Probudil mě nepříjemný vlhký dotyk na tváři. Otevřel jsem oči. U postele stál můj kůň a zblízka mi funěl do obličeje. „Co tady děláš?“ zamumlal jsem podrážděně bez toho, že bych očekával odpověď.
V místnosti byla odporná zima a vstávat z vyhřátých peřin bylo to poslední, do čeho jsem měl chuť. Jen tak jsem tedy ležel s rukama za hlavou a bezmyšlenkovitě hleděl do stropu. Už už jsem se začal propadat zpět do světa snů, když mě koňovo podrážděné zafrkání vrátilo do reality. „No jo, vždyť už jdu,“ zavrčel jsem a neochotně vylezl z postele. Rychle jsem se oblékl, zhltl pár soust uzeného srnčího masa a zapil to několika doušky piva z lahve na stole. Neodpovídalo to sice mým představám o ideální snídani, ale křupavé houstičky ani malinový džem mé zásoby bohužel neobsahovaly. Kůň znovu zafrkal – měl hlad. Otevřel jsem tedy truhlu, ve které mívám uložené balíky sena, ale byla prázdná. „Seno došlo,“ oznámil jsem koňovi. „Budeme muset doplnit proviant.“ „Nu co“, pomyslel jsem si „alespoň mám nějaký důvod, proč dnes vůbec chodit ven.“ Pohled z okna mě přesvědčil, že jiný důvod, proč opouštět dům, rozhodně není. Studený vítr honil po cestičce před domem spadané listí a do toho ještě drobně pršelo. Vzal jsem koně za uzdu a vyvedl ho před dům. Vytáhl jsem z tlumoku jednu z teleportačních run a vyslovil slova kouzla: „Kal Ort Por“. Kratičká závrať, tma před očima a o chvíli později už kopyta koně zazněla na dlažbě Britainu, hlavního města země.
U banky se něco dělo: na dláždění leželo několik mrtvých těl a hlouček okolo shromážděného lidu vedl vzrušenou diskusi. Chvíli jsem zauvažoval, zda se zapojit do hovoru, ale neměl jsem nějak náladu na řešení společenských problémů. Rozjel jsem se tedy opačným směrem okolo postu městské stráže k mostu, který vedl k farmářským statkům za městem. Na mostě stál nějaký ranger v zeleném nepromokavém plášti a se zachmuřeným výrazem ve tváři chytal ryby. Když jsem kolem něj projížděl, ani nezvedl zrak upřený do kalných vod pod sebou. Tradiční otázku: „Tak co, berou?“ která se mi drala na jazyk, jsem proto raději spolkl a minul ho beze slova.
Farmář, od něhož jsem kupoval seno, bydlel nedaleko, a tak jsem už o pár chvil později seděl v teplé místnosti statku, usrkával ovocný čaj a k tomu zakusoval výborné makové buchty. „Jen si berte, když vám chutná,“ pobízela mě farmářova žena. „Je mi opravdu líto, že vám za to seno musím účtovat více než obvykle,“ omlouval se její muž, který přikládal do kamen tlustá březová polena, „ale to víte, časy jsou zlé – neúroda, podivné počasí, lesy se jen hemží skřety a ještě k tomu ti bandité.