Děti, které vychovala vlčice, počali jednu velkou kapitolu starověkých dějin. Tedy vlastně ji započal jen Romulus, který zabil svého bratra Rema, ale to je vedlejší. Důležité je, že z "království" čítajícího jedno jediné nevelké město se časem vyvinulo největší starověké impérium. Římská říše imponuje spoustě lidí dodnes. Um, s jakým dokázal původně malý italský kmen dobýt většinu tehdy známého světa, byl ohromující. Perfektně organizovaná armáda, úřednictví, na svou dobu moderní technika (viz třeba stavba cest z několika vrstev, takže vydržely v provozuschopném stavu v podstatě dodnes) - už nikdy po jejím zániku nebyla Evropa tak dokonale sjednocena. Postup vládců Říma mapuje stařičká hra od neznámého týmu Bits of Magic s prozaickým názvem Centurion.
Neznám žádnou Centurionovi vyloženě podobnou stolní hru, ale tipnul bych si, že pokud nebyl vytvořen podle jediného vzoru, určitě se mnoha deskovými hrami inspiroval. Už samotný základ herního systému totiž tyto maniacké záležitosti dosti připomíná. Většina hry se odehrává na mapě Evropy a částí Asie a Afriky (tj. v podstatě celý tehdy známý svět), která je rozdělena na několik desítek provincií velikosti dnešních států. Samozřejmě podle
skutečnosti, takže vás nesmí rozhodit, že Sicílie je zvláštní provincií, že namísto Francie můžete dobýt provincii s poetičtěji znějícím názvem Galia a že z výšin pohoří Ural na vás nevyskočí Sověti ba ani Rusové, anóbrž statní skythští junáci. A z lodí na vaše břehy nevyskočí přičmoudlí nohsledové nechvalně proslulého Viktora Koženého, ale spíše syrští piráti. Na začátku ovládáte provincii pouze jedinou - a že neuhodnete, která to je. Pro ty duševně choré mezi námi (aby si nestěžovali, že je diskriminujeme, což rozhodně nechceme) - ano, opravdu je to Řím. Píše se rok 275 před narozením človíčka, který po třiatřiceti letech umře na kříži, čímž tvrdě zasáhne do běhu dějin a pozmění ho k obrazu svému. Vaším úkolem je - jak se dá očekávat - dobýt všechny ostatní provincie, přežít nájezdy kartágských pirátů a vzpoury v dobytých provinciích, které příliš okatě vysáváte nebo dokonce plundrujete nájezdy, a dostat se šťastně k roku 0, kdy hra končí, ať už z vašeho pohledu vítězně či naopak poraženecky. Hru ovšem můžete ukončit i dříve, a to ve chvíli, kdy dobudete celou mapu a udržíte ji alespoň dva tahy ve stavu absolutního míru, tj. nikde se nikdo nebouří, nikde se nepotulují žádní piráti nebo marodéři, všichni jsou spokojení a šťastní. Na vyšší obtížnosti se vám ale tento stav většinou udržet nepodaří, protože obzvláště na výši daní jsou obyvatelé
nadmíru citliví.
Dobývání provincií bohužel můžete provádět pouze vojensky. Při vstupu do každé z nich sice musíte absolvovat rozhovor s vůdcem civilizace v ní sídlící, nepodařilo se mi však (a myslím, že to ani není možné) jakýmkoli diplomatickým jednáním získat provincii bez boje. Na konci stejně vždycky dojde k roztržce, blikne obrazovka a vy vidíte dvě armády stojící proti sobě s meči a kopími připravenými k boji. Na vás je zajistit, aby ten boj dopadl dobře pro vás a špatně - nejlépe smrtelně - pro vaše nepřátele. Proto musíte zvolit bojovou formaci a taktiku - a volte dobře, protože přeskupovat se v průběhu bitvy může být váš poslední příkaz. Klasicky tu máme rozestavení rovnoměrné, posílený střed, klín, posílenou levou či pravou stranu. Co se týče taktik, je jich stejný počet, nechybí můj oblíbený Scipio´s Defence a Frontal Assault, který je tím pravým pro první dvě úrovně obtížnosti. Průběh samotného boje již ovládáte méně, ostatně římští vojevůdci to také neměli jednoduché - než příkaz o přesunu došel k patřičné jednotce, mohla už být klidně i mrtvá… Co tedy můžete? Ovládat pohyb jednotek a vojevůdce, který jim dodává plusy k bojovým vlastnostem, ale má jen omezený rozsah, kam
"dokřičí". Nařídit jednotkám zteč nebo ústup. Podívat se, jak jsou na tom vaši vojáci s morálkou a zraněními. No a pak už si můžete…
Ve hře se potkáte se třemi základními typy jednotek. Jednak jsou tu klasičtí pěšáci rozdělení podle schopností na tvrdé a neúprosné barbary, kteří ovšem v rukou stále ještě drží ubohé klacky a bronzová kopí, falangy Egypťanů a Kartaginců a konečně perfektně vyzbrojené a disciplinované římské legionáře, kteří podobni smrtce kosí jednoho ubožáka za druhým. Druhou skupinou jsou jezdci, kteří ovšem tvoří ve většině armád minoritní část, ovšem s výjimkou armády Skythů. Ta je totiž tvořena výhradně mongolskými nájezdníky, kteří by bez koní byli jako bez nohou. Ostatně obojího je v boji zbavíte…:-) Posledním typem jednotek disponují pouze africké síly a jsou to největší suchozemští savci s těmi nejnebezpečnějšími na hřbetě. Tedy (opět vysvětlivky pro ty méně chápavé) slon, na kterém sedí v kabince lučištník a střílí hlava nehlava.
