Brothers in Arms: Hell’s Highway – do pekla rovnou po dálnici

Nic moc novinek, ale milovníci válečných akcí si určitě přijdou na své.

BIA3 PC

Fanoušci akcí z 2. světové války si v posledních letech užívají opravdové hody. Herní vývojáři neustále propírají toto téma kvantem více či méně kvalitních titulů a nevypadá to, že by chtěli polevit.

Důkazem budiž čerstvý titul Brothers in Arms: Hell’s Highway (u nás díky profesionálnímu českému překladu pod názvem Pekelná dálnice) od studia Gearbox.

Pokud se vám zdá, že jste o Brothers in Arms (BiA) už někde slyšeli, máte bod, Hell’s Highway je totiž již třetím dílem série. První díl s podtitulem Road to Hill 30 z roku 2005 následovala o pouhý půlrok později dvojka s názvem Earned in Blood. Jednalo se prakticky o totožné hry, pouze se změnil hlavní hrdina a mise se většinou odehrávaly kousek vedle, ale audiovizuální stránka a vše ostatní zůstalo při starém. BiA: HH se to snaží změnit a o tom, zda se mu to povedlo, bude právě tato recenze.

    

V BiA: HH se opět ujmeme role Matta Bakera, hrdiny prvního dílu, a se zbytkem 101. výsadkové divize trochu zredukujeme počet německy mluvících agresorů.

Velkou roli zde hraje příběh, který je vyprávěn formou poutavých filmečků, z nichž některé se odehrávají v minulosti a osvětlují právě probíhající události. Těchto animací je doslova ohromné množství a ztratit se v právě probíhajících událostech není vůbec těžké, zvlášť pokud neznáte předchozí díly (hlavně první).

Ostatně navázání na dřívější události potvrzují i první okamžiky hry, kdy se před úvodní animací ozve věta „Previously in Brothers in Arms,“ v dnešní době slýchaná v každém druhém seriálu.

Styl hry se od minula nijak výrazně nezměnil, ale pokud vám předchozí díly unikly, čtěte dále. Na herní prostředí koukáte z vlastního pohledu a kromě několika misí máte vždy k dispozici jeden až tři týmy spolubojovníků.

Protože hra není zas až taková arkáda jako třeba Call of Duty, není dobré se vrhat střemhlav proti kulometným hnízdům Skopčáků a bez větších problémů je připravit o jejich bezcenné virtuální životy. Takové nápady jsou okamžitě potrestány a následovány loadem posledního checkpointu. Klíčové je tedy krytí za nejrůznějšími překážkami a  také používání výše zmíněných týmů, které vám zajistí třeba krycí palbu.

Ovládání těchto skupinek spolubojovníků je velice intuitivní, stačí prostě podržet pravé myšidlo a někam s ním ukázat. Pokud je to někde na zemi, borci se okamžitě přesunou na dané místo a najdou nejlepší krytí, pokud je to nepřítel, zaútočí, jak prosté. Je možné ničit i nějaké překážky, ale to jsem valně nevyužíval. Pokud máte pod palcem týmů více, stačí se mezi nimi přepínat TABem.

Týmy samozřejmě nemáte jen na parádu nebo aby to vypadalo, že jste na všechno sami. Bez podpory svých kamarádů se skutečně neobejdete. Stejně jako v minulých dílech i zde je spousta odboček, které náááhodou jako na potvoru vedou přesně k támhletěm Helmutům, co to do vás praží ze svých MP40. Dáte tedy jednomu týmu rozkaz k útoku a zatímco se náckové budou krčit v příkopě, obejdete jejich pozici a kamarádsky jim zezadu poklepete na ramena třeba Tomíkem.

Když už jsem u těch týmů, musím poznamenat, že se chovají velice reálně, nikdy nestojí na otevřeném prostranství a až na výjimky se vždy schovají na bezpečné místo. Pokud přebíhají na jinou pozici, pálí od boku, pokud jim rozkážete krycí palbu, plní rozkaz bez keců, podporují se navzájem a nikdy se nestane aby třeba všichni měnili zásobník naráz.