“ „To je pravda“, přikývl jsem, „soused, který pracuje jako horník, mi tuhle povídal, že Hawla a několik dalších zločinců se dokonce potloukalo kolem dolu.“ Farmářka se při zmínce o ukrutné vražedkyni pokřižovala. Na okenní tabulku zabubnoval další příval deště a z dáli zazněl zvuk hromu. Z vedlejší místnosti se ozval dětský pláč. „Bojí se bouřky,“ řekla farmářka, která se o chvilku později vrátila s dítětem v náručí. „Ta ale vyrostla – málem bych ji nepoznal,“ pochválil jsem baculatou holčičku. Na
farmářově tváři se objevil plachý úsměv. „Už dlouho jste u nás nebyl.“ Ale pak znovu zvážněl: „To není samo sebou. Počasí – zima, déšť a padající listí teď na konci srpna, nestvůry a bandité vyskytující se stále blíže a blíže k lidským obydlím a lovci povídají, že z lesů skoro úplně zmizela zvěř. Můžete mi věřit, pane, něco visí ve vzduchu – něco nedobrého. Jako by Britanii dusil nějaký podivný nádor, který proniká do země, vody, vzduchu i do lidských duší. Ty zlé události, které poslední dobou Britanii postihují, přece musí mít někde svůj zdroj.“ „Což o to,“ řekla farmářka konejšící plačící dítě, „my zatím žijeme v bezpečí pod ochranou města, ale má sestra má farmu v lesích na ostrově Moonglow. Nedávno mi psala, že se nedaleko jejich domu usadila banda skřetů, ničí jim úrodu a kradou dobytek. Chudinka, skoro se už bojí vycházet z domu.“ „Bydlím na Moonglow,“ odvětil jsem. „Zajdu k nim a podívám se, co by se dalo s těmi skřety dělat.“ „To byste byl hodný,“ usmála se farmářka.
Obtěžkán balíky sena jsem se vrátil domů, nakrmil hladového koně a vydal se, jak mi poradila farmářka, podél pobřeží ostrova na jihozápad. Zanedlouho jsem skutečně narazil na onu farmu. Zabušil jsem na dveře. „Kdo je tam?“ ozval se ustrašený ženský hlas zpoza dveří. „Tristan jméno mé. Posílá mě vaše sestra, prý tu máte nějaké problémy s orky.“ Dveře se pomalu otevřely. Žena, která za nimi stála, byla polonahá. Tváře mi polil ruměnec. „Ehm, promiňte,“ vykoktal jsem. „Jdu asi nevhod.“ „Ale ne, vůbec ne,“ bránila se žena. „To není tak, jak si myslíte. Pojďte dál, všechno vám vysvětlím.“ Vešel jsem do místnosti, ve které
kromě stolu a několika lavic nebylo vůbec nic. Ženin vousatý manžel, který sklesle seděl u vyhaslého krbu, byl taktéž polonahý. „Včera tu byli skřeti a vzali nám úplně všechno, dokonce i naše šaty,“ řekla žena. Všiml jsem si, že má zarudlé oči od pláče. „Kde ty skřety najdu?“ zeptal jsem se přímo. „Jeďte dál podél pobřeží. Mají kousek odsud tábor,“ ozval se vousatý muž tiše. „Ale buďte opatrný,“ řekla farmářka. „Mají velké okované palice a vy jste úplně neozbrojen.“ „Má mysl je mou zbraní,“ pronesl jsem hrdě, „rychlejší než šíp a tvrdší oceli“.
