Pramínek písku v hodinách nečeká
I hlídka má skončí
Doplujem, i když cesta je daleká
Bůh nás neopustí
Je pátek 3. srpna a píše se rok 1492. Ze španělského přístavu v Cadizu pomalým, majestátním pohybem vyplouvají tři karavely. Na kapitánském můstku té největší, Santa Marii, stojí muž, jehož jméno se navěky zapíše do análů světové mořeplavby a objevitelství. Narozen v Janově, celý život toužil Kryštof Kolumbus jen po tom jednom. A celý život nalézal u panovníků jen nepochopení. Až španělský král Ferdinand se smiloval nad blouznivcem Kolumbem a daroval mu tři ošoupané lodi, rozhodně nepatřící k nejmodernějším kusům. Na to ale Kolumbus nehledí. „Doplujeme, i když cesta je daleká!“ Těmito slovy se loučí s postávajícími hloučky diváků. Kolumbus snad jako jediný pevně věří, že někde za horizontem na západě leží východní země plné zlata a koření, země, které popsal Marco Polo.
Colonization byla hrou v mnoha směrech nevděčnou. Především vyšla příliš brzy po jiném geniálním dílu Sida Meiera: Civilization. Tehdejší hráči a recenzenti ji odsoudili jako příliš podobnou slavné předchůdkyni. Kdo se ale do Colonization ponoří hlouběji, zjistí, že základní principy a strategie jsou diametrálně odlišné od neslavnější Sidovy gamesy.
Colonization je – jak už je z názvu zřejmé – hrou o kolonizaci nového světa. Úmyslně neříkám Ameriky, a to proto, že kromě reálného kontinentu budete moci kolonizovat i jakoukoli náhodně vygenerovanou zemi. Dokonce si budete moci (podobně jako u Civilization) nový svět tak trochu poupravit k větší spokojenosti tak, že určíte podíl pevniny a vody, míru vlhkosti, to, jestli půjde o celistvý kontinent nebo o velké souostroví, a konečně teplotu. Začátečníkům vřele doporučuji, aby si nastavili ručně co nejvíce země, protože kolonizace skutečné Ameriky není teprve žádná legrace a chce zkušeného hráče, aby ji dovedl ke zdárnému konci.
Začínáte s jednou lodičkou, na které se nacházejí první osadníci a jedna vojenská jednotka. Vaším prvním cílem je samozřejmě najít zemi. To není až tak obtížná záležitost, protože většinu cesty už máte za sebou. Doplujete proto k nejbližšímu ostrovu či kontinentu a vylodíte se. V tuto chvíli nastane zřejmě první kontakt s domorodými obyvateli.
Indiáni hrají ve hře stejně důležitou roli jako hráli ve skutečnosti. Řekli byste si – no jo, něco jako barbaři z Civky – a bylo by hotovo. Jenže ono není. Indiáni mají už vybudované velké a rozsáhlé říše leckdy o desítkách měst, mají samozřejmě i své vojenské jednotky (nehledě na to, že neznají koně ani střelný prach) a tvoří ne jen jednu, ale hned několik velmi důležitých figurek na šachovnici. Naštěstí jsou k vám ze začátku vstřícní a nabídnou vám mír. Radím vám toho využít, protože vám mohou pomoci hned několika rozličnými způsoby. Předně vám poskytují sami od sebe suroviny potřebné pro 
přežití. No, nepředají se, ale i tak se jejich dárečky hodí. Dá se s nimi výborně obchodovat pomocí lodí nebo vozů. Když k nim pošlete nezkušeného osadníka, vycvičí ho pro nějakou profesi (například z něj udělají rybáře, farmáře nebo drvoštěpa). Můžete je poštvat proti nepřátelskému kmeni nebo nepřátelskému evropskému národu. A "last but not least", je tu ještě možnost založit v indiánské osadě misii, která vám prospívá tím, že se čas od času jeden Indián rozhodne přejít na vaší stranu a usadí se v nejbližší z vašich kolonií. Bez Indiánů by prostě kolonizace nebyla kolonizací…
Za šest dní doplouvá Kolumbova flotila ke Kanárským ostrovům. Jsou doplněny zásoby, opraveny trhliny v lodích, 6. září pak opět vyplouvá. Cesta je dlouhá a námořníci začínají reptat. Kolumbus se snaží seč může, aby jim dodal důvěru. Do palubního deníku zapisuje čistě účelové vzdálenosti a pravdu o plavbě zná jen jeho deník osobní. Strach ze vzpoury je čím dál větší. V lodích se objevují trhliny, docházejí zásoby. Situace se pomalu ale jistě stává neudržitelnou…
Kolumbovi pomohla šťastná náhoda. Po deseti dnech se na vlnách začaly objevovat chomáče svěže zelené trávy. Kdyby byli daleko od pevniny, tráva by vybledla. Kolumbus děkoval Bohu a přikázal posádce, aby se modlitbou k němu připojila. Příliš brzy! Země byla ještě daleko… Tak, jak si jej rychle oblíbili, začali námořníci Sargasové moře rychle nenávidět. Cesta přes zelenou záplavu trvala dvacet dní!
