Brütal Legend: bedňák Jack Black dostal prknem do hlavy

A teď kosí protivníky oboustrannou sekyrou a kytarou od Gibsona.

Brütal Legend

Kdo to s muzikou myslí aspoň trochu vážně, ten ví, že je mrtvá. Když si odmyslíme zcela zanedbatelné výjimky z pravidla, které se vždycky najdou, tak ta klasická nepřežila masakry 2. světové války, no a ta takzvaně populární ji následovala do hrobu dávno před koncem tisíciletí. Když budeme přísní, můžeme dokonce souhlasit s hrdinou „Brütální legendy“, že to bralo rychlý sešup už od „ranných sedmdesátek“.

Každopádně herní designér Tim Schafer by za svůj nejnovější ulítlý nápad zasloužil přinejmenším prsten s lebkou. A možná navrch ještě nátepník s pyramidkami. Tím spíš, že se hra objevila na pultech až po dramatických peripetiích, vyhození z edičního plánu Activisionu, soudních přích a nečekanému zakotvení pod křídly Electronic Arts, kde by ji rockeři asi nejméně čekali. Neboť vězte, že hra je o tom, co se honí hlavou starému metalistovi, přesněji řečeno: starému metalistovi, který přes tu hlavu dostal prknem.

Bitvy se odehrávají formou realtimové strategie.

Eddie Riggs má podobu Jacka Blacka aje tímto hercem i dabovaný. Dělá bedňáka v hudební show, jež ho ani trochu nerajcuje. Dohlíží na zdraví o generaci mladších „muzikantů“, spravuje jim kytary a nostalgicky vzpomíná na doby, kdy byl sice gramofon králem, ale rozhodně ne na pódiu. No a do toho přijde ta rána uvolněným kusem scény a rockerova životní jízda začíná. Možná si tedy ještě před hraním pusťte film Školu ro(c)ku, ať nahodíte atmosféru

Vizuálně a v mnohém i hratelností je výsledkem něco mezi Hieronymem Boschem, Bloodrayne a Schaferovými předchozími Psychonauty, přičemž je jen na vás, jak krvavý déšť vás skropí. Hned zkraje totiž narazíte na pár voleb, z nichž jedna řeší právě krev – tu tak můžete omezit, anebo povolit, „ale jen pokud to bude úžasný“. Doslova. Obdobně si lze nastavit i používání vulgární mluvy, či chcete-li: přirozeného rockerského slovníku.

Pravdou je, že hra úžasná je i není. Po technické stránce bohužel spíš to druhé. Ovládání hned zkraje vyděsí svou nepřesností, ale na to si zvyknete dřív, než Ozzy stráví netopýra. Co se však grafiky týče, to, že jsme hru přirovnali hned ke dvěma kouskům pro předchozí generaci hardwaru, nebyla náhoda. Zaobaleně řečeno, výrobce předvádí dobrý poměr mezi výrobními náklady a výsledným efektem, neboť tím, co titul drží nad vodou, ba vleče do pekelných oblak, je právě sama poetika oživlých obalů metalových „elpíček“.

Ne tak zcela jakost provedení - aniž bychom přeceňovali výtvarnou kvalitu dobových LP obalů. Valná část toho, co vidíte, je tak hranatá, že by to neudělalo díru ani do žeber PS2. Na druhou stranu narazíte i na spoustu věcí, které by už předchozí konzole moc nestíhaly. Například dosti rozlehlý a přitom poměrně detailní otevřený svět. A když k tomu nebudete přistupovat tak chladně technicky, vizuální fantazie autorů vás prostě uchvátí.

Ač se zprvu zdá, že bude tahle surrealistická „legenda“ opravdu brutální záležitost, krvavá rubačka nejtradičnějšího ražení, jedním slovem „palcovka“, brzy se ukáže, že je všechno jinak. Hlavní bitvy se totiž odehrávají formou realtimové strategie, kde řežbou vlastně simulujete metalový koncert – cílem je vybudovat symbolické fanouškovské základny, za získané zdroje postavit jednotky a dobýt s nimi soupeřovo „pódium“. Rovněž tápání po přesném zadání jednotlivých úkolů kampaně a neustálé přejezdy z místa na místo brzdí tempo a činí ze hry méně hektický kousek, než se zprvu zdálo.

Základní arzenál tvoří dvoubřitá sekyra a Gibson „Véčko“ – to je kytara, kdyby někdo nevěděl. Hudební nástroj paralyzuje protivníky elektrošoky, sekyra utíná ruce, nohy, trupy: ve zpomalených záběrech si můžete tuto tělesnou fragmentaci soupeřů vychutnat včetně patřičných doprovodných gejzírů krve a trčících pahýlů kostí. Dupnutí způsobuje, že se zem chvěje a padá kamení. Připočítejte si i vaše přibližovadla, jež se rovněž dají, ba místy musejí bojově využívat, a máte základní obrázek.

Otevřená krajina skrývá nejedno tajemství.

Techniku, zbroj i své bojové schopnosti, neboli tlačítková komba, ovšem navíc můžete v průběhu hry vylepšovat – decentní RPG prvky potěší. Děje se tak za oběživo vydělávané plněním úkolů. V podzemní pekelné „garáži“ vám je pak Ozzy, coby „strážce metalu“ smění za kýžené vychytávky. Chcete nepřátele sekáním ještě zapalovat? Nebo si přejete v autě delší boost? Žádný problém.