Pokračoval jsem tedy podél pobřeží, ale ještě předtím jsem vyslovil magickou formulku, v hlavě mi zahučela energie a přede mnou se objevil hnědý medvěd grizzly. Podrážděně zařval a chtěl se na mě vrhnout. Není to asi příjemný pocit: v jednu chvíli se válíte v brlohu kdesi v hloubi lesa a o chvilku později vás nějaký kouzelník přivolá bůhví kam, abyste mu sloužil. „Stůj!“ přikázal jsem mu. Poslušný mé vůli se zastavil. „Pojď!“ zazněl můj další příkaz a společně jsme se vydali hledat skřetí tábor. Ani jsme je nemuseli hledat – našli si nás sami. S hurónským řevem se proti nám vyřítili z lesa. K mé úlevě byli jenom tři. Prvního jsem zmrazil kouzelnou paralýzou – ustrnul uprostřed pohybu a jen bezmocně koulel očima. „Zabij!“ přikázal jsem medvědovi a ukázal na druhého skřeta. Grizzly strašlivě zařval, vrhl se na nebohého skřeta, srazil ho k zemi a roztrhal na kusy. Zaujat tou krvavou podívanou jsem dočista zapomněl na třetího skřeta, který ke mně stačil mezitím doběhnout. Teprve v poslední chvíli jsem ho spatřil, jak se napřahuje k úderu. Ráně už jsem se vyhnout
nedokázal. Hřebíky okovaná palice mě bolestivě zasáhla do boku a málem srazila z koně. Naštěstí se v té chvíli na skřeta vrhl grizzly a to mi umožnilo poodjet mimo dosah skřetovy zbraně. V tomto souboji se ale medvědovi moc nedařilo: skřet svižně uhýbal před medvědovými prackami a palicí mu způsoboval četné krvavé rány. Rozhodl jsem se zasáhnout. „Por Ort Grav,“ vykřikl jsem. Zahřmělo a z nebe sjel klikatý blesk, který skřeta zasáhl. Tělem mi proudila energie jako řeka a měnila se v elektrické výboje blesků nebo ohnivé vlny. Za několik okamžiků se skřetovo zčernalé tělo sesunulo k zemi. Otočil jsem se k poslednímu paralyzovanému skřetovi. Skřet stál neschopen pohybu a v očích měl paniku. Skoro mi ho začalo být líto. Moc dobře jsem věděl, jaké je to dívat se do očí vlastní smrti a přitom nebýt schopen ani pohnout prstem. „Nedá se nic dělat,“ řekl jsem téměř omluvně. „Zabij!“ přikázal jsem tiše medvědovi. Odvrátil jsem se. Zvuky trhaného masa a skřetovo smrtelné chrčení jsem se snažil nevnímat.
Vrátil jsem se do farmy, oznámit zabití skřetů. Nebohým farmářům jsem odevzdal těch pár zlaťáků, které měli skřeti po kapsách. „Není to moc, ale alespoň na nové oblečení by to mělo stačit,“ řekl jsem. „A nepřijdou další?“ obávala se žena. „Pravděpodobně ano,“ připustil jsem, „ale bydlím tady nedaleko, takže kdyby se cokoliv dělo, dejte mi vědět.“ „Ještě jedna věc,“ řekl farmář, který viditelně pookřál. „Na místním hřbitově se nedávno objevil ukrutný a strašlivý Lord Chameleon Snake. Tak statečný hrdina jako jste vy by ho určitě dokázal udolat.“ „Je mi líto,“ posmutněl jsem, „ale i mé schopnosti mají své hranice a zabití Lorda
Chameleon Snakea leží bohužel dalece za nimi.“
Po rozloučení s polonahými farmáři jsem se vydal domů na oběd. Nedalo mi to, a místo po pobřeží jsem to vzal oklikou kolem místního hřbitova. Byl tam. Malý zelený hádek, který si však dokáže hravě poradit i se skupinkou zkušených dobrodruhů. Měl jsem sto chutí změřit si s ním své síly – vždyť odvážnému štěstí přeje. Nakonec však převážil můj pud sebezáchovy a heslo „je lépe být živý zbabělec než mrtvý hrdina“.
Po vydatném obědě, skládajícím se (jak jinak) z uzeného srnčího masa a piva, jsem se skočil podívat na nově zřízené tržiště v městě Trinsic. Živý obchodní ruch, který tam panoval, mě vcelku překvapil. Před zřízením tržiště se totiž objevovaly hlasy tvrdící, že tam stejně nebude nikdo chodit. Využil jsem příležitosti a prodal svou zásobu měděných ingotů, které jsem nedávno při práci v dole natěžil. Přes 6000 nových lesklých zlaťáků v kapse mi mírně zlepšilo náladu z neustále deštivého počasí. Lítostivě jsem se s objemným váčkem peněz rozloučil a uložil obnos na svůj bankovní účet – jen blázen by nosil tak velkou částku peněz jen tak u sebe.
Měl jsem před sebou ještě jeden úkol: „Kal Ort Por“. Objevil jsem se v bahně, které v obdobích sucha bývalo náměstím malé zapadlé rybářské vesničky Cove. O roh nedaleké budovy opřená znuděná prostitutka ke mně vyslala tázavý pohled. „Ne, díky,“ odvětil jsem. „Co kdyby sis našla nějaký pořádný a počestný zaměstnání,“ zkusil jsem to. Chvíli na mě
nechápavě hleděla a pak se chraplavě rozesmála: „Jo, mohla bych se třeba stát jeptiškou. Jak bych se ti líbila v hábitu?“ „No nic,“ rezignoval jsem. „Buď zdráva.“ Neodpověděla.
Vyjel jsem z brány vesnice a po chvíli jízdy lesem se přede mnou objevila zeď hřbitova. Zastavil jsem se a několik minut jsem se kochal pohledem na modře zářící hřbitůvek.
Pro vysvětlení čtenáři neznalému umění černé magie: každá živá bytost během života shromažďuje v těle svou životní energii. V okamžiku smrti opouští tělo pouze životní podstata, nikoliv však tato energie, která je nadále akumulována v mrtvé tkáni a kostech. Životní energie se postupně (jak se tkáň rozkládá) z těla uvolňuje do okolí, ale tento proces je velice velice pomalý (někdy může trvat i stovky let). Místa s vysokou koncentrací mrtvých (nejčastěji hřbitovy) jsou životní energií přímo nabitá. Nekromanti, jejichž černá magie funguje právě na principu životní energie, mají schopnost tuto energii vidět jako modrou záři. Britanské hřbitovy ale, díky tomu, že v zemi již řadu let funguje reinkarnace (tudíž nikdo doopravdy neumírá), září stále slaběji a slaběji (jeden z kolegů nekromantů tuto záři nazval „vyšisovanou“). Hřbitov Cove je ze všech hřbitovů v zemi nejmladší (pohřbívalo se tam ještě poměrně nedávno), a proto doposud září krásně sytou modří.
Byl to opravdu krásný pohled. Proudy modré energie se pomalu, takřka neznatelně převalovaly nad hřbitovem, jako nějaké podivné moře, slévaly se a opět se rozdělovaly,
objevovaly a mizely. V modravé záři se mezi náhrobky pohybovalo několik nemrtvých. Na jednom z hrobů dokonce seděl huňatý medvěd a ohryzával nějaké kosti.
Potřeboval jsem se dostat dovnitř hřbitova, ale byl jsem si jist, že kdyby nás nedělily pevné mříže hřbitovní zdi, nemrtví by se na mne dozajista vrhli. Ani medvěd nevypadal na to, že by stál o společnost. „Nastal čas na vyzkoušení provokace,“ pomyslel jsem si a z tlumoku vytáhl svou tamburínu. Do lesního ticha zazněla má hudba - byla v ní výzva. Zvuk, který v srdci zažehával plamen nenávisti. Na křídlech té hudby se nesla má vůle. „Zabij! Zabij! Zabij!“ našeptávala. První se rudě rozzářily oční důlky jedné z koster, otočila se a sekla svým pařátem po okolo se šourající zombii. Medvěd zuřivě zařval a vrhl se po kostěném rytíři, který však jeho útok odrazil svým štítem. O kousek dál zombie zaútočila na spectro, což byla vzhledem k síle tohoto monstra jasná sebevražda. Nepřestával jsem hrát, dokud v mém dohledu nebyli všichni kromě těžce zraněného medvěda mrtví. Pokračoval jsem podél zdi hřbitova a má tamburína rozsévala smrt mezi nemrtvými (pokud vám bude někdo tvrdit, že učit se hrát na hudební nástroj je k ničemu, nevěřte mu. V umění, a zvláště v hudbě, je síla. Síla která dokáže vzbudit lásku i nenávist. Dokáže usmiřovat, ale i zabíjet.).
