Každému z nás se určitě po něčem stýská. Jednomu po dlouholeté přítelkyni, která mu dala znenadání kopačky, druhému po studentských letech, kdy místo v posluchárně trávil svůj čas v nedaleké hospodě, třetímu dejme tomu po želvě Matyldě, která nedokázala ocenit jeho chovatelskou péči a jedné horké letní noci, podhrabaje se pod klecí, utekla někam za kopečky. Mně, a určitě nejsem zdaleka sám, se zase stýská po Texovi Murphym – hlavním hrdinovi adventurní série, která jako jedna z mála dokázala dokonale spojit kvalitní interaktivní film s dobrodružnou hrou a která – bohužel nejspíš navždy – zanikla spolu se svým tvůrčím týmem Access v roce 1998, kdy vyšel její poslední díl nazvaný Overseer. Řeckému týmu Anima PPD se však po Texovi stýskalo natolik, že se rozhodli vytvořit vlastní hru na stejném principu, a vlít tak naději do srdcí těch z nás, kteří už nevěřili. Leč, byť je z jejich výtvoru cítit snaha opravdu každým coulem, výsledek nesahá dokonalému Texovi ani po kotníky.
Přitom na první pohled jsou si zmíněné hry podobné jako vejce vejci. Zpracováním, stylem, příběhem. Ten se odehrává v druhé polovině 21. století, kdy Země vypadá zcela jinak, než jak ji známe v současnosti. Nestrhla se na ní ale žádná nukleární nebo biologická válka, která by vyhubila polovinu populace – naopak lidstvo se nehorázně přemnožilo. Výsledkem toho je, že se Země již nerozděluje na státy, ale na mega-metropole, neb je celá, od jednoho okraje oceánu k druhému, zastavená výškovými budovami. Zeleň prakticky vymizela, stejně jako fauna v ní. Spolu s lidstvem se přemnožila korupce, organizovaný zločin a zákeřné druhy nemocí, s nimiž se člověk nedokáže vypořádat. Planeta je v ohrožení, lidé jsou deprimováni. Jedním z nich je i Nick Delios. Život se mu rozpadl pod rukama, a tak zanechal studií medicíny a uchýlil se k bohémskému stylu života – víno, ženy, zpěv. Tedy hlavně to víno. A hazard. Nakonec spadl až úplně na dno a zcela bez prostředků se dal na dráhu soukromého detektiva se specializací na průmyslovou špionáž.
Hra začíná v okamžiku, kdy Nicka požádá o neoficiální pomoc jeho přítel a policejní inspektor Thanos Pekas v záležitosti vraždy jednoho bezvýznamného podvodníčka. Zdánlivě jednoduchý případ se však vyvine v sérii komplotů, do nichž jsou zapleteni lidé z nejvyšších vládních míst a které dokonce sahají až za hranice naší vlastní planety.
I když příběh ani pozadí, na němž se odehrává, nevypadá vůbec špatně, je nám předkládán ve kvalitě, která jej nemalou měrou degraduje. Hovořím nyní o filmových sekvencích, ale vlastně nejen o nich. Conspiracies je totiž technologicky přinejlepším na úrovni 9 let starého prvního Texova 3D dobrodružství s názvem Under a Killing Moon. Animované sekvence jsou neostré, 25 snímků za vteřinu nemají ani náhodou, a též vlepení živých herců na předrenderované pozadí je provedeno mizerně – kolem okrajů postav jsou jasně viditelné stopy po nedokonalém použití bluescreen technologie. Herecké výkony nelze taktéž zaškatulkovat lépe než do průměru,
a to ještě neberu v potaz anglickou výslovnost některých protagonistů, jimž nejde místy vůbec rozumět (herci jsou totiž, stejně jako tvůrci, Řekové), což je vzhledem k absenci titulků docela průšvih. Pomyslnou třešničkou na zkyslém dortu je pak obsazení hlavního hrdiny, který mi byl po celou hru krajně nesympatický nejen svým vzezřením, ale i „somráckým“ vystupováním, naivitou a nedostatkem nadhledu. Pokud má tenhle chlápek nahradit sympaťáka Texe, tak potěš pánbůh.