V řežbách vám pomáhají jednak kámoši z hlavního příběhu, jednak řadoví bojovníci a bojovnice několika typů – ty buď na patřičných místech zaujmete svým kytarovým sólem, nebo si je v bitvě jednoduše necháte vyrobit, máte-li dost zdrojů-fanoušků. Svou dočasnou armádu pak ovládáte D-padem, jímž vydáváte jednoduché příkazy: bránit zadané místo, útočit na zadané místo, přemístit se na zadané místo, seskupit se okolo vás.

Výše zmíněná kytarová sóla formou hudební minihry jsou též zajímavým a funkčním taktickým prvkem. Dostupných „sólíček“ postupně přibývá a vedle zmíněných posil poskytují spoustu jiných užitečných věcí – například vykouzlí hot rod, který je v rozlehlé krajině k nezaplacení, otevřou vchod do podzemí, vztyčí věžovitou „fandovskou“ základnu a tak dále.

Na co si stěžujeme? Není ve hře všechno zrovna intuitivní. Už třeba nastavení titulků, které nenajdete pod položkami Visuals nebo Display, ale pod Game – a že se vzhledem k třeskutým přízvukům vyplatí si je zapnout. To je ovšem prkotina. Horší je, že občas ani s nápovědou – tu se obzvlášť vyplatí zapnout – nevíte, co se po vás vlastně přesně chce. Jistou nevýhodou gejzírů nespoutané fantazie je totiž to, že se při zákysech nemůžete moc opřít o zkušenosti z jiných her. Prostě proto, že takové úkoly by vás mnohdy ani ve snu nenapadly.

No posuďte sami, jak rychle běžný hráč uhodne, že na louce, po níž se prohánějí prasata na kolečkách, má číhat na ta, která se zatoulají až ke skupině rockových holek, a v příhodný okamžik je – ta prasata – omráčit elektrickým proudem, aby z nich slečny mohly vyrvat chromovaný výfuk! Ten pak budou používat jako zbraň. Zpravidla se v nápovědě při troše snahy najde nějaké vodítko, ale kolikrát člověk prostě ne a netuší a v úmorném pátrání jde nadšení poněkud dolů.

O grafice dvou tváří už byla řeč, doplňme ještě, že vozidla působí trochu dojmem vznášedel a snímkování při rychlé jízdě není zrovna sebejisté, o dokreslování a doskakování objektů nemluvě – špatně se ale nejezdí.

Hlavou ježka prorazíš

Hned zkraje hry se skamarádíte s metalovými "kývači", s nimiž se užije nemálo legrace. A namátkový příklad za všechny demonstruje i to, jak je hra jako celek propracovaná. V jednu chvíli, kdy jsem zrovna neměl rozehranou žádnou misi a jen se tak poflakoval po okolí, jsem narazil na skupinku kývačů, jež se zjevně pohybovala za určitým cílem. I vydal jsem se za nimi, jen tak ze zvědavosti, kam mají namířeno. K mému nemalému překvapení se ukázalo, že – loví ježka. Držel jsem se jich dosti dlouho, protože ježek kladl aktivní běžecký odpor. Nakonec ho ale dohnali a, protože kývači řeší naprosto vše jen rytmickým kýváním hlavy, ho napadli – hlavami. Ani jedna ze stran konfliktu tak nebyla s výsledkem boje příliš spokojená. Spokojený je však hráč, protože taková péče o to, čeho si možná většina ani nevšimne, se cení.

Co se ale povedlo jednoznačně, je mix herních stylů, který zdařile zabraňuje stereotypu. Zuřivé ruční rubání se mění v regulérní strategii, dokonce s možností ptačí perspektivy, aby vás vzápětí čekal jízdní úkol či prostý dálkový přesun, do toho si pravidelně střiháte hudební minihry s kytarovými sóly a výše zmíněné zákysy vám zase připomenou tuhé adventury.

A především je nutno vyzvednout soundtrack, který kromě čistě hudebních kvalit potěší i třeba možností přepínat si ve vozidle skladby dle chuti – slouží tak i jako nenásilná antologie stylu.

Rovněž otevřená krajina skrývá nejedno tajemství, od nepovinných úkolů až po typický sortiment kompletovatelných objevů á la GTA: skokánky, podzemní obchody, památná místa, kde si můžete poslechnout legendy, jiná místa, kde se učíte sóla, odemykáte nové songy a tak dále. Samozřejmostí je přehledná statistika, kde si můžete ověřit, kolik toho ještě chybí. Hra ovšem vždycky dovede překvapit – přinejmenším vizuální šílenosti se hned tak nepřejíte.

Nechybí ani multiplayer, jak jinak než svérázný. Jeho podstatou je opět realtime strategie, takže si na rubání živých soupeřů přivoláváte oblíbené pomocníky. Bitva má ze singlu známou kostru metalového koncertu s náplní získat z fanouškovských základen co nejvíc zdrojů, za ně postavit jednotky a porvat se s protivníkem o úspěšnější show. Učit se bojovat i za jiné frakce, než za tu, již důvěrně znáte, na nějaký čas zabaví.

Brütál Legend je z her, po jakých kritici opakovaně – a zpravidla marně – volají: i přes využití známých mechanismů třeskutě originální a odshora až dolů poctivě tvořivá. Nejsme si jen jisti, nakolik se podaří nezopakovat potíže s neveselými prodeji Psychonautů. Přízeň kritiků je jedna věc, přízeň široké veřejnosti druhá. Coby optimisté ale věříme, že si titul své nadšené kupce najde. A v neposlední řadě povedený soundtrack třeba v někom i probudí zájem o muziku ne úplně nejčerstvějšího data – možná „to byl jenom rock´n´roll, ale nám se to líbilo“.