Za Kolumbovými zády dozrála vzpoura. Poslední z věrných mu navrhli, aby dal pět vůdců vzpoury 
pověsit na ráhnech. Kolumbus odmítl. Dobře věděl, že by tím jen zažehl zatím jen mírně doutnající plamen. Kolumbus měl poslední možnost. Vydal rozkaz držet stejný kurs ještě tři dny. Pak měl lodě otočit za každou cenu. Posádka jeho ultimátum přijala…
Nejen s Indiány však budete mít v novém světě tu čest. Kolonizovat nově objevený kontinent se totiž spolu s vámi vydala hned trojice dalších evropských národů (pro ty, kteří třeba nejsou tak silní v počtech – bojovat budete ve čtyřech, to je stejně, jako kolik máte prstů, když se pokusíte palcem zastavit točící se kotouč cirkulárky). Vy si tedy na začátku vyberete, zda budete kolonizovat pod modrou vlajkou s bíločervenými pruhy (Anglie), zda jako Kryštof Kolumbus provedete plavbu pod vlajkou španělskou, zda budete válčit za Francouze, a konečně můžete ještě hrát roli vyčůraných obchodníků z Nizozemí.
Každý národ má jednu silnou vlastnost. Angličané jsou zřejmě plodní (alespoň jsou tak ve hře prezentováni, no, nevím, klasické vtipy o lordech tvrdí něco jiného), takže mohou vysílat do Ameriky větší množství kolonistů. Francouzi jsou vstřícní a komunikativní, takže si dobře porozumějí s domorodými kmeny. Španělé jsou zdatní a zkušení bojovníci (konečně něco logického), proto mají bonusy k boji s Indiány. A konečně Holanďané (včetně toho bludného) jsou dobří obchodníci, proto dostanou na začátku místo karavely větší obchodní loď a celkově je jejich ekonomika stabilnější.
Posledního dne zoufalý Kolumbus ve své kajutě přemýšlel, kterak odvrátit okamžik neodvratného otočení. Zdálo se, že není žádná šance, jak námořníky přesvědčit, aby ještě vytrvali. Když vtom se otevřely dveře a do kajuty vběhl rozrušený kormidelník Santa Marii, Juan de la Cosa. „Seňore, z Pinty viděli plavat v moři stéblo rákosu, čerstvou trávu a nějakou hůlku, která vypadala, jako by ji někdo přiřízl! A nebyla to, pane, ta tráva, kterou jsme viděli tam v tom moři, ale tráva, co roste na zemi!!!“ Admirál si přehodil kabátec a spěšně vyšel na palubu. Dlouho, až ho oči bolely, pozoroval zamlžený obzor… Marně. Ale brzy nato přišla zpráva z Niny – z paluby viděli v moři plavat větévku s plody.