Stejně tak ani in-game grafika nás vůbec nepotěší. Je totiž maximálně jednoduchá, bez detailů, sterilní, a od srovnání s vizuální podobou Simona 3D ji nezachrání ani nastavitelné rozlišení až do 1600x1200. Nu což, tato skutečnost sice zamrzí, ale grafika přece není to nejdůležitější. Příběh vypadá zajímavě, ovládání na první pohled docela příjemně (1st person pohled, pohyb šipkami na klávesnici, otáčení a provádění akcí pomocí myši) a puzzly jsme doposud ještě žádné neokusili. Proč tedy hned házet flintu do žita.
|
Pokud jste o tomto člověku v životě neslyšeli, pak vězte, že se jedná o naprostého zkrachovalce s neuvěřitelnou schopností vyhledávat problémy, z nichž se však vždy dokáže vymotat díky své aroganci, nadhledu a černému humoru. Příhody soukromého očka Texe Murphyho, které se odehrávají v prostředí futuristické Ameriky zčásti zmutované chemickou válkou, zpracovala společnost Access jako pentalogii. Prakticky všechny díly byly z technologického hlediska revoluční: Mean Street (1989) je považovaná za první adventuru s digitalizovaným mluveným slovem, Martian Memorandum (1991) zase představovala vlaštovku mezi hrami obsahující animace s digitalizovanými herci. Největší inovaci ale přinesl roku 1994 až třetí díl (Under a Killing Moon), jež se stal snad vůbec první 3D adventurou, v níž jste se mohli podobně jako v tenkrát aktuálním Doomu volně procházet po 3D prostředí. Dá se říci, že tento klenot odstartoval asi dva roky trvající éru interaktivních filmů, a to díky množství filmových sekvencí s překvapivě slušnými hereckými výkony. Role Texe se nejen v tomto, ale i v následujících dvou snad ještě úspěšnějších dílech, zhostil samotný šéf Accessu Chris Jones (na obrázku), díky nemuž se stal z Murphyho jeden z nejslavnějších herních hrdinů všech dob. Bližší informace naleznete v Jenže to nejsmutnější zjištění nás teprve čeká. Conspiracies totiž není ani tak hra zábavná, jako spíše frustrující. Na vině je přemrštěně vysoká obtížnost způsobená špatným designem, kdy ze hry přímo sálá snaha tvůrců znepříjemnit nám postup co nejvíce je to možné. Tak kupříkladu předměty, jež je třeba sebrat a umístit do inventáře,
jsou často neuvěřitelně mrňavé a umístěné na místech, kde si jich hráč při zběžném průzkumu lokace vůbec nevšimne. V těchto krušných okamžicích nacházíme první nedostatky v ovládání, jelikož na rozdíl od Gabriela Knighta 3 nebo všech předešlých dobrodružství Texe Murphyho je pohyb po 3D prostředí omezen pouze na chůzi dopředu/dozadu a rozhlížení se kolem sebe. Nelze se žádným způsobem naklonit do stran přes nějakou překážku, nelze si dokonce ani podřepnout nebo stoupnout na špičky. Takže například kvůli nemožnosti náklonu je odhalení vizitky pohozené za barovým pultem věcí čiré náhody, kvůli nemožnosti stoupnutí si na špičky je malá zelená lahvička položená na vysoké skříni „viditelná“ pouze z velké dálky, a to jako páreček několika mikroskopických zelených pixelů.
Tohle všechno by se ještě dalo s přimhouřenýma očima přehlédnout, kdyby byly tyto pidi-předměty identifikovatelné kurzorem, jak je ostatně u prakticky všech adventur zvykem. Jenže ony nejsou.
