Zamyslete se – co nám, jako lidstvu, přinesli Římané? Odhlédneme-li od zdravotnických zařízení, medicíny, školství, vína, pořádku na veřejnosti, školství, silnic, úpravy voda a několika dalších zbytečností, co pro nás vlastně udělali? Ach ano, přece vynalezli počítačové hry! No dobře, asi to tak úplně nebude, i když náhoda je někdy blbec, ale nezpochybnitelným faktem je, že Řím si herní designéři oblíbili jako máloco jiného, především v oblasti budovatelských strategií, což je žánr, který zrovna neprochází výraznější evolucí, o revoluci nemluvě. Ve FireFly Studios (Stronghold) si uvědomili nutnost vývoje, aby Řím neupadl v nemilost hráčů a přizvali si tak na pomoc odborníky z Firaxis (Civilization 4), kteří rádi dopomohou společnému dílku CivCity Rome ke slávě.
CivCity se nebudete muset starat jen o to, aby poddaní měli potřebné suroviny, ale rozhodující roli by mělo hrát především štěstí, jež zapříčiní, že do vašeho města neustane příliv nových obyvatel.
Hlavním kreativcem, který dostal nápad podobně komplexní a nebáli bychom se říci velkolepý projekt vytvořit, není nikdo jiný než Simon Bradbury. No dobrá, tak trochu jsme si mysleli, že ho jménem znát nebudete, ale jsou lidé, za něž mluví
práce. A té si Simon užil dost. Jen považte, v roce 1993 v podstatě sám naprogramoval parádního Caesara a o několik let později se významnou měrou zasloužil o velkolepý úspěch dvojky. „Budovatelské strategie ze starého Říma jsou mojí krevní skupinou,“ objasňuje svůj návrat ke kořenům „a s CivCity Rome bych tento žánr rád posunul na novou úroveň.“ To jsou jistě velká slova, zvláště když v principu stojí hra na těch samých základech jako stařičký Caesar. Na zelené louce budete budovat římské město, pokládat akvadukty, stavět chrámy, obchodovat a všemi možnými způsoby se starat o blaho obyvatel.
O nové myšlenky by se tak měli postarat především hoši z Firaxis. V CivCity se nebudete muset starat jen o to, aby poddaní měli potřebné suroviny, ale rozhodující roli by mělo hrát především štěstí, jež zapříčiní, že do vašeho města neustane příliv nových obyvatel. Kdo teď uvažuje o mikromanagementu ve stylu The Sims, je na správné stopě, byť v tomto případě se nebudeme muset starat o každého
jednoho paňďuláka zvlášť, nýbrž ovlivníme celé skupiny, ovšem podobně detailním způsobem. Klasikou je problém s platy, jejichž výše má přímý a velmi rychlý vliv na spokojenost svěřenců. Štěstí ovlivňuje i novota sídla – v nově založených městech se všichni cítí moc příjemně, jelikož vzhlíží k lepším zítřkům. Je na vás, zda dobrou morálku udržíte, protože stačí, aby nastal nedostatek domů či pracovních míst a už je zase zle!
Ale i v případě, že se vám na kolonádách šourají davy hladovějících bezdomovců, není situace ještě ztracená.
Ale i v případě, že se vám na kolonádách šourají davy hladovějících bezdomovců, není situace ještě ztracená. Spokojenost celku se dá ještě zachránit. Římané jsou totiž ješitové a nade vše upřednostňují hrdost vůči svému městu. Ta je zobrazována speciální stupnicí, jíž budete mít neustále na očích a která jasně značí, jak si zrovna v očích veřejnosti vedete. Měli byste se tak snažit obstarávat místa, kde se lidé mohou bavit (kolosea, závodní dráhy), věnovat se víře (chrámy), kochat se krásou kultury (parky, vítězné oblouky, nejrůznější divy) a samozřejmě se patřičně starat o služby (bezpečnost, nemocnice, metaři ulic). To vše vystřeluje ukazatel hrdosti obyvatel ke kýženým hodnotám. Uspokojovat tyto služby není výraznějším
problémem ve fázi, kdy město viditelně roste, ovšem s časem nastupuje na scénu zhýčkanost obyvatel, která z ukájení jejich hrdosti dělá obtížný úkol. Celý tento systém v ústí v zajímavé strategie: můžete svým poddaným dát takové platy, za něž si sotva koupí něco do pusy a přitom vystavět ten nejkrásnější chrám, jaký lidstvo kdy vidělo, nebo všechny odměnit královskými gážemi, což snad umlčí jejich stížnosti o hnusných a nečistých ulicích. Pochopitelně bude zapotřebí najít nějaký ten kompromis.
