Třetí díl kdysi slavného titulu přichází pod taktovkou firmy CAPCOM nahnat hrůzu i na PS2. Přívrženci této série se budou asi nejvíce obávat samoúčelných efektů využívajících lepší hardware a nyní oblíbeného trendu „rychle dodělejte trojku, hoši, ať můžeme začít na čtyřce“. Mám ale to potěšení vám oznámit, že se nemusíte bát - v tomto případě čeká na všechny opravdu zajímavý kousek, ze kterého napětí přímo kape a hrůza stříká na všechny strany.
Před vámi se v celé kráse školní uniformy objeví Alyssa, dívka s nadcházejícími 15tými narozeninami. Během telefonického rozhovoru s maminkou se spojení přeruší a Alyssa se rozhodne zajít domů přesvědčit se, jestli je všechno v pořádku. A to samozřejmě není. Na podlaze vstupní haly se zrcadlí vaše postava, u vstupních dveří se po kliknutí objevuje nápis „vůbec není potřeba jít ven“ a v patře jsou slyšet kroky. Mužské kroky. Váš tatínek přitom už mnoho let nežije.
Tak začíná spektakulární příběh plný magie, duchů, napínavého zkoumání různých místností i vyčerpávajících soubojů. Před vámi se postupně objeví duchové zemřelých, často i s původní mrtvolou ve značném stupni rozkladu, ale hlavně bytosti, které už jsou jednou nohou trochu v jiném světě. Ty si servítky neberou a připraví vám nejedno strašidelné překvapení. Duchy můžete zvládnout, pokud naleznete nějaký předmět známý z jejich života a přinesete jim ho nazpátek. Tak dojdou pokoje a odejdou do nebe (nebo kam). Nesmíte ale přitom propadnout
panice. K tomu slouží jakýsi panikometr, ukazatel v horní části obrazovky. Jakmile se napětí naplní až po okraj, zpanikaříte, začnete vidět trojitě a vaše možnosti pohybu budou značně omezené. Naštěstí si lze pomoci lahvičkou levandule, která, jak každý ví, působí uklidňujícím dojmem a otupí ten nejhorší moment. K dispozici je na některých místech i nádoba se svěcenou vodou. Ta má na zrůdy značný vliv, oddálí totiž jejich útoky. Taky se hodí na otevírání dveří označených magickým symbolem. Kromě lahvičky s trochou té svěcené vody je Alyssa chráněná především svojí naivitou a důvěrou v dobrý konec. Na jejím místě by si většina hrdinů z jiných her dávno nadělala do kalhot a to se týká i neohrožené Lary Croft. Celkovou atmosféru ještě vylepšuje řada detailů, jako třeba občasné zakopnutí o poházené plechovky nebo prázdné lahve.
Takže vzhůru na cestu. Při hledání maminky se před vámi rozprostře celá řada nechutných rodinných tajemství. Díky začínající senilitě vašeho dědečka a jeho snahy uchovat svoji směšnou existenci na věky zažijete horké chvilky na mnoha příšerných místech, graficky velice dobře provedených a působivě ozvučených. Konečně jsem například od dob MediEvilu viděl pořádně zpracovaný hřbitov (ještě docela pěkný hřbitůvek je v PRIMALu). Kromě pěkných náhrobků obsahuje i keř, ze kterého na vás vyletí nějaký opeřenec a v případě hraní během noci vám tak může způsobit malou srdeční zástavu. Mezi jednotlivými lokacemi můžete cestovat díky magickým obrazcům nakresleným na zemi. To je celkem šikovný fígl,
umožňuje elegantně spojit vzdálené lokace, aniž by to působilo rušivě. V případě pronásledování někým, kdo to s vámi nemyslí dobře, lze vyhledat určitá místa nabízející dočasný úkryt. Obvykle to není nic, co by vám aspoň na chvíli dodalo pocit bezpečí - třeba poloprůhledná látková zástěna, která končí nad vašimi koleny, nebo akvárium naplněné nazelenalou vodou. Pokud zde chvíli setrváte, postavy se vydají hledat jinam. Obvykle je to ale jenom na chvíli a neustále je vám někdo v patách. Tyhle malé úkryty jsou bohužel jediným místem, kde lze pohybovat kamerou a prohlubovat tak svoji hrůzu. Jinak je všechno napevno, což je velká škoda. Strašlivá je i mapa, kde nenajdete žádnou nápovědu, kam asi tak směřovat, a nezjistíte ani svou současnou pozici. Čeká vás proto mnoho pochůzek při hledání klíče k zamčeným dveřím nebo zásuvce.
S dnes už masově rozšířenou technologií motion-capture nelze přehlédnout její často legrační výsledky. Zatímco se obvykle pro snímání pohybů použije partička divadelních ochotníků, aby postavy měly správná gesta (nezřídka jsou ale přehnaná a vzbuzuje to dojem, že snímaní ani pořádně netuší, v jakém prostředí se ve hře zrovna nacházejí), tady tvůrci sáhli nejspíš po partě tanečníků. V běžných situacích toporně kráčející postavy totiž náhle začnou skákat o tři sta procent lépe, jakmile dojde na nějakou pohybovou scénu. Občas to připomene zkoušku baletu a já už jenom čekám, až se po kdysi módním angažování ruských, případně maďarských, pěveckých sborů dostane i na pronajmutí rumunských gymnastek.
Nicméně zpět ke hře. Pokud se vám podaří zůstat naživu a doběhnout až ke konci jednotlivých úrovní, čeká vás souboj s bossem. Jestli jste si občas přáli stát se lukostřelcem a navíc máte trochu mystické sklony, jsou souboje to pravé pro vás. Nejdřív se před vámi objeví malé tělo jakési nymfy, ovšem bez nohou, zato s držátkem na zádech. Po uchopení se z její hlavy vynoří zelený paprsek směrem vzhůru. Další následuje místo nohou směrem dolů a luk je na světě! Teď už je jasné, k čemu jsou všechny ty světélkující šípy posbírané během hry. Během boje máte možnost připoutat soupeře střelou, do které vložíte více energie než obvykle. Ztíží to jeho pohyb, ale je to opravdu o nervy. V praxi to totiž znamená vyčkat, až se síla střely nabije na maximum a to znamená stát v klidu i během doby, kdy se k vám protivník blíží a vy už skoro cítíte jeho smrdutý dech. Zatímco si dáváte záležet, abyste neminuli, soupeř vás většinou deptá líčením toho, co s vámi provede. Tohleto by měla církev zakázat a ne nějakého Harry Pottera. Vůbec mě nepřekvapí, až začnou děti pod vlivem jedné z postav pobíhat s velikými nůžkami v noci po ulici a pokřikovat „šmikytyšmik“ (v originále „snapitysnap“).
Takže - pokud jste nervově labilní, je tahle hra určená právě pro vás. Tolik strachu pohromadě dokáže překonat snad jenom dlouho očekávaný Silent Hill 3.
