě a tím, jak je na mapě neustálé šero a mokro, vyniknou všechny reflektivní povrchy, práce se zdroji světla a podobně.

Až na výše zmíněnou stealth pasáž vás pak z akce také mohou vytrhnout bugy, kterých není málo. Ačkoli jsem nenarazil na chyby, které hlásí lidé na fórech, zejména poškozené uložené pozice, hra mi jednou během krátké hrací doby zamrzla a spadla. Zároveň se dá povšimnout, že v titulcích s nápovědou je několik překlepů.

Každopádně po oněch zhruba dvou hodinách v podstatě teprve hru dostanete do malíku, naučíte se efektivně kombinovat zbraně a používat schopnosti, jenže ona zároveň skončí. A vy si budete marně lámat hlavu s tím, proč jste za ni museli dát 17 eur (asi 430 korun). Hra s takovou délkou a v podstatě bez příběhu by měla být nanejvýš za deset.