Call for Heroes - Pompolic wars

Ze Srbska k nám přichází poněkud netradiční akční RPG. Jak se tvůrcům povedlo a má vůbec šanci prosadit se mezi takovou konkurencí, jaká v tomto žánru nyní panuje? Dozvíte se v naší recenzi!

V letních měsících přichází tradiční herní sucho a zábavy chtiví hráči mají mnohem méně příležitostí, jak se povyrazit. Pokud jsou navíc tak nešikovní jako já a povede se jim zlomit si nohu, sáhnou téměř po čemkoli. Call for Heroes podle promo materiálů vypadal poměrně nadějně. Akčních RPG vyšlo poslední dobou sice hodně, srbští vývojáři z Quotix software však slibovali poněkud odlišný přístup. Že se jim vše nepovedlo podle jejich představ, je ale nad slunce jasné již při prvním pohledu na hru.

První věc, která člověka zarazí je naprostá absence jakéhokoli příběhu. V manuálu se sice píše o jakémsi Pompolicovi a jeho armádě krvelačných příšer terorizujících matičku Zemi, v samotné hře se však o zápletce již nic víc nedozvíte. Prostě si vyberete svého hrdinu a šup, jste vrženi do arény plné příšer. Po jejím dokončení se jen přesunete do arény další, na nějaké vysvětlující rozhovory, nedejbože příběhové animace můžete rovnou zapomenout.

"Prostě si vyberete svého hrdinu a šup, jste vrženi do arény plné příšer. Po jejím dokončení se jen přesunete do arény další, na nějaké vysvětlující rozhovory, nedejbože příběhové animace můžete rovnou zapomenout."

Radši se tedy rovnou podívejme rovnou na volbu postavy a její vývoj, což je základním kamenem každého pořádného RPG. Bohužel, ani zde není co pochválit. Na výběr máte pouze mezi barbarem a amazonkou, na magická povolání se tentokrát nedostalo. Jelikož amazonka vypadá opravdu hnusně (a to jsem jí v tu chvíli ještě neviděl běhat), zvolil jsem barbara. Jediná další volba spočívala ve výběru jména a jedné ze tří speciálních dovedností. Je úplně jedno po které sáhnete, jelikož jsou všechny shodně zbytečné a prakticky nepoužitelné. Levelování ve hře pak probíhá podobně primitivně – zvyšovat si můžete pouze obrané a útočné číslo nebo počet hit pointů a poté si ještě zvolit další dovednost. Ne že byste tedy levelovali nějak často – i když je nepřátel obrovské množství, počet zkušeností za jejich likvidaci je směšně malý, takže si nějakého pořádného vylepšování hrdiny stejně moc neužijete. Přesto by se ale mohlo jednat o poměrně slušnou mlátičku, kdyby autoři zapracovali alespoň na akční složce, to se ale bohužel nestalo.
Jediným cílem každé ze 14 map je najít všechny "temné duše" po jejichž sesbírání se otevře teleport do další úrovně. V praxi to tedy vypadá tak, že běháte špatně navrženým prostředím dokolečka, hledáte leckdy opravdu nechutně schované duše a bojujete s donekonečna se obnovujícími nepřáteli. Ti jsou sice vyloženě dementní, přesto ale boj s nimi není nic lehkého. Jednak máte málo hitpointů, takže každá rána, kterou schytáte, opravdu bolí a jednak díky příšernému ovládání leckdy ani netrefíte příšeru stojící přímo před Vámi. Když připočteme, že na každou misi je limit půl hodiny a že v jejím průběhu nejde ukládat, ukáže se záhy, že je nejlepší nepřátele prostě ignorovat a soustředit se pouze na hledání duší a léčivých lahviček (které se naštěstí taky pořád doplňují). Nevýhodou této taktiky je, že nedostanete žádné zkušenosti, a také to, že se hra při nahromadění více nepřátel na jednom místě začne příšerně trhat.

"Posledním hřebíčkem do rakve je technické zpracování. To je jedním slovem příšerné!"

Co se týče nabídky zbraní, je až nudně klasická. Jsou to různé meče, sekery, kladiva, pro amazonku pak luky, oštěp, či dvojice krátkých šavlí, celkem je to 16 kusů. Zarážející je, že i na první pohled obyčejná sekyra spotřebovává při svém používání manu. Pokud mana dojde zrovna uprostřed nejtvrdšího boje, nezbývá než rychle přezbrojit, protože hrdina bez ní sekyrou ani nesekne.

Klady a zápory

Vůbec nic

Absence příběhu
Nulová zábava
Technické zpracování

19.99$
Anglicky

Posledním hřebíčkem do rakve je technické zpracování. To je jedním slovem příšerné! Grafika ze všeho nejvíc připomíná stařičkého Heretica s rozmazanými texturami, stačí se rozhlédnout po okolních obrázcích, věřte mi ale, že v pohybu je vše ještě horší. Postavy kloužou jako po ledu a již zmiňovaný amazončin běh je kapitolou sám pro sebe. Proto poněkud zarazí hardwarové nároky – uznávám, že má 6600 GT není v dnešní době výstřelkem nejmodernější technologie, přesto jsem na ní nedávno dohrál nejnovějšího Tomb Raidera na střední detaily. Není mi proto jasné, jak se něco tak odporného jako Call for Heroes může trhat i po vypnutí všech "speciálních efektů". Zvuková paleta se skládá z klasického řinčení mečů, a funění hlavního hrdiny, zde snad ani není co zkazit. Hudba ve hře je. To je asi tak to jediné co o ní dokážu říct, jelikož je zoufale nevýrazná.
Dlouho jsem přemýšlel alespoň nad jednou věcí, kterou bych mohl pochválit, a i když se to zdálo nemožné, nakonec jsem jednu našel. Call for Heroes je totiž první hrou, kde je možné spáchat sebevraždu! Je zde na to vyhrazeno speciální tlačítko (standardně "k"), po jehož stisknutí se postava vlastní rukou zabije. Nejdřív jsem si myslel, že je ve hře jen pro srandu, ale jelikož se občas stane, že se postava zasekne o nějakou překážku a nejde s ní pohnout, má i své praktické využití.

Call for Heroes je přímo učebnicovým příkladem nepovedené hry. Špatné je na ní úplně všechno – od samotného herního principu, přes nepřesné ovládání, až po odpudivou grafiku. Divím se, že má vůbec někdo tolik drzosti aby za takový paskvil ještě požadoval peníze, a co již vůbec nechápu je fakt, že je hra souběžně vydávána i pro konzoli WII. Každopádně nebrat! A to ani zadarmo.