Conspiracy: Weapons Of Mass Destruction

Jak vypadá střílečka z prostředí vládního spiknutí a hra, o které její tvůrci tvrdí, že byla vydána jako reakce na Americkou invazi do Iráku? To se dozvíte v dnešní recenzi PC verze.

„Jsi Cole justice. Bývalý vládní agent. Organizace známá jako The Agency ještě jednou potřebuje tvé dovednosti.“ - poměrně poutavé, muzikou podbarvené intro slibuje nemalé dobrodružství během hry o blíže zatím neurčeném žánru. Sedím bez dechu před monitorem a napjatě čekám, až naběhne menu. Objeví se nabídka bez podpory myši a já se proťukávám skrze řádky podobné starému žabákovi Frogerovi. Začínají mě nahlodávat první hlasy zklamání, protože i menu je vizitkou hry, ale euforie stále nedovoluje přiznat si, že by hra mohla být špatná - co když se tvůrci tak věnovali samotné hře, že odflákli menu? Spouštím novou hru. Hned u prvního obrazu ale zjišťuji, že se přede mnou objevuje další průměrná, šedá střílečka. První obrázky vypadají hezky, uhlazeně, podobně jako z GTA. Pohnu ale myší abych se otočil a co nevidím - nejen menu, ale i hra samotná vypadá, jakoby byla budována na „enginu“ z Frogera.

Naštěstí se později ukázalo, že akutním nedostatkem grafiky trpí jen exteriéry. Uvnitř budov a bunkrů se naopak budete cítit jako v graficky nadprůměrné hře. Ačkoliv, nebyl bych to já kdybych si nerýpnul - v několika případech jsem prošel bedničkami a jinými drobnými předměty na zemi, což je sice neestetické, ale nevadí to hratelnosti, co je však z tohoto hlediska horší, je zasekávání se postavičky v rozích a mezi předměty. Toto se stává zejména v exteriérech, kde například vlezete za kámen a ten Vás pak nepustí pryč. V kombinaci se systémem ukládání, o kterém se zmíním níže, je toto nervyberoucí.

Hra se totiž ničím neliší od svých kolegů stejného žánru, ba spíše naopak. Chápu, že udělat originální hru dnes, v době, kdy se herní trh topí v různých možných i nemožných žánrech není nic lehkého, ale hráč by čekal, že když už nových prvků nepřibývá, nebude jich alespoň ubývat. Hra neoplývá zrovna rozmanitým arzenálem zbraní a nestřeleckých aktivit si také moc neužijete - máte k dispozici jedno akční tlačítko a používáte ho celkem sporadicky.

Když už jsem nakousl tlačítka, klávesové kombinace jsou pevné a nedají se měnit. Kdo by tak chtěl například chodit šipkami, má smůlu, protože se chodí písmenky apod. Z jiných vstupů je podporována ještě myš, u níž je volitelná citlivost a revers osy Y. To je vše, co v „Options“ naleznete - nastavení barevné hloubky, rozlišení, ovládání, zvuků podpora jiných vstupních zařízení atd atd., o tom všem si můžete nechat zdát.

O několik odstavců výše jsem se zmínil o nedobře vymyšleném systému ukládání. Spočívá jako u některých dalších her v principu checkpointů. Hra se ukládá na každém z nich a Vy jako uživatel nemáte možnost tak učinit jinde a jindy. Rozmístění checkpointů je navíc řídké a v delších mezerách tak občas palčivě pocítíte nedostatek lékárniček. A navíc, v případě že Vás zabijí, musíte se chtě nechtě podívat na svůj epitaf (asi patnáctivteřinová animace), a až po něm následuje znovunahrání od posledního CP. K tomu všemu: pokud hru ukončíte, při dalším spuštění se nenačítá hra od posledního CP ale od začátku posledního levelu.