Vysoký stupeň spokojenosti má za následek, že se k vám lidé jen hrnou. Potud jasné. Ale co se děje po zabydlení osadníky? Inu, plníte jejich přání. Předně stavíte domy, protože když se do nich muži, ženy a děti nastěhují, platí hezky daně. Ale všechno něco stojí, i obytné domy, takže se vyplatí jim postupně zvyšovat hodnotu, jelikož čím luxusnější sídlo, tím více musí ubozí Římané pochopitelně zaplatit. Vše ale probíhá postupně, takže se nebojte, snad budou mít z čeho. Nejdříve tedy bydlí v primitivních hliněných baráčcích, pak přesedlají na bytelnější kamenná
obydlí, následují vily a končí to pochopitelně honosnými paláci.
A jak hodnotu domů vlastně zvýšíte? Jednoduše tím, že opět plníte postupná přání obyvatel. Když chtějí vodu, vykopete studnu. Žádají šťavnatou pečeni? Vybudujte farmu, zřiďte řeznictví. Čím větší množství zboží si mohou poddaní koupit, tím větší budou jejich budovy. Než se vaši Římané přestěhují do palácu, budete jim muset nabídnout všech 42 typů zboží, a abyste je všechny získali, potřebujete schopné pracanty. Ti však přijdou jen ve chvíli, kdy u vás panuje solidní míra štěstí. Z toho vyplívá, že se systémy spokojenosti a hospodářství prolínají a integrují. Hra tak bude působit uvěřitelněji než jakákoliv jiná budovatelská strategie, kterou jste doposud hráli.
Předně stavíte domy, protože když se do nich muži, ženy a děti nastěhují, platí hezky daně.
Další háček představuje fyzická přítomnost lidí při nákupech veškerého toho zboží. Jenže když nakupují, nemohou pracovat, tudíž je zapotřebí pečlivě stanovit pracovní dobu, ale zase ne tak benevolentně, jinak by zase neměl kdo vyrábět.
Jistou pomoc přináší chrám, kde se občané žení, čímž se práce domácnosti rozmělní – žena chodí nakupovat a muž může nerušeně pracovat. Bohaté domácnosti si mohou dovolit dokonce otroky, kteří za ně vyřizují vše potřební. Pak má hlava rodiny dostatek času sedět v senátu a plkat o hloupostech. Rodiny si pořizují a vychovávají děti, které musí chodit do školy, jíž samozřejmě musíte postavit. I takovéto detaily rozhodují o tom, zda se z chudého města stane palácová metropole.
Mohli byste se domnívat, že ve chvíli, kdy dosáhnete všeobecného štěstí a budete mít přetékající sklady zboží, položíte si nohy na stůl a budete jen sledovat to švitoření. Samozřejmě můžete, ale bylo by to zřejmě chyba, jelikož možnosti CivCity Rome zdaleka nejsou vyčerpány. Podobně jako v Civilization 4, i zde máte na výběr zhruba ze 70 technologií k vynalezení, které přinášejí bonusy. Kupříkladu objev kotvy umožní stavbu velkých obchodník lodí, s nimiž není problém pohybovat se po strategické mapě a navazovat obchody se všemi možnými městy. Obchodní
cesty se dají táhnout i po souši – sami si určíte kudy povedou, zda přes kopce, což zkrátí cestu, ale stavbu notně prodraží, nebo obyčejně po rovině.
K tomu by mělo být možné vybudovat si vlastní armádu, která se postaví na odpor barbarů. Bojový part ale podle všeho nebude moc komplexní a na hráčovo přání půjde ze hry úplně odpárat. Na vojsko se tedy můžete vykašlat, na císaře však nikoliv. Právě on vám zadává úkoly, které musíte plnit, abyste vítězili v jednotlivých misích. Například musíte v rámci těsného časového limitu odeslat 200 sudů olivového oleje do sousedního města. Nebo budete muset vystavět jeden z nechutně drahých divů světa, jako je Pantheon nebo Circus Maximus.
Podobně jako v Civilization 4, i zde máte na výběr zhruba ze 70 technologií k vynalezení, které přinášejí bonusy. Kupříkladu objev kotvy umožní stavbu velkých obchodník lodí.
Pokud byste přeci jen neměli co na práci, kochat se ruchem vlastnoručně vybudovaného velkoměsta vůbec není nudnou záležitostí, zvláště když je vše tak malebné a roztomilé. Vidíte, jak človíček s obtížemi tahá nádoby s vodou ze studny, jak řezník zkušeně zabíjí kozu. Tyhle detaily vnáší do hry život. Na každého obyvatele si navíc můžete kliknout a podívat se, kde pracuje, kolik má peněz a co mu schází. CivCity Rome se nám jeví jako zatím nejkomplexnější budovatelská strategie z římského prostředí a doufáme, že tento předběžný verdikt budeme moci zopakovat za měsíc v recenzi.Index očekávání: 90%