V hodinu, kdy se zapadající slunce dotklo mořské hladiny a posádka se shromáždila k večerní modlitbě, pronesl Almirante řeč. Řekl, že konec cesty se blíží, že možná ještě této noci doplují k pevnině, že zejména v těchto chvílích musí být hlídky obzvláště bdělé. Přikázal na všech lodích skasat plachty a plout velmi opatrně, aby se neroztříštili o pobřežní útesy. Prvnímu, kdo spatří zemi, slíbil deset tisíc maravedi roční renty a k tomu sametový kabátec. Té noci asi nespal nikdo…
První lodí jste si přivezli dva kolonisty. Jeden z nich je pionýr, druhý voják. To však zdaleka nejsou jediné typy kolonistů, na které ve hře narazíte. Podle základní zručnosti lze kolonisty rozdělit na několik stupňů. Na nejnižší úrovni stojí kriminálníci, kteří se vydávají na nový kontinent, aby odčinili své přestupky proti právu svých zemí. Jsou to dobří manuální pracovníci, ale na jemnou práci se nehodí. Nemají žádnou morálku a dokonce ani Indiáni je k sobě nevezmou, aby je vycvičili. Proto je 
přivážení těchto živlů velmi riskantní záležitostí. Druhou úrovní jsou takzvaní „Inventured Servants“, což jsou v podstatě chudáci – ani ne plnoprávní občané – různí žebráci a ztracené existence. Jsou o něco výkonnější než zločinci, a také se mohou vyučit u Indiánů. Přesto je neberte, máte-li zároveň na výběr z tradiční úrovně – Free Colonist – tedy obyčejný průměrný občan a průměrný kolonista – v ničem výrazně zručný, ale jako děvečka pro všechno je dobrý. Nejvyšším stupněm pak jsou specialisté na ten který obor, kteří jsou ve své práci dvakrát výkonnější než průměrný kolonista, o zločincích ani nemluvě. Specialistů je celá řada, v zásadě je lze rozdělit na dvě sorty. Jednak jsou to ti, kteří se zabývají manuální prací, tedy těžaři, farmáři, rybáři, lovci a další, jednak ti, kteří pracují v budovách uvnitř města se surovinami, které jim manuální pracovníci dodají, to jsou třeba stavitelé, výrobci cigaret, puškaři, ale i kněží nebo státníci.
Každý kolonista ke své obživě potřebuje dva klásky potravy. Tu můžete získávat dvěma způsoby – farmařením nebo rybařením. Záleží jen a jen na přírodních podmínkách, která z metod je účinnější, ale rybařit můžete začít až poté, co postavíte ve své kolonii doky. Druhým nadmíru důležitým řetězcem surovin je dřevo – kladívka. Dřevorubec v lese narube dřevo, které putuje do pily, v níž se o něj postarají pilaři. Z takto přeměněného dřeva pak můžete stavět budovy (podobně jako v Civilizaci každá vyžaduje jiný počet kladívek a někdy i kovové nástroje). Posledním důležitým řetězcem je těžba. Začíná u kopáče, který natěží železnou rudu. Z ušpiněných rukou kopáčových ruda 
dále putuje do kovárny, kde ji přičinlivý kovář přemění na nástroje. Nástroje jsou potřeba ke stavbě některých budov a jednotek a také k trénování pionýrů. Na konec tohoto řetězce však můžete přidat ještě zbrojíře, který přebytečné nářadí přemění v muškety. A bez mušket není vojsko, to si pište.
Z mraků se vyloupl měsíc a postříbřil nabíhající vlnu. Admirál teď jasně viděl všechny lodě: vpředu ujížděla lehká Pinta, za ní maličká Niňa a jako poslední vlajková loď Santa Maria. A vtom se rozlehl výkřik z lodě Pinty: „Tierra! Tierra!“ První uviděl zemi Rodrigo de Triana. Admirál ho samozřejmě nemohl slyšet – Santa Maria plula v příliš velké vzdálenosti od Pinty a šum vln pohltil hlas. Zato uslyšel výstřel lodního děla, k němuž dal rozkaz kapitán Pinzón. Pak uviděl, jak na Pintě skasávají plachty a loď zpomaluje. Santa Maria se k ní brzy přiblížila.
„Indie je tedy před námi…“ pomyslel si Kolumbus. Teď už i on viděl zemi. Byl to ostrov.
Tři řetězce, které jsem vám popsal, samozřejmě nejsou jedinými surovinovými postupy, jichž budete ve hře využívat. Ostatní však hrají druhé housle z toho důvodu, že slouží jen a jen k obohacení obchodem. Takže ve hře budete pěstovat tabák a vyrábět z něj cigarety, budete těžit stříbro, lovit sviště a vyrábět z nich kožešiny, pěstovat bavlnu a vyrábět košile, pěstovat cukr a destilovat rum – vskutku možností, jak obchodovat, je hodně. V tomto Colonization svou slavnou předchůdkyni jasně předčí. Možná vám dá chvilku zabrat, než se ve všem vyznáte, ale pak už si budete jen lebedit.