Kurzor, napevno umístěný ve středu obrazovky, je totiž zcela neinteraktivní, nemění ani svůj tvar, ani barvu, prostě vůbec nic. Ve hře tedy nelze nijak rozlišit, co sebrat lze a co ne, což je kritické především u miniaturních předmětů splývajících s pozadím (kupříkladu malá zelená čipová karta pohozená v zeleném hnusu v kontejneru). Ještě horší ale je objevit objekt, NA KTERÝ je třeba předmět z inventáře použít. Hra se tak ve výsledku změní v klikací peklo, kdy pří prakticky neustálých zátuzích nezbude než klikat absolutně na vše, co vypadá alespoň trochu „podezřele“.
Jako by toho už tak nebylo dost, neušetřili nás tvůrci ani pekelně obtížných hádanek, jejichž řešení spadá do oblasti jasnovidnosti. Opomenu nyní několik překombinovaných úkolů, jež příliš nevypovídají o realističnosti této hry, a uvedu dva příklady charakteristických hádanek, které – což bez okolků přiznávám – byly nad mé síly. (Upozornění – kdož hodláte dát této hře šanci a nechcete řešení hádanek znát, přeskočte na další odstavec) První případ se týká zamčeného kufříku s třímístným číselným zámkem.
Logicky jsem prohledával šuplíky, knihovnu, odpadkové koše – prostě vše, kdy by mohl být k nalezení papírek s uvedeným číslem, nebo jakákoliv jiná číselná hodnota, z níž by se kód nějakým způsobem odvodil. Řešení ale bylo naprosto odlišné a nečekané; Kufřík na sobě nese nápis výrobce. Tento nápis má 7 písmen, z nichž 3 jsou samohlásky a 4 souhlásky. Výsledný kód = 734. Druhý příklad je velmi podobný – opět je třeba sestavit číselný kód, tentokráte do dálkového ovladače. K dispozici je 5 (ne víc) roztrhaných papírků s čísly, které po složení dají dohromady pětimístný kód. Ten ale po zadání do ovladače nefunguje. Proč? Protože kód má mít překvapivě 6 čísel. To šesté si musíte – bez jakéhokoliv upozornění – metodou pokus-omyl domyslet.
Ani tohle ale ještě není z hlediska problémů vše. Za všechny ostatní „drobnosti“ zmíním nedostatečně velký inventář, který sice uschová 27 předmětů, ale zhruba v polovině hry jich budete mít u sebe mnohem víc a nezbude než je odkládat na zem, což hraní – jak jinak – ještě více komplikuje.
Nepotěší ani několik desítek sekund trvající nahrávání lokací, mezi kterými se obzvláště v okamžicích zatuhnutí (tedy prakticky neustále) pohybujeme poměrně frekventovaně. Zkrátka a dobře, Conspiracies obsahuje tolik nepříjemností, kolik by vystačilo na několik dalších průměrných adventur.
A přitom je to v jádru hra docela zajímavá a hodně dlouhá. Rozsáhlost je ostatně jediná věc, v níž se svému vzoru plně vyrovná. V prostoru řecké metropole navštívíme zhruba dvacítku pozoruhodných lokací (korporace, sklady, hotelové pokoje, …) a nahlédneme i do vesmíru na jednu z obyvatelných družic. Jsou to však především živí „herci“, díky nimž se Conspiracies řadí mezi ojedinělé tituly se zvláštní živou atmosférou, jaká je dnes mezi počítačovými hrami skutečnou vzácností. Jenže co z toho, když máme místo oddechu a zábavy jen pocuchané nervy. Přesto si dovolím začínajícímu týmu Anima PPD poděkovat alespoň za snahu o vytvoření další „Murphyovky“ a popřát jim, aby se z té hromady chyb propříště – pokud tedy bude nějaké příště – poučili.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