Nakonec jsem dorazil k bráně hřbitova. Vjel jsem dovnitř a s pomocí vyvolaného medvěda a několika blesků jsem dokončil deratizaci hřbitovních prostor. Ozvěna posledního blesku utichla. Všude po hřbitově se válela těla nemrtvých, která se s velkou rychlostí začala
rozkládat a navracet do země, ze které vzešla.
Stanul jsem nad jedním z hrobů. Zapálil jsem svíčku, postavil ji do rozbahněné půdy vedle náhrobního kamene a z druhé strany položil svazek květin. Stál jsem tam dlouho pohroužen do vzpomínek a pomalu se mimoděk začal propadat do meditačního transu. Meditace na hřbitově, to vám potvrdí každý nekromant, je něco zcela odlišného od meditace kdekoliv jinde. Vaše mysl opustí tělo a stane se součástí těch pomalu se přelévajících vln modravé energie – splyne s nimi. A vaše vědomí pluje s těmi vlnami, prosakuje spolu s nimi do půdy, do kamene a proplétá se mezi náhrobky. Hlavu vám zaplaví změť šeptajících hlasů – to mrtví vyprávějí (nejen životní energie, ale i vzpomínky se akumulují v lidském těle a po smrti se uvolňují do okolí). Už už se vám zdá, že začínáte chápat význam těch šeptaných slov, že začínáte rozumět jednotlivým hlasům. Ale nikdy se vám to nepodaří. Hlasy se vždy opět slijí do nesrozumitelné změti.
Propadal jsem se stále hlouběji a hlouběji do transu. Nemohl jsem se nasytit toho pocitu. Šepot mne úplně obklopil, prostoupil mnou.
A pak jsem to náhle zaslechl. Podivný spodní falešný podtón v té šeptavé harmonii – něco cizího, něco, co tam nepatřilo. Pokoušel jsem se to svou myslí zachytit, prozkoumat, dotknout se toho... jen lehounký dotyk... S děsem jsem se probral z transu. Padl jsem na
kolena a třásl se po celém těle. To něco bylo zlo ve své nejčistší formě, koncentrovaná nenávist.
„Nemrtví,“ napadlo mě po chvíli, když jsem se už trochu vzpamatoval z prožitého šoku. „Vyskytují se na všech hřbitovech v Britanii a nikomu to nepřijde divné. Děje se to tak dlouho, že si na to už všichni zvykli a berou to jako samozřejmost. Ale dříve tomu tak přece nebylo. Bývaly doby, kdy byly hřbitovy klidnými místy. Ano, sem tam se nějaký nemrtvý objevil, ale to byl pouze výsledek náhodných procesů způsobených vyzařováním životní energie. Ale v takovém množství jako je tomu dnes – to přece nemůže být náhoda. Vzpomněl jsem si na slova mého známého farmáře: „... jako by Britanii dusil nějaký podivný nádor, který zasahuje do země, vody, vzduchu i do lidských duší. Ty zlé události, které poslední dobou Britanii postihují, musí mít někde svůj zdroj.“ „Ano,“ pomyslel jsem si, „mají svůj zdroj.“ Byl jsem si jistý, že to něco neznámého, čeho jsem se pří své meditaci náhodou dotkl, je tím zdrojem, oním srdcem zla. Zatím pasivním a trpělivě vyčkávajícím. Děsila mě však představa okamžiku, kdy vyčkávat přestane.
Spěšně jsem opustil hřbitov a vydal se do Cove. Opít se do němoty v tamní putyce, možná dát i vydělat místním prostitutkám. Jediné, po čem jsem v té chvíli toužil, bylo zapomenout. Zapomenout na ten kratičký strašlivý okamžik, kdy se má mysl dotkla srdce temnoty.