Nicméně je třeba, aby vaši osadníci měli kde pracovat. Proto musíte po založení kolonie postavit i několik budov k tomu určených. Většinu nejzákladnějších dostanete do začátku, ale minimálně stejné množství si budete muset vybudovat sami. Projdeme si tedy, jaké budovy se ve vaší kolonii nacházejí a kterak je budete využívat.
Nejzákladnější budovou je radnice. Ta má účel jediný – vyrábí „zvonky svobody“ (Liberty Bells), jejichž účel si popíšeme později. Je pracovištěm státníků. Produkci zvonků můžete ještě zvýšit budovami Printing Press a Newspaper, které si ovšem už musíte postavit sami. Dále tu máme tři stupně obranných barikád, všechny si musíte vybudovat. Od začátku máte pilu, kterou pak můžete ještě vylepšit. Stejně je tomu i se základními budovami sekundárních pracovníků (tj. domeček kováře, tkalce, kožišníka apod.) – od začátku je máte, ale časem je můžete hned dvakrát vylepšit a zvýšit tak výkonnost kolonistů v nich (musíte jim ale dodávat i potřebný počet surovin, jinak je vám zvýšení na nic). A konečně budovy, které si musíte postavit zcela sami: hlavní jsou doky, bez kterých se neobejdete. Radím vám, postavte je co nejdříve: bez jejich základní verze nevyplujete na moře a nebudete moci rybařit, první upgrade umožňuje opravu lodí – poničené lodě tak nemusí jezdit do Evropy – a třetí verze vám dokonce umožňuje stavbu vlastních lodí (nebudete už tedy dávat mrzký peníz evropským vyděračům). Další velmi důležitou budovou je sklad, kterému můžete po postavení ještě zvýšit kapacitu a přistavět k němu stáje, které budou – v případě, že ve městě máte nějaké koně 
– zvyšovat jejich počet. Pak tu máme školu a dva její upgrady, tu jsem v podstatě během hry nevyužil, i když nepopírám, že možnost „vyučit“ vaše kolonisty specializacím se může hodit. Zmínil jsem už zbrojířství, dodám jen, že i ono má tři stupně podle produkce. Jako poslední pak představím trojici kostel – katedrála – obchodnický dům (ten na katedrálu nenavazuje, buďte v klidu). Kostel a katedrála zvyšují produkci křížků. Čím víc křížků, tím víc kolonistů se bude chtít stěhovat k vám na západ. A konečně obchodnický dům umožňuje obchod s Evropou i po vyhlášení války o nezávislost.
Ráno za rozbřesku obepluly lodě skalnatý mys a vpluly do hluboké zátoky. Klesly znavené plachty, do moře žbluňkly kotvy pokryté rzí. Z paluby Santa Marii vstoupil do člunu admirál a vystoupil jako první na neznámý břeh. Shromáždil v místě vylodění kapitány i všechny, kdo je provázeli, a požádal notáře Rodriga de Escobedo, aby místopřísežně zapsal: Jako první vstoupil na zem Kryštof Kolumbus. Věděl velmi dobře, že v takových chvílích opatrnosti nikdy nezbývá.
Cílem celé hry je stát se nezávislým na mateřském království a založit Spojené státy americké. To ale není vůbec jednoduchá záležitost. Kolonisté, kteří přicházejí ze zámoří, samozřejmě udržují věrnost králi. Nejprve je nutné je nějak přesvědčit, aby změnili názor a stali se stoupenci svobody (Sons of Liberty). K tomu slouží zmíněné zvonečky, které produkují vaši státníci v radnici. Čím víc zvonků, tím větší procento Sons of Liberty.
Říkáte si: k čemu je to vlastně dobré se odtrhnout. Král nás podporuje, i když žádá nekřesťanské daně, je to milý chlapík a vůbec. Hlavním důvodem, proč byste se měli snažit co nejvíce zvýšit procento rebelů je ten, že čím víc rebelů máte, tím produktivnější jsou vaše kolonie. Funguje to jednoduše – jakmile v kolonii překročí procento rebelů 50, všichni osadníci jsou o jedničku produktivnější. Když dosáhnete maxima, tedy sta procent, opět se k produktivitě jednička přidá. To je samozřejmě pro růst kolonie zásadní, nehledě na to, že máte-li v kolonii deset králových stoupenců, produktivita naopak o jedničku klesá, tak se toho vyvarujte.
