Tanec se ve videohrách obvykle vyskytuje na obrazovce, a to jak v původním, tak přeneseném slova smyslu. Před obrazovkou k „tanci“ až doposud docházelo spíše jen v důsledku hráčova herního selhání. U Dancing Stage: Mario Mix je tanec či spíše jednotlivé taneční úkroky základním a jediným prostředkem komunikace, čímž se tato hra mimo jiné stává jedním z nejzábavnějších způsobů, jak shodit přebytečná kila.
Tento vždy aktuální ohled dostává před a hlavně po Vánocích rozměry celonárodní mánie. Ženské časopisy, pánské časopisy, dívčí magazíny, klukovské magazíny, rádce spotřebitelů, přehledy televizních programů a mnohé další mediální tituly doporučují v prosincových a lednových číslech svým čtenářům nejrůznější způsoby, jak zeštíhlit pas, zmenšit zadek a zpevnit svaly a prsa. No taky máme jeden tip, jmenuje se Dancing Stage: Mario Mix.
Takováto hra se snad nedá nějak výrazně zkazit, kámen úrazu se tak může vyskytnout snad jen ve výběru hudby.
Podstatou každé taneční hry je zákonitě odpovídající ovladač. S klasických joypadem v ruce by hráč těžko dosáhl tohoto správného „groovy“ zážitku. Nintendo tak k Mario Mix přibalilo i podložku o rozměrech 91 na 83 centimetrů, bez
níž pořízení téhle hry nemá smysl. Jaká je? Kromě kvarteta směrových „oblastí“, po jejichž sešlápnutí se aktivuje daný směr, jsou zde také „tlačítka“ Start, Zpět a také dvě další herní - A a B. Taneční „fólie“ má vroubkovaný povrch, takže uklouznout po ní mohou jen ti nejnešikovnější, platí zde ovšem stejné pravidlo jako například u basketbalu, že vlhký povrch klouže více. Při tancování proto opatrně s limonádou :-).
Princip samotného hraní je jednoduchý. Do rytmu jedné z pětadvaceti písní se Mariovi na obrazovce zjevují šipky se směrem, který je nutné sešlápnout, přičemž nejdůležitější na celém procesu je správné načasování. Aby tanečky přinášely ovoce, je třeba na šipky reagovat, až když dosáhnou určité výšky ve svém postupu vzhůru obrazovkou. To ale není všechno. Až se na „parketu“ pořádně rozhýbete, přijdou totiž na řadu „dvojáky“, „držáky“ (podstata
těch prvních je zřejmá, v druhém případě je nutné daný směr sešlápnout a vydržet, dokud šipka nezmizí) a další specialitky, čímž se ze hry stává slušná makačka.
Ruku v ruce s hudebním výběrem jde i vizuální zpracování.
Po zažití základních pravidel nejspíše většina hráčů dojde k zjištění, že přes svou neobvyklost je Mario Mix záležitost velmi intuitivní a navíc pro všechny snadno pochopitelná, a to včetně těch, co na videohry pohlíží s opovržením (např. rodiče). Své „hraní“ si ti nejzkušenější mohou zpestřovat i svépomocí. Když se vám například do rytmu začne motat kolem nohou nějaký domácí mazlíček, u kterého nehrozí, že se nechá zašlápnout, hned máte o úroveň těžší hru. Hlavně si kolem sebe vždy udělejte dostatek prostoru, i sportovně založeným jedincům se může stát, že ztratí rovnováhu.
Takováto hra se snad nedá nějak výrazně zkazit, kámen úrazu se tak může vyskytnout snad jen ve výběru hudby. Zde musí fajnšmekři zatnout zuby, protože v Mario Mix se tancuje do rytmu hudebních motivů společnosti Nintendo. To asi nikoho nemůže
překvapit. Byl by ale skutečně takový problém vydat několik edicí hry, aby si na své přišli fandové nejrůznějších hudebních žánrů? Chápu, že Mario s jeho přