Byl krásný slunečný den. Všude panoval klid a já jsem se procházel před hlavni bankou v Britainu. Pomalu jsem se začínal nudit, takže jsem se rozhodl někam zajít. Nedávno jsem narazil na doupě Ophidianů, takže mě napadlo, že nebude od věci toto doupě zničit, aby nebyli ohroženi pocestní tímto místem procházející. Svolal jsem tedy pár lidí a vydali jsme se na cestu. Na přístupové cestě vedoucí údolím k jejich doupěti jsme narazili na ophidiánské válečníky na hlídce. Ihned jsme na ně zaútočili, když tu k nám dolehla zpráva o velkém drakovi, kterého se jistí mágové pokusili ochočit, leč selhali a tento drak byl nyní zavřen v ohradě a zuřil. Chviličku jsem váhal, zda této zprávě mám vůbec věnovat pozornost. Přeci jen jsme byli uprostřed boje a nechtělo se nám moc odcházet. Navíc jsem si říkal, že by neměl být problém pro ostatní hrdiny tohoto draka zneškodnit. Pokračoval jsem tedy v boji. Další zpráva nás zastihla po zabití už asi sedmého válečníka Ophidiánů. Stálo v ní, že k drakovi vede kdesi u Cove brána, kterou však může projít pouze prvních pět hrdinů. Na mysl mi okamžitě vyvstala myšlenka, jak asi oněch pět hrdinů zabije draka v uzavřeném prostoru? Proč pouze pět? Začal jsem mít zlé tušení, že udolání draka nebude zrovna procházkou růžovým sadem. To rozhodlo. Boj neboj, nemohl jsem déle setrvat a jal jsem se přesvědčovat
spolubojovníky, že bychom se měli vydat jinam, na mnohem důležitější akci. Po chvíli váhání a přesvědčování jsme se pomocí magické cestovní knihy přenesli do Cove. Byl zde již značný počet dalších hrdinů, kteří se jali hledat onu tajemnou bránu, o které bylo pouze známo, že se nachází kdesi v lese. Člen guildy Mates mi oznámil, že se vydává na průzkum oblasti. Já jsem chtěl dát dohromady naši skupinku, abychom se pak mohli vydat na místo brány, které, jak jsem doufal, Mates objeví. Bohužel v Cove panoval naprostý zmatek a velká tlačenice a já nebyl schopen přátele, se kterými jsem ještě před chvilkou bojoval bok po boku, nalézti! Nedařilo se mi žádným způsobem je svolat. Nebyl čas na sáhodlouhé hledání, otočil jsem tedy svého koně a popohnal ho do trysku. Do lesa jsme téměř vlétli, všude byli lidé, ale nikdo nevěděl, kudy se vydat. Přitáhl jsem tedy svému oři otěže a vyslal zprávu komunikačním krystalem Matesovi, kde je a zda něco našel. Řekl mi, že se mám vydat na východ, že tam asi něco bude.
Vydal jsem se tedy hlouběji do lesa, lidí kolem mě ubývalo. Zanedlouho jsem byl sám v pustém lese, když tu jsem zahlédl skrz husté větve pohyb... Byl to Mates, který mi vyšel naproti. Popohnal jsem tedy koně opět do trysku a vydal jsem se za ním. Společně jsme pak doběhli k mýtince, na které stála
polorozbořená stavba, kterou hlídalo několik elfů. Bylo vidět již i skupinky bojující s těmito elfy. Mates se přidal k první takovéto skupince. Já jsem ale chtěl nejprve obhlédnout celé stavení, zda má smysl se tu zdržovat bojem, nebo jít dál. Ani jsem nebyl příliš překvapen, když jsem zahlédl bránu pulsující modrou barvou. Co mě však překvapilo, bylo to, že nikdo z hrdinů nejevil zatím o bránu zájem. Viděl jsem pouze roztroušené skupinky bojující s elfy. Otočil jsem koně a chtěl najít Matese, ale opět neúspěšně.
Nehledal jsem ho moc dlouho, jelikož sem nechtěl riskovat to, že bych se do brány již nemusel dostat, vzhledem k tomu, že se měla uzavřít po projití pěti bojovníků. Vrátil jsem se tedy k bráně, kde již čekali čtyři hrdinové. Přidal jsem se k nim a branou jsme prošli. Řeknu vám, nic příjemného jsme po projití branou neviděli. Na velice malém místě uzavřeném ohradou byl obrovský Lord Ancestral Wyrm. Okamžitě jsem doběhl k nejbližší skále a tam se před ním schoval. Srdce mi bušilo napětím, na boj tváří v tvář tomuto monstru jsem ani nepomyslel. Drak se na nás hned vrhnul a pořádně nás prohnal... Jediným dýchnutím několik z nás zabil. Obrovský žár plamene se nedal vydržet. Vzduch páchnoucí sírou se pomalu ani nedal dýchat! Dusil jsem se a ještě k tomu jsem
potřeboval utéci z dosahu draka, který mi právě věnoval svou ne zrovna příjemnou pozornost. Trochu se mi zatočila hlava z nedostatku čerstvého vzduchu a klopýtl jsem. Bylo mi to osudné, drak mě dostihl a já byl ihned mrtev.
Drak samým potěšením vydechl, čímž zabil mého věrného koně Juráška. Zakrátko jsme již byli všichni mrtví, kdežto drak zůstal přes četná zranění, která jsme mu stihli způsobit, stále až příliš živý. Už jsem ani pomalu nedoufal, že se odsud dostanu po svých. Naštěstí se brána znovu otevřela a umožnila projít dalším pěti hrdinům. Byli mezi nimi mágové, kteří okamžitě postavili své magické zdi a jali se v relativním bezpečí oživovat padlé. Poté co jsme se zorganizovali, začali jsme na draka útočit zpoza zdi. Život z něj pomaličku vyprchával, ale boj to byl ukrutný. Využil každičkou mezírku ve zdi k tomu, aby někoho z nás zabil. Neodpustil jsem si konstatování, že drak je nějak naštvaný. Zničehonic se objevil jeden z bohů a moji domněnku potvrdil slovy: "Ano, ano, pěkně zuří." Toto mě pobavilo, ale již méně pobavení jsem pociťoval o pár chvil později, kdy již naše situace vypadala bezvýchodně. Nikdo nevěděl, jestli ještě někdo žije, potkávali jsme samé duchy. Začal jsem si myslet, že jsem snad poslední žijící ze všech hrdinů, kteří se boje
účastnili. Ve chvíli, kdy se ke mně drak otočil zády, jsem na něj vyběhl se svou halapartnou. Bylo však pošetilé domnívat se, že mu stihnu před svou smrtí zasadit alespoň jednu pořádnou ránu. Byl jsem mrtev ještě dříve, než jsem se k němu dostal. Celkem jsem zemřel čtyřikrát a pokaždé mě z toho někdo dostal. Brána se ještě několikrát otevřela, takže konečný počet hrdinů byl 21, včetně hrdinného člena naší guildy Jaši. Jako zázrakem se nám nakonec podařilo rozzuřeného draka udolat. V jeho těle byly dvě bronzové sošky, z čehož jednu získala právě naše guilda. Z vydražené druhé sošky jsem si odnesl podíl krásných 35 tisíc zlatých. Byl jsem velice rád, že si z nich budu moci koupit nového mustanga a ještě mi něco zbude.
Elric,
Guildmaster of White Dragons