Zvonky slouží ale ještě k jinému účelu. Čas od času se sejde koncil a na něm se objeví nějaká výrazná osobnost. Která to bude, to si vyberete vy, a jak rychle se tam objeví, to ovlivníte právě pomocí zvonků. Čím více zvonků, tím rychleji se objeví. Každá výrazná osobnost vám přidá nějakou výhodu v jednom z pěti oborů (boj, náboženství, politika, objevování, obchod). Celkem jich je tuším 20 nebo 25.
Abych se ale dostal ke zmiňované válce o nezávislost. Ve chvíli, kdy máte ve všech osadách průměrně 80% rebelů, můžete vyhlásit oficiálně nezávislost. To se samozřejmě králi nebude líbit, a tak na vás vyšle své výsadkové síly. Jde přibližně o 20 vojáků, 10 kavalérií, 5 děl a 5 válečných lodí, počet se liší hru od hry v závislosti na tom, jak panovníka v průběhu hry prudíte. Váš úkol je jednoduchý – 
ubránit se a porazit královské síly na hlavu. To ovšem není vůbec jednoduchá záležitost – abych vás uvedl do obrazu, výroba takových vojenských sil, jaké jsem popsal výše, vám zabere minimálně 100 tahů (tedy 50 let) a ještě si musíte dát pozor, aby nebyla příliš rozptýlena po vašem území, protože pak by král vysadil všechny vojáky u jednoho města a dobíjel by vaše kolonie pěkně jednu po druhé.
Naštěstí je tu jeden faktor, který vám může v nelehkém boji pomoci. Ve chvíli, kdy proti vám pošle král své síly, může se na vaši stranu postavit jeden evropský národ. Pokud se vám podaří nashromáždit 2 000 zvonečků, vyšle vám tento národ na pomoc vlastní výsadkové síly, počtem srovnatelné s těmi královskými.
Ostrované byli důvěřiví a přívětiví. Svému ostrovu říkali Guanahani. Jejich jedinou zbraní byly dřevěné hole a oštěpy zakončené žraločími zuby. Železo neznali a když jim admirál podal svůj kord, chytili ho za ostří a pořezali se. Ostrované vítali bílé hosty přátelsky a naivně se domnívali, že se cizinci na svých bělokřídlých korábech spustili rovnou z nebe. Byli to velmi chudí Indiáni, ale dělili se o první poslední: přinášeli čerstvě upečené placky, lesní plody, čerstvé ryby a pramenitou vodu. Zlaté ozdoby nosil jenom náčelník a jenom několik. Jenže admirál sem přijel pro zlato… Kde že je to pohádkové bohatství Indie, o kterém psal Marco Polo? Má se snad vrátit s prázdnýma rukama? Musí si ostatně ještě zjistit, jak je to se zlatem na dalších ostrovech. Bez zlata se vrátit nemůže.
Colonization je výtečnou tahovou strategií, která je tak propracovaná po všech směrech, až to bere dech. Někomu možná bude činit problémy starat se o kolonie, obchod, boj, diplomacii, korzárství a přesun kolonistů z Evropy do Ameriky najednou, ale skalní stratég zažije nevídané orgie. Nebojím se to říci: Colonization je stejně dobrá jako Civilization a není to tím, že by zkopírovala její principy do jiného prostředí, naopak, je to tím, že je sama o sobě dokonale originální a přitom hratelná.
Co se týče zpracování, Colonization si oproti Civilizaci trochu polepšila, ale – jak se dá čekat – není to nijak zázračné. Grafika je kreslená, jednoduchá a přehledná, hudba je pěkná, avšak brzy se oposlouchá (ono se toho na tři diskety moc nevejde…). Co byste od hry z roku 1994 čekali.
Nakonec si neodpustím malé doporučení: ještě nedávno se tato výjimečná hra dala sehnat v Levných knihách za neuvěřitelných 40 korun. Jde o originální krabicovou anglickou verzi obsahující kromě balíčku se třemi disketami i tlustý, stostránkový manuál, po jehož přečtení teprve pochopíte, jak je Colonization doopravdy složitá a propracovaná. Apeluji na vás – nestrkejte do chřtánu chtivým výrobcům komerčních braků další a další tisíce, raději si za trapných pár desítek korun pořiďte perlu, která vám vydrží několikrát déle, než současné opěvované hity.