Vaše armáda má tři stupně vývoje. Na počátku stojí klasická armáda 4 200 pěšáků. Tu můžete časem (když získáte vyšší hodnost) vylepšit na armádu 4 200 pěšáků a 300 jezdců. A když ani
to nestačí, můžete (pokud ovšem naverbujete dostatek mužů) vytvořit armádu čítající 6 000 pěšáků a 600 jezdců, což už je slušná sílá, která si poradí opravdu s lecčíms. Kapitolou sám pro sebe je pak velitel. V Centurionovi je použit zajímavý systém - každý velitel má určitou hodnotu Charisma, která ovlivňuje, nakolik jeho přítomnost posiluje vaše bojovníky, a Voice, která pro změnu ovlivňuje, na jak velkou vzdálenost tento pozitivní doping funguje. Podobný systém byl nedávno použit i v jinak slabší RTS Warlords: Battlecry. A aby hra neztratila nic ze své autentičnosti, každý velitel má jméno skutečného římského vojevůdce - třeba váš úplně první velitel je Scipio Africanus osobně. Co se týče armád, platí několik pravidel: nesmíte mít v jednu chvíli více armád, než je vaše hodnost. Dále nemůžete vytvořit lepší armády, pokud nemáte dostatečně vysokou hodnost. A konečně - každá armáda může v jednom tahu provést jen jednu akci. Akcí je vícero: můžete se pohnout z jedné provincie do jiné sousedící (je-li nepřátelská, následuje boj). Můžete doplnit stavy, pokud se ovšem v provincii nachází dostatek bojeschopných mužů (feministické hnutí tehdy ještě nebylo tak silné jako dnes). Můžete armádu vylepšit (touto akcí se ovšem nedoplní stavy). Můžete ji rozpustit a můžete vyrobit novou. Jak prosté.
Kromě boje se ale musíte starat ještě o správu provincií. Ta probíhá v oddělení "provinční" obrazovce. Možnost Legion obsahuje jen ty příkazy, které jsme si již probrali v minulém odstavci. Máme tu ale možnosti další. Hrami se budeme zabývat později, přejděme tedy dále. Můžeme provincii vyplundrovat, čímž získáme nějaké ty chechtáky, ale obyvatelé to samozřejmě těžce ponesou, takže je lepší nechat je v klidu žít a postupně zvyšovat daně pomocí možnosti Tribute :-). S daněmi a jejich zvyšováním ovšem musíte postupovat velmi opatrně a směrem nahoru pohybovat ručičkou jen občas a velmi obezřetně, protože obyvatelé mají tendenci se často bouřit a není nic nepříjemnějšího, než když musíte plýtvat silami vašich legií na udržení vlastního území, když vedle syrští piráti sbírají síly na tvrdý úder do vašich hraničních provincií. A - opět - pokud máte dostatečně vysokou hodnost, můžete si v provincii postavit loďstvo. Je to sice proklatě drahá záležitost (abyste unesli alespoň slušnou armádu, potřebujete minimálně 40 galeon, což při jejich ceně znamená uspořit někde 800 talentů, a to není zrovna malá pálka…), ale citelně zvýší mobilitu vašich legií. Navíc dvě z provincií se nedají dobýt jinak než po moři (jde o Sardinii a Británii), takže časem loďstvo vybudovat budete muset. Lodě se dělí do tří kategorií podle síly v boji a kapacity. Mohu vám
říci, že se vyplatí rovnou kupovat dražší, ale výkonnější galeony, protože jinak v námořním boji nemáte šanci.