Umělá inteligence spolubojovníků se tedy povedla na výbornou. To už se ale bohužel nedá říci o nepřátelích, kteří občas nabíhají před vaše hlavně jako prasata na porážku. Sice se také brzo schovají za nějakou překážku, ale stačí, aby jim koukal kousek hlavy nebo nohy a hned jsou pro vás snadným terčem. Zvláštní, že vás se toto netýká. Matt Baker se může krčit za sebetenčím stromečkem, ale pokud zůstane v krytu, je vůči kulkám imunní.

    

Ona vůbec ta arkádovost asi trochu přerostla tvůrcům přes hlavu. Zatímco v předchozích dílech byl realismus velkou součástí hry, v HH se týká maximálně lokací nadesignovaných podle historických reálií, případně zbraní, zvuků a podobně, zatímco hratelnost má do reality daleko asi jako Duke Nukem Forever do čerstvě oznámeného titulu.

Už jenom způsob léčení – Matt může krvácet třeba i z uší, ale stačí několik sekund v klidu a je hned zase jako rybička. Několikrát za hru si také osedláte bojový tank. Tyto mise by se možná hodily do Call of Duty, ale zde působí jako pěst na oko, protože Němci nabíhají pod hlaveň kanónu jako by z ní stříkala vychlazená Plzeň a kulometčík nahoře rozhazoval utopence jako bonus.

V kombinaci s tím, že lze jet pouze ohraničenou trasou a tank se zarazí i o kdejaký minikeříček na kraji silnice, jen abyste neodbočili někam, kam nesmíte, to zrovna na hratelnosti dvakrát nepřidá.

Co ale vývojáři ubrali na reálnosti, to přidali na audiovizuální stránce. Nová generace Unreal enginu válí a pokud máte slušnou mašinu a naboostujete detaily na maximum, vychutnáte si každičký kousek hry.

Kromě povedeného designu musím vyzdvihnout i parádní vymodelování postav a hlavně profesionální zvládnutí mimiky, která odpovídá skutečným emocím. Kromě jedné výjimky – Matta Bakera ve hře. V animacích je vše jedna báseň, ale ve hře má hlavní hrdina neustále nasazený jeden přiblblý neutrální xicht a je jedno, zda právě odrazil velký útok nebo se kryje v zákopu, zatímco na něj střílí hned několik kulometných hnízd.

Díky reálně vypadající grafice právě zde vývojáři odvedli největší kus práce, co se týká reálného zobrazení války. Kromě výše zmíněných reálných lokací podle dochovaných fotografií a záznamů či dobové techniky a jejích zvuků, jsou to hlavně některé kruté scény a animace, zobrazující naturalismus a brutalitu války do nejmenších detailů. Občas je to opravdu hnus.

HH mělo mít podle slov vývojářů neskutečně propracovaný fyzikální model, což se bohužel vyplnilo pouze z části. Je sice hezké, že některé objekty jdou rozstřílet a že když se Hanzové kryjí za dřevěným plůtkem, tak jim krytí moc dlouho nevydrží, ale jinak to není žádná sláva. Pouze některé naskriptované události vypadají zvlášť povedeně. Např. exploze po zásahu bazukou do střešního okénka, kde si němčouři vybudovali střílnu, vytrhne kus střechy a vše se hezky sesype. Takových míst ale moc není, což je škoda.

Brothers in Arms: Hell’s Highway je povedená střílečka, důstojně navazující na své předchůdce, ale tak nějak jsem měl celou dobu pocit, že nám vývojáři naslibovali přeci jen o něco víc, než jen další arkádovou střílečku s pár vychytávkami okolo.

I přesto jsem se u ní ale královsky bavil, nuda se nedostavila ani jednou a body k dobru přidávám i za slušnou herní dobu. Milovníci série, případně všech podobných akcí, s tímto titulem určitě nešlápnou do ee.

Neleze vám 2. světová válka ve hrách už krkem?

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 4. listopadu 2008. Anketa je uzavřena.

Ne, je to pořád zábava 1684

Ano, chtělo by to už změnu 489