Další výtku bych měl ke smrtelnosti. Při procházeni levely si připadáte jako Robocop. Zatímco nepřátelům stačí dvě až tři rány (rozlišuje se hlava a zbytek těla - do hlavy dva zásahy, do těla tři), Vaše zdraví ubývá daleko, ale daleko pomaleji. Aby si ale hráč nepřipadal nadpřirozeně, designéři rozmístili lékárničky velmi, ale velmi daleko od sebe a ačkoli zezačátku Vás nějaké dva tři zásahy netrápí, ke konci levelu začíná jít opravdu do tuhého. Když si navíc uvědomíte, že nejbližší checkpoint je půlhodinu hraní za Vámi, je to velká motivace. Pokud zemře nepřítel, chvíli leží na zemi a poté se respawnuje, ale zůstává po něm zbraň. To je důvod, proč nebudete muset mít po celou dobu hraní starost o munici. Zaujal mě také rozdílný způsob umírání. Vím, je to morbidní, ale když zabijete vojáka, zkroutí se snad pokaždé jinak.

Ve hře se vyskytuje poměrně málo zbraní - vedle svých pěstí máte možnost nést vždy dvě libovolné. Kromě pistole, kterou dostanete na začátku každé mise a samopalu, kterým je vybavena každá hlídka, můžete ve hře najít pozřídku brokovnici a v jediné misi raketomet. Zatímco k samopalu seberete náboje všude, do „speciálních“ zbraní naopak skoro vůbec. Také máte možnost sbírat granáty, které poté vrhá váš samopal, nemýlím-li se, má jít o typ M-16. Vrhání granátů je ve hře zpracováno zvláštně, po vystřelení se odráží a většinou se vrací zpátky. Jsou sice časované, ale když trefíte vojáka, vybuchne na něm hned. To je výhoda na dlouhých vzdálenostech, protože vrhnout granát přesně není možné (hráči petanque pochopí). Naopak trefíte-li vojáka před Vámi, výbuch zabije i Vás.

Výtka patří titulkům - běží ke zvukům v horní části obrazovky, ale velice zpožděně. Zezačátku jsem myslel, že je to proto, aby měl hráč čas dočíst předchozí (což je určitě lepší než okamžité titulky na půl vteřiny, takže jsem to kvitoval s potěšením), ale ukázalo se, že to není záměr a hra prostě jen nestíhá. Aplikace jinak náročná není a i když je to detail, oceňuji možnost stažení do lišty (u některých her blokována) a nenáročnost co se týče systémové paměti.

Velké mínus bych viděl v hrací době. Po dohrání se Vám sice "odemkne" několik módů, pomocí kterých si můžete přehrát již odehraná kola znovu s malými vylepšeními, ale dobu hraní na šesti až osmi hodináh to zdaleka nevyvažuje. Vývojáři sice tvrdí, že nejdůležitější je na hře děj, který omlouvá krátkou hrací dobu (opírá se o manipulace informací Americkou rozvědkou při válce v Iráku), ale taková omluva je přijatelná možná u adventury. U hry, jejíž hlavní náplní zůstává střelba, je pět úrovní vlemi málo - pod pojmem úroveň si navíc hráč nesmí představovat mapu rozsahu jiných akčních her; například ve srovnání s HL jde zhruba o desetinu. V souvislosti s dějem bych rád zmínil i jedno plus hry, a tím je závěr. Záměrně nepoužívám výraz příběh, protože ten je podobný většině stříleček, ale konec hry, na který jste pomalu připravováni tajemným hlasem ve sluchátku Vašeho hrdiny, je až děsivý. Nebudu se o něm dále rozepisovat,

Klady a zápory

Mentálně nenáročná, relaxační hra
Grafika interiérů

Grafika exteriérů
Systém ukládání
Málo zbraní
Málo interakce
Hrací doba (cca 7 hodin)

abych případným hráčům nezkazil radost.

Verdikt:
Bylo by nerozumné hru zaškatulkovat do „dobrá“ nebo „špatná“. Hráči zvyklí na Half-Life nebo Counter-Strike by určitě přinejmenším ohrnuli nos, ale méně náročný hráč si jistě najde zalíbení právě v jednoduchosti zpracování. Jak je u těchto her zvykem, není ani tato moc náročná na logiku, ale úkoly střílečky naprosto plní. Škoda jen, že si autoři nedali více práce - chtělo by to hru prodloužit a obohatit (zbraně, úkoly, interakce). A dostáváme se k hodnocení. Ostříleným hráčům nemá tahle hra co nabídnout - jedná se o klasickou záležitost pro supermarkety, kde po ní sáhnou nenároční hráči, kterým je líto připlatit pár stovek za dobrou hru.