Nejdůležitějším předmětem doličným v následujícím textu je následující odkaz: odkaz odkazovitá. Přijměte jej jako nabídku k prokázání mé zhýralosti. O co jde? Mnooo, shrňme si to následovně... Maminky nám to říkají denně - "Nemysli na blbosti, a dávej pozor!" Paní učitelky nám to vyčítají (věřte mi, že většinu z nich upřímně nesnáším i po deseti letech a bůh je chrání, neprezentuje-li mi je tváří v tvář!) se závisti jim vlastní - "Zase jsi byl myšlenkami jinde. Nevíš ani na co se tě ptám!!" (ano, moje paní učitelka používala vždy víc než jeden vykřičník, a to i když oznamovala standardní věci, jako je konec hodiny nebo povolení odejít na záchod. Častěji už mě jen mlátila.). A v práci se nám to děje častěji, než si myslíme. Totiž ČUMÍME DO BLBA. A k tomu nám vlastní mozek vyplachuje další jev nevídaný (napadá vás, jak vlastně "jev" může být nevídaný? Udělá strom rámus, když v lese spadne a nikdo ho neposlouchá?). Chápavější již tuší, že se pro změnu bavím o světě nepravdivých skutečností, tedy o světě her. Jevy DOBLBAKOUKÁNÍ a TOUŽZASESEDÍŠUTÝHRY! doprovází společný fakt, že jde o takový malý únik od přítomné reality (rozprodané domácnosti za drobné do automatů upocenými gamblery mírně naznačují, že není malý zas tak moc).
Úchylně sněme o ponožkách
Jistě téma ošoupané jako slepýší nožičky. Ale ten odkaz...! Jaké to pro mě je, když mi celý národ vyčítá, že místo pěstování kytiček pařím hry!? Napadlo vůbec někoho, co to ve mně působí, když si tak přeju hrát, a unikat do světů 3d engeenů s nitkovým křížem, v protivenství tlaku společnosti? Často i uprdnout se na jednání o rozpočtu se CEO v čele stolu je snazší... No, jednoduše je to tak, že je pro mě mučícím nástrojem vědomí, když mě baví hrát hry. Srovnáme-li si to se stejným pocitem provinění, patřícím člověku (třeba zrovna Vaší sousedce) onanujícím s velmi důrazně používanou sousedovo ponožkou narvanou do nozderních otvorů, pak máme principiálně cosi společného (Ne! Nemluvím jen o smradlavých ponožkách sakra!). Podle mého soudu musí bojovat s myšlenkou na „sebeupálení“, zatouží-li místo ponožky raději použít intimněji lokalizované spodní prádlo s prošlou expirací! A ten odkaz ze mě dělá jeho horší variantu! Je plný náčrtků budoucí hry. A to mě nutí snít.
Sníte? Styďte se!
Jaká to musí být vlastně úchylka, když čekám na hru, která se na trh nedostane dřív, než za dva roky... Vždyť je to čekání na splnění úchylky, jejíž samotná podstata úchylně spočívá v tom divném úniku z tohoto světa do jiného, což ostatní sveřepě odsuzují. Ale já hltám každou novinku o té hře, která neexistuje. Ba co víc...?! Zasněně koukám do monitoru na první nákresy prostředí a přemýšlím o tom, jaké to bude, až ji budu hrát. Sním o tom světě s otevřenýma očima v tramvajích, a koukám jen tak do blba.
Jsem úchylák, úchylným svojí úchylkou. O těch svých „ponožkách“ aktivně sním a představte si: JÁ TOMU VĚNUJU ČASTO STEJNOU INTENZITU, JAKO PROŽITKŮM PŘI SAMOTNÉM HRANÍ. (Těm, kteří se ve srovnávání mých úchylek již jízlivě pošklebují, musím s chladnou logičností připomenout, že v obecně předestřené situaci jsem já úchylný svým hraním her a vnitřním uspokojením z nich, a fetišista je úchylný připodobněnou onanií nad kousky prádla = NE, JÁ U SIMÍKŮ OPRAVDU NEONANUJI!). Je snění o společensky nepřijatelném jevu opravdu tak divné?
Úchylákem snadno a rychle...
... aneb jak nesnít? Záměrně to lehce přeháním s pojmy a dojmy. Nicméně nebudu nikterak velkolepým tlučhubou, když prohlásím, že to známe s těmi hrami a s tím postojem ostatního světa všichni. A mým cílem bylo připomenout, že nejsem na světě sám, kdo netrpělivě očekává od vývojářů oblíbené série (dříve Matrix Online, nyní Star Trek - online) nový počin a nové zážitky. Sleduji opravdu každý kousek či zprávu, to ve mně vzbuzuje libé a příjemné prožitky z představ, které si o daném budoucím produktu (chápejme to jako o budoucím "světě") vytvářím. Já si přeji být na chvíli vlastníkem trikodéru ze StarTreku a diplomaticky vést objevné mise… Moje sestřička kdysi snila velmi živě o tom, že bude maminkou (s panenkou, jejíž levá noha se stále bimcala jinde, jenom ne v panenčině kloubu). A nikdo jí to nebral ("Božíčku, to je roztomilé, Anežko, jak ta tvoje Janinka chce být maminkou."). A nikdy jsem si nevšiml, že by jí pak někdo zakázal rodit (jsme už tři sourozenci a máme k světu).
Hry. Hry. Hry.
Virtuální světy našim myslím umožňují unikat v jiné světy. Vy si sníte o své hře snů. Oni si sní o svých panenkách (ať mají jednu nohu nebo rovnou šest) a víte co? JE MI TO ÚPLNĚ FUK. Snění je něco, díky čemu víme, že velryby mluví v stylizovaných větách se smyslem a logičností, protože si někdo podržel představu o možných analýzách jejich zpěvu. Když moji kolegové hrají a debatují o "Hře IV," není to přeci nic, za co se stydět. Uvědomuji si, že pipinky kolem mne v telefonním centru (sorry holky, ale vytáčet čísla a naučit se tabulky umí každý, koho znám), jsou pipinkami právě proto, že mými sny opovrhují. Ale můj sen je založen na budoucí hře, která má šanci na to, že bude. Jenže co ty jejich sny o mamince? Opravdu budou tou skvělou maminkou, která vychová dokonalou panenku? Vsadíme se? Když sníte, často sníte i o věcech budoucích. Sny totiž jsou Vaše budoucnost, kterou můžete a nemusíte mít. Pipinky nesní vůbec. Proto zvedají telefony. Nemají sny o své budoucnosti.
Kdo sníte o celých světech, jste jejich tvůrcem a máte dar, protože si umíte dovolit bláznivá pokušení, tak jako děti, stejně jako ideály o skvělém šéfovi. A to je to, o co mi šlo. Snění. O tom to je. Nikdy nezapomínejte na to, že snít si o čemkoliv je projevem možná určitých zhýralostí, ale také Vaší vlastní identity (pokud Vás neobklopí dav s pochodněmi a vidlemi). Ten Sen… to jste Vy.