Samostatný odstavec věnuji hrám pro pobavení obyvatelstva. V provinciích to je jednoduché - jen vyberete jednu z mnoha atrakcí, zaplatíte za její konání a dál se nestaráte. Zato v Římě je to o něčem jiném. Máte, pravda, na vybranou pouze ze dvou atrakcí, obou se jich však budete přímo účastnit! Asi o něco zábavnější jsou závody vozů. Vyberete si, zda chcete lehký, střední nebo těžký vůz, můžete si na sebe vsadit (a zdvojnásobit tak v ideálním případě své jmění) a můžete - za patřičný poplatek - oslabit soupeře. Samotný závod je na ovládání jednoduchý, ale proti přemýšlivé taktice v boji a strategii na herním plánu je to příjemné akčnější zpestření, které navíc prospěje loajalitě Římanů. O poznání finančně náročnější a ke všemu ještě méně zábavné jsou souboje gladiátorů. Nejenže musíte draze zaplatit za dva elitní gladiátory, aby se měl lid na co dívat (a naplníte tak známé heslo Chléb a hry), ale samotný boj, kdy ovládáte jednoho z nich, je vcelku nudnou a nezajímavou záležitostí. Kdoví, možná se pomalý styl boje, kdy střídáte v podstatě jen tři pohyby - sek nahoru, sek dolů a kryt,
někomu líbí, ale já to tedy rozhodně nejsem. Jednou za čas je ale třeba i gladiátorské hry uspořádat, protože lid dlouho s vozíčky nevystačí.
Tím jsme si shrnuli možnosti hry a je na čase se zeptat, jak se to vlastně hrálo. V tomto směru je Centurion hrou dosti zvláštní. Ačkoli na první pohled člověka napadnou mínusy jako stereotyp, jednoduchost pravidel, nemožnost detailnějšího rozhodování v boji a při správě provincií, malý rozsah a další, které objektivně hře přiznat prostě musíme, má Centurion něco do sebe. Právě to něco, které mu zajistilo článek v rubrice Klasika, to něco, co mě přinutilo předtím, než jsem začal psát tento článek, si jej dvakrát dohrát do konce na střední obtížnost a marně se o to pokusit na nejtěžší. Něco, co mi nedovolilo se během hraní starat o jakoukoli jinou věc. Centurion prostě dobře namixoval jednoduché herní prvky do skvěle hratelného celku, který vás BUDE bavit i podesáté.
S tím souvisí věc, kterou bych měl zmínit. V Centurionu dost záleží na tom, jaký z nabízených šesti stupňů obtížnosti si zvolíte. Na tu nejlehčí pro vás bude trapnou a stereotypní
záležitostí, jelikož v zásadě nemůžete prohrát, chováte-li se alespoň trochu rozumně a neútočíte s legiemi čítajícími poslední stovku mužů se zoufalou morálkou. Naopak na tu nejtěžší je Centurion v podstatě nehratelný, protože i tlupa horských barbarů s trapnými dřevěnými kyji porazí vaši piplanou čtyřtisícovou armádu jen to fikne. Takže pokud si chcete hru užít, platí pravidlo zlaté střední cesty.
Koukám, že jsme již dospěli téměř k závěru a já se ještě nezmínil o technické stránce věci (na kterou vůbec rád zapomínám). Vzhledem k tomu, že jde o hru z roku 1990, nelze očekávat žádné grafické orgie. Přesto lze říci, že grafika byla na svou dobu vynikající. Kupříkladu běží v rozlišení 640x400, což se blíží rozlišení hry o deset let mladší - Diabla II. Nad tím se můžeme ze srdce zasmát. Jinak samozřejmě Diablo vede svou akcelerovanou grafikou, ale ať mi nikdo netvrdí, že je Centurion ošklivě nakreslený. Krásná mapka, miniaturní, ale roztomilí sekající panáčci a jezdci, kteří tak krásně umírají (ne, nejsem úchylák) a konečně opravdu nádherné koloseum a stadion - ano, grafika Centuriona je opravdu pěkná a stylová.
Překvapila mě hudba. Pamatuji si ještě na zoufalý pískot, když jsem hrál hru na své staré dobré 386 s PC Speakerem (nechť vesele tlí v krabici ve sklepě, budiž jí prach lehký). Nicméně hra podporuje i zvukové karty (což rozhodně u takto starých titulů není samozřejmostí) a výsledek je i na dnešní poměry docela přijatelný. Hudba je tichá, jen čas od času zazní hlasitěji fanfára. To pro vás znamená, že neotravuje, ale příjemně podkresluje atmosféru hry, což je přesně to, co bych od hudby ke strategické hře čekal.
Dostáváme se ke konci, kde už si jen stihnu postěžovat, že dnes si už na Centuriona vzpomene málokdo, i když to svého času bývala má nejoblíbenější hra. V jednoduchosti je někdy síla, což přesně dokazuje herní systém tohoto titulu. Prostý, ale neuvěřitelně hratelný. Snad proto zůstal pro mě a pro tisíce dalších hráčů Centurion: Defender of Rome nesmrtelnou klasikou.
