|
Název CD-Man zní také poměrně logicky, obzvláště uvědomíme-li si, že kompaktní disky skutečně mají kruhovitý tvar a díra uprostřed se s trochou představivostí dá chápat jako osamocený zrakový orgán. Zvláštní je ale, že takové jméno dali Creative Dimensions svému hrdinovi už v roce 1992, a to přesto, že dnes nejběžnější médium takřka v ničem nepřipomíná – je žlutý, kulovitý, s vykousnutým úsměvem a roztomile mrkajícím očičkem. V pozdějších verzích se setkáme ještě s druhým hrdinou, kterým je neméně roztomilý (byť opět naprosto neidentifikovatelný co se živočišného druhu týče) bílý Snoofer.
Že se švédští autoři Atilla Biro a Anders Moree nechali původním Pac Manem inspirovat opravdu hodně, to z úvodního menu těžko poznáte. Nabídne vám totiž řadu poměrně sofistikovaně vyhlížejících voleb – různé nastavení rychlosti, obtížnosti, definice ovládacích kláves, výběr mezi hrou jednoho a dvou hráčů a spoustu dalších. Jakmile si ale hru upravíte k obrazu svému a stisknete Enter na položce Start, velká podobnost vám neujde. Opět nazíráte pohledem z ptačí perspektivy na dvojrozměrné bludiště, ve kterém jsou rovnoměrně nasázeny žluté puntíky, které musíte všechny vyžrat. Přitom je ale třeba vyhnout se nepřátelům, kteří postupně vyjíždějí z ohrady uprostřed obrazovky. Problém je v tom, že jsou rychlejší a leckdy ani obratné manévrování nepomůže. Pak už zbývá jen dojet včas k záchrannému červenému puntíku, po jehož sežrání se role obrátí a po určitou dobu honíte a konzumujete potvory zase vy. Čas od času můžete sebrat nějaký ten bonus v podobě lahodného ovoce a jedinou novinkou oproti původnímu Pac Manovi je přítomnost uzavřené brány, od které musíte nejprve sebrat klíč.
Zkrátka a dobře, nehorázná kopie původní klasiky, mohli byste si říci. Měli byste v podstatě pravdu, avšak CD-Man se i přesto stal jednou z nejhranějších her na počítačích třídy 286. Proč? Velkou roli v tom určitě hrála nepoměrně větší variabilita a roztomilost. Už první prostředí jakéhosi lesa je graficky nádherné (nesmějte se, musíte si uvědomit, že hovoříme o hře z roku 1992!), ale není ve hře osamocené. Celkem se podíváte do pěti různých tématických prostředí – následuje moře s nezbytnými vraky a žraloky, vesmír s kosmonauty a mimozemšťany a ve verzi 2.0 ještě městské prostředí a roztomilé noční schéma.
Dalším důvodem je určitě vyšší obtížnost. Hra dala zabrat i zkušeným pařanům, kteří absolvovali desítky podobných her – nepřátelé byli citelně rychlejší a vysbírat s omezeným počtem životů všechny kuličky bylo už v prvních úrovních těžkou záležitostí. A pak tu pochopitelně byla hra dvou hráčů na jedné klávesnici – těžko říct, zda to byla úplná novinka (nehrál jsem zase tolik Pacman klonů, abych si troufl tvrdit, že to vím jistě), každopádně to byla obrovská zábava a inkriminované klávesy se ošoupávaly rychlostí ne nepodobnou rychlosti paprsku světla ve vakuu.
Zapomenout nesmíme ani na hudbu, kterou sice dnes už většina 3D zvukem a nádhernými orchestrálními melodiemi zhýčkaných hráčů neocení, ale tehdy skvěle zapracovala na zvýšení atmosféry hry.
Podobně jako v případě minulé klasiky se začínám dostávat do tvůrčích úzkých, což je nejlepší čas pro to nasadit resumé, verdikt a doporučení, jak je tomu v posledním odstavci zvykem. Mohl bych, pravda, opět popsat trable se spolužáky ze základní školy, pirátskými (a žel také nefunkčními) disketami a šíření CD-Man-mánie na jednom vzdělávacím ústavu napříč ročníky, avšak vtipná kaše mi dnes nějak nejede a než bych vás trápil vzpomínkami senilního patnáctiletého pařana (už to samo je docela vtipný obrázek, což? :o), raději celý článek zakončím obligátním, ale o nic méně upřímným: CD-Man je sice klon úspěšného nápadu se vším všudy, ale díky své roztomilosti, hratelnosti a řadě dalších předností si vydobyl v rubrice Klasika své neodmyslitelné místo.
Pokud se chcete odrazit do lehce abandonware vod, můžete začít třeba na stránce věnované této hře na klasickém webu The Underdogs, něco zajímavých informací najdete i v záložce Moby Games. U nás si můžete prohlédnout několik screenshotů v dnes založené galerii.