Před nedávnem jsme vám zde na BonusWeb Planet přinesly první dojmy z hraní této velice slibně vypadající modifikace. Málokdo by ale čekal, že se za tak poměrně krátkou dobu dočkáme už první hratelné plné verze. Autoři více jak rok pilně kutili, aby hráči zprostředkovali co možná nejlepší zážitek. Podařilo se jim tedy dosáhnout nelehkého cíle? Doom 1 byla revoluční hra po všech směrech, která nenechala ve své době chladným prakticky nikoho. Je spousta lidí, co jej dohrálo, a to hned několikrát, dokonce i poslepu či jen s malou pistolkou. Současný hráč je však zavalen kupou jiných her, které jsou na tom technologicky nesrovnatelně lépe a s největší pravděpodobností si tak ani původní Doomy nespustí, což je však škoda. Pokud byste tedy chtěli okusit, jaké to je hrát jeho první díl za současné technologie grafických a zvukových efektů apod., právě Classic Doom je pro vás tou pravou volbou.
Příběh? Příběh!
Žádná předehra, intro, vysvětlení. Prostě nic. Tak začínal Doom 1. Ihned jste byli vrženi do spáru příšer a museli jste se marnotratně probít všemi těmi obludami až na samotný konec. To samé jsem čekal i zde, neboť ani předchozí alfa verze neobsahovali sebemenší náznak příběhové linie, potažmo intra. O to více jsem byl jeho přítomností na začátku hry překvapen. Vezmu-li v potaz relativně amatérské podmínky, za kterých se modifikace vytvářela, tak třeba takový dabing postav mi nevyzněl opravdu vůbec špatně a vlastně tak i celé dějství mělo hlavu a patu. Poté jste ihned vrženi do prvního převelice dobře známého levelu s ještě známější hudbou. Zde vše začíná a vy tak budete postupem času objevovat stará známá místa. Některá jsou opravdu velice podobná své původní předloze, jiná naopak celkem k nerozeznání, což mi občas trochu vadilo. Není ale divu, neboť hra světel a stínu v Doom 3 enginu je samozřejmostí a autoři této modifikace měli opravdu mnoho důvodů se vyblbnout, protože možnosti D3 enginu jsou opravdu veliké. Budete tak po celou dobu procházet dobře známými místy s dobře známými nepřáteli. Zombí vojáci, Impové, Pinky démoni a jiná havěť bude vaším denním chlebem. A že toho chleba nebude zrovna málo, o tom se přesvědčíte sami.
Srovnal-li bych to s třetím dílem, vsázel hlavně na malá uskupení nepřátel. Jenže v Classic Doom je tomu samozřejmě přesně naopak. Mnohdy se na vás tak vrhne hnedle sedm Impů zároveň s Mariňáky či Pinky démony, a to je pak panečku rubanice. A když zrovna máte v ruce rotační kulomet (naprosto geniální a skvělá zbraň), v takovém davu se rozhodně neztratíte. Při hraní nemálokrát vznikne veliká rubanice, které k dokonalosti chybí jen málo. Je v tom ale jeden nehezký háček. Asi mnohým z vás neunikla hardwarová náročnost D3 enginu. Sama o sobě je docela vyvážená, hlavně tedy při hraní Dooma 3. Jenže taková velká uskupení nepřátel, která vás čekají v Classic Doomu, zrovna vašemu železu radost neudělá. Mnoho hráčů si zkrátka asi moc neškrtne, protože v řavě nelítostných bitev dobra proti zlu se obrazovka podobá snůšce více či méně vydařených fotek. Bývá to tak jen slide show naslepo. Není to ale nic neočekávaného a nebyl by to Doom 1, resp. jeho remake v podání modifikace, bez pořádné kupy nepřátel. Nu což, každá mince má dvě strany…
Zbraně sem a zbraně tam, já vás všechny oddělám!
