Na závislost na videohrách není lepší lék, než špatná hra. Damnation se na první pohled tváří jako nejhorší konina za celý rok, ale po pár hodinách hraní zjistíte, že na téhle hře něco je. Kromě otřesné grafiky a nemotorného ovládání tu totiž jsou i nějaká pozitiva.
Hra se odehrává v období americké občanské války, ale o trochu jiné, než se učí v učebnicích. Zde se totiž létá ve fiktivních letadlech, střílí z neexistujících zbraní poháněných párou, z lidí zde dělají drogy vlčí mutanty a ke všemu tu jsou ještě roboti, kteří jako by vypadli z mechanického oka zastaralým Terminátorům T-70. A k tomu je ještě přibalen westernový nádech, připomínající nechvalně proslulou sci-fi komedii Wild Wild West.
Člověk přetrpí leccos a po hodině hraní si zvyknete.
Příběh je srovnatelný s pohádkami z leporela a lepší je ho nevnímat. Postavy jsou 
nesympatické, vypadají jedna jako druhá a jejich dabing mi připomněl jednohlasý dabing amerických filmů na VHS z dob železné opony.
Damnation se na první pohled tváří jako typická akce z pohledu třetí osoby. A to je chyba. Akční složka hry je totiž obludnější než volební kampaně politických stran. Mířit se skoro nedá, střílení je o nervy a nepřátelé vám z toho zábavu také nevytvoří. Jejich mozek má totiž kapacitu operační paměti osmibitového NES.
To samé platí o vašich parťácích, kteří vás budou po celou dobu hraní doprovázet. Je také budete muset ve stylu Gears of War neustále oživovat. Na rozdíl od populárního tahouna Xboxu 360 zde ale není přítomno krytí za překážkami, což je docela na škodu. K likvidování nepřátel vám poslouží i jediná nadpřirozená schopnost, kterou budete vybaveni, a to speciální vidění. Díky němu uvidíte nepřátele skrze zdi a za jeho pomoci je možné oživit své kolegy ve zbrani i na dálku.
K tomu si budete muset pořádně dlouho zvykat na humpolácké ovládání, které je neodladěné, jak jen může být. Člověk ale přetrpí leccos a po hodině hraní si na něj zvyknete. Pokud ale úvodní hodinu přetrpíte, protože začátek Damnation je to nejhroznější, co vás za celou dobu hraní potká. Včetně neustálých bugů, kvůli kterým se často ocitnete ve zdi, ve skále nebo v parťákovi. A i když bude ženského pohlaví, tak vězte, že to nebude nic příjemného.
Pokud přetrpíte otravný začátek, tak brzy zjistíte, že hra je naštěstí něco jiného, než jak se zprvu tvářila. Brzy začnete skákat ze stěny na stěnu, z žebříku na žebřík a lézt po nejrůznějších okapech. Ano, hra je totiž v zásadě takzvanou „vertikální akcí“, jak je dnes v módě říkat. Pokud jste hráli kterýkoliv z novodobých dílů Prince of Persia, tak budete doma.
Tahle hra je hnusná, až to není, ehm, pěkné.
Jestli si libujete v častém skákání a střílení, doplněnými několika hlavolamy, tak by vás mohl Damnation zaujmout i přes svá zřejmá negativa. Hlavolamů je zde opravdu jen pár, ale ty s vodními sochami jsou opravdu povedené. Je to totiž tím, že bez skákání je prostě nevyřešíte.
I když je samotná akce špatná, jak jen špatná může být, tak souboje s bossy tak 
otřesné nejsou a některé z nich dokážou zaujmout a jsou docela i nápadité.
Hlavní náplní hry je ale především hopsání po všemožných i nemožných stavbách, předmětech a výjevech. Level design je navíc docela dobrý. Celá hra tak má pro mě osobně příjemný old school nádech z doby 128-bitových konzolí.
Nedokážu to sice přesně popsat, ale v těch chvílích, kdy mě hra bavila, jsem si připadal jako bych byl v roce 2003 a hrál zase BloodRayne. Old school nádech jsem tedy bral jako pozitivum. Možná na mě tyto pocity dopadaly i kvůli velkým levelům a ne do puntíku přesně naskriptovaným lineárním úrovním většiny dnešních her. Za velké levely se ale platí, takže občas hra zamrzne a nahrává se.
Na šedesátiprocentní hodnocení je ale i povedená vertikálně-akční část hry málo. V Damnation jsou naštěstí zábavné i pojízdné části hry, ve kterých budete řídit motocykl nebo motorové tříkolky. V těchto pasážích vás čekají skoky přes propasti i 
zábavná jízda po stěnách.
Na stroj může navíc nasednout i kolega, který se palebnými prostředky postará o nepřátele. Nebo si to s ním můžete prohodit. Scény jízdy v křovinatých koridorech mi připomínaly kultovní scény s pody v první epizodě Star Wars.
Technická stránka hry je něco tak zastaralého, že i takový launchový titul Kameo: Elements of Power, vypadá proti Damnation jako zjevení z nebe. Tahle hra je totiž hnusná, až to není, ehm, pěkné. Když vás nepřátelé zasáhnou, tak obraz skočí do černobílé podoby. Ono to ale nevadí, protože když se zase zbarví, tak je hra celá hnědá. Její tvůrci se museli jako malí rochnit v kompostu, jinak si to nedokážeme vysvětlit.
| Hopsej se mnou, lásko má |
| U Damnation samozřejmě nechybí multiplayer. Jelikož je akční část hry děsivá, tak i versus multiplayer po Xbox Live stojí za starou bačkoru mojí tchýně. Naštěstí je ale přítomný kooperativní režim pro dva hráče a to je už jiné kafe. Damnation je z velké části o vymýšlení cesty „jak dál“. A jak říkala již kdysi soudružka učitelka: Víc hlav víc ví. Kooperativní multiplayer je navíc přítomný jak v online podobě přes Xbox Live, tak na rozdělené obrazovce v offline podobě. |
Pokud mě bolí břicho, tak taky rád vidím hnědou, ale tohle už je přehnané. I když je viditelnost relativně velká, tak textury doskakují a do toho se často zpomaluje framerate. K této hře se tedy jasně nabízí snadné přirovnání, jako co vypadá.
Pokud tedy přetrpíte otřesné střílení a vydržíte se koukat na ošklivou grafiku, tak vás čeká vcelku zábavná vertikální akce s dobrými jízdními sekvencemi. Na tuto hru si možná vzpomenete, až ji uvidíte v regálu s výprodejem. Hodně rozporuplná věc, která ale přesto skýtá jistá pozitiva.
Hru zapůjčila firma Gamehouse.
