V právě skončeném suchém období, kdy nových her bylo jako šafránu, se člověk musí uchýlit i k hrám průměrným, aby tento čas ve zdraví překonal. Pokud se ptáte, proč začínám takto pesimisticky, je to proto, že se mi do rukou dostal výtvor jménem Crazy Minigolf.
Již od počátku jsem k produktu přistupoval s jistou mírou skepse. Vzpomněl jsem si totiž na doby, kdy jsem měl doma jeho většího bráchu, totiž simulátor golfu. Zkrátka to asi nebyl můj obor a vlastně ani nechápu, jak se lidé můžou zabývat podobnými záležitostmi. Ale když někdo může přesouvat jména z jedné tabulky do druhé dlouhé hodiny v podivných sportovních managerech, najdou se jistě i zastánci počítačového zpracování golfu.
Měl jsem ale přeci jen určitou naději, že slova „Crazy“ a „mini“ snad přinesou trochu oživení (i když toho prvního jsem se spíše trochu děsil). Opravdu, když jsem spustil Crazy Minigolf, ihned ze mne spadla velká tíha. Nečekalo mě žádné vybírání holí ani nastavení postoje při odpalu, nemusel jsem koukat na vítr a podobné lumpárny, které na vás jinak na golfu číhají. K cestě za vítězstvím vás čeká jen jedna hůl, bezvětří a na první pohled docela snadná cesta k jamce. Jak jsem se tenkrát šeredně mýlil.
Hra nenabízí příliš mnoho možností jak si nastavit vlastní ovládání, detaily a podobně. Jediné, co by se dalo nazvat „Option“, je menu na výběr rozlišení. Rovnou se tedy zdržím u grafického zpracování. Hra nabízí vysoké rozlišení, při kterém vyniknou všechny detaily. Tedy spíše by vynikly, kdyby nějaké byly. Textury povrchů jsou velice chudé a pokud se kouknete na obrázky kolem, tak mi jistě dáte za pravdu. Ne, že by se na to nedalo koukat, to v žádném případě, ale nečekejte zkrátka žádné zázraky.
Celou hru sledujete z pohledu hráče minigolfu. Před sebou máte golfovou hůl, se kterou můžete otáčet kolem míčku před sebou v rozsahu 360 stupňů. Tím ale veškerý pohyb končí. Žádné přiblížení, oddálení, pohled z výšky nebo naopak od trávníku. Pohled je ke všemu v jakémsi podivném úhlu, takže dá dosti práce nějak zamířit. Není tu ani nic jako volba obtížnosti ani možnost zapnout nějaký ukazatel směru střely. Co se dá dělat, takový je systém hry, který by nebyl zase tolik špatný, kdyby nebylo ještě nějakého „ale“.
Celkem je ve hře 36 jamek. Ty jsou rozděleny po devíti do čtyřech tématicky oddělených map. Všechny jamky na mapě tvoří takový malý svět a tak můžete často vidět ze své pozice jamku, která vás příště čeká nebo ji již máte za sebou. Takto se tedy postupně projdete po
pirátských plážích plných pokladnic a kotvících lodí. V druhé mapě se zatouláte na Divoký západ, dále mezi zdi starých hradů a nakonec skončíte, ostatně jako všichni ostatní, na hřbitově.
Když jsem hrál Crazy Minigolf, tak jsem se docela dobře bavil. Míček jsem postupně nějak docvrnkal do devíti jamek, ale ouha (to je právě to osudné ale). S nápisek „game over“ zábava skončila. Devět jamek totiž musíte zahrát na určitý počet odpalů. U každé jamky je orientačně napsáno na kolik odpalů byste ji měli zvládnout. Není to závazné, ale počet, za který musíte dohrát celou mapu, je dosti šibeniční. Pokud tento počet překročíte, hra končí a jedete nanovo. Není žádná možnost opakovat jednu jamku nebo uložit pozici. Nevím, ale mě jaksi nebaví trénovat si každou jamku stokrát, abych jich pak zvládl devět za sebou tak, jak se má. Ono totiž máte na počátku zpřístupněnu pouze první mapu a k těm ostatním se musíte probít.
Pravdou je, že je zde také trénink, ve kterém máte zpřístupněny všechny jamky na mapě, a tak můžete každou jednotlivě trénovat do zblbnutí. No nevím, jestli to je zrovna můj sen. Zábava ale začíná, pokud se sejde více šílenců, kteří jsou ochotni zahrát si něco takto bláznivého. Hra
je ostatně koncipována jako rodinná. A pokud nemáte dosti odolnou rodinu, můžete se předhánět se svými kamarády. K tomu doporučuji ještě litr vína, který bohužel ke hře standardně dodáván není. Teprve potom začíná ta pravá zábava.
Každá jamka je velice originální a nechybějí různé prolézačky pro míček, přepady a mosty. Design levelů je opravdu snad jediná stránka hry, které není co vyčítat, tedy snad až na obtížnost. Pokud se budete snažit postoupit do dalších mapy, budete některé výmysly autorů opravdu proklínat. Dosti nedotáhnuté jsou také některé pohledy za míčkem. Vystřelíte, kamera se sice za ním otáčí, ale vůbec jí nevadí, že před ní je nějaká hora či bedna, kvůli níž je jaksi po výhledu. Tupé koukání do zdi vás čeká opravdu dosti často. Daleko horší ovšem je, pokud nevidíte ani na svou hůl při odpalu. Ani takováto situace není zcela neobvyklá.
Jak jsem v úvodu řekl, jediné, co můžete dělat, je volit směr, kterým odpálíte míček, a pak samozřejmě také sílu úderu. Ta je řešena klasicky pomocí nabíhajícího ukazatele. První kliknutí spustí nápřah, druhým určíte sílu a třetím ještě můžete ovlivnit přesnost. Ovšem, že by to mělo nějaký skutečný vliv se mi příliš nezdálo.
Naštěstí fyzikální model hry je zvládnutý poměrně věrně. Míček se chová tak, jak byste na daném terénu předpokládali. Odrazy od stěn míček mírně zbrzdí a úhel dopadu se snad rovná i úhlu odrazu. No alespoň něco.
Váš pobyt na golfových hřištích je zpříjemněn pohodovou hudbou. Škoda jen, že se opakuje stále dokola stejný motiv. Hudba je ale také jediný hudební projev celé hry. Žádná příroda, šumění moře ani odražený míček. Jen devět jamek před vámi a zlost cloumající celým tělem.
Vážně nevím, co si autoři slibovali, že docílí přehnanou obtížností, ale podle mého soudu jen to, že Crazy Minigolf bude hrát jen málokdo. Ovšem pokud by zde byla volba nějaké obtížnosti či jiné usnadnění, jistě bychom se zase museli pozastavit nad neuspokojujícím počtem map. Přece jen hrát ony čtyři stále dokola asi ani hráče, který se k nim dostane, na příliš dlouho nezabaví.
Pokud tedy nechcete vyhazovat peníze za věc, která vám maximálně zničí nervy, vyhněte se jí velkým obloukem. Ohodnocení 50-ti procenty je tedy především za poměrně pěkné mapy a za nápad. Ne, že by minigolf byl nějakou revoluční novinkou, ale přeci jen ho často na monitorech vidět není.
| Crazy Minigolf | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