Nedílnou součástí těchto her je pestrý zbraňový arsenál a normálnímu člověku by se protočily panenky při pohledu na to, s čím vším jde vůbec zabíjet. Dočkáte se tak samozřejmě malé pistolky ihned zezačátku, poté za poměrně krátkou chvíli brokovnice a později třeba i toho rotačního kulometu, raketometu nebo BFG 9000. Nejedná se ale o ten rotační kulomet z původní předlohy Dooma 3, nýbrž o přesnou kopii toho z prvního a vlastně i druhého dílu. Ne nepodobně je tomu i u onoho raketometu, který se dá hojně využít v četných uskupeních nepřátel. A že naštěstí munice nebude zrovna nejmíň, potěší určitě nejednoho hráče. Říkám, není nic krásnějšího, než to nadávkovat „rotačákem“ do davu Impů. To musíte zažít… Výhodou v této modifikaci je i to, že třeba u zbraní nemusíte měnit zásobníky nebo doplňovat munici do brokovnice apod. Hra by tím ztratila očividně na tempu, které je daleko zběsilejší, než v Doomovi 3. I chůze vaší postavy je o hodně rychlejší, a to se dá účinně uplatnit při uhýbání Impům a jejich zrádným ohnivým koulím. Nepřátelé zde ale nejsou silní tolik, na kolik jste byli zvyklí v třetím díle (alespoň mi to tak připadlo). Modifikace, na kterém běží, upravuje i jejich zdraví, a tak stačí jedna až tři dobře mířené rány a je po nich. Vaše zdraví taktéž trochu posilnilo, tudíž vás ihned neskolí pár ran od Impů či mariňáků. Zato Pinky si s vámi moc hrát nebude, u toho je to tedy kapet horší… Zátěžově je na tom Classic Doom celkem nevyváženě, a to i na lehkou obtížnost. Před začátkem hry si můžete navolit ze čtyřech dobře známých zátěží, ale i ta první v pozdější fázi hry není zrovna procházka růžovým sadem a krev vám bude v těle tuhnout, když uslyšíte dupot Pinky démonů snažící se k vám dostat – nejlepší je, když jsou k tomu všemu neviditelní. Sám osobně jsem se u hraní docela bál, byť tato modifikace nevsází na kdovíjak hororová prostředí a temná zákoutí, kterých si ale také docela užijete.
Honba za kartami
Někdy si až připadám jako Indiana Jones. Byl každou chvílí na toulkách ve snaze ukořistit nějaký ten ztracený a dávno zapomenutý artefakt. Jak jistě řada hráčů ze „staré školy“ ví, nedílnou součástí Dooma 1 a 2 byla honba právě za kartami, pomocí kterých jste si následně zprůchodňovali cesty přes zamčené dveře. Stejně jako dříve i zde budete muset odbočovat z cesty, abyste onu kartu patřičné barvy našli a mohli se tak dostat dále. Hledání samo o sobě není nejtěžší. Horší bývá zpravidla konec, kdy ji seberete. Představte si tak tmavou a dlouhou nesouměrnou místnost, na jejímž konci se nachází. Všechny pekelné zrůdy kolem jste už pozabíjeli a že jich nebylo málo. Tak co by se probůh mohlo ještě stát? Ale ejhle! Jakmile ji seberete, po celé místnosti se otevřou tajná zákoutí zaplněné nepřáteli a aby toho nebylo málo, i pár Impů se z dlouhé chvíle teleportuje zrovna k vám. No, a máte zaděláno na pěkný průšvih. Potěší to zejména ve chvíli, kdy si uvědomíte, že vaše poslední uložení je někdy ze začátku tohoto levelu. Máte pak chuť podat stížnost na samotného majitele pekla…
Stará dobrá hudba v novém…
Několik aspektů, které jsem zde zmínil či je ještě zmíním, jsem vlastně říkal už v nedávno vydaných prvních dojmech. Samotná hudba patří mezi ně a pokud jste je četli, víte dobře, co zde na vás čeká. Pokud však ne, určitě budou mít všichni fanoušci Doom sérií radost. V každém levelu uslyšíte přesně tu skladbu, která byla v Doomu 1! Avšak samozřejmě v novém kabátku. Akci to dá naprosto skvělý spád a nemálo hráčů se pak bude cítit, jako by opravdu hráli toho staroučkého Dooma někdy před deseti lety. Zvuková stránka taktéž doznala změn, ale spíše menších. Například brokovnice či pistolka dostala novější zvuk, obě takový průraznější. Tyhle a daleko více úprav nebyly obsaženy v alfa verzích právě recenzované modifikace. Ostatní zvuky jsou na tom vícemén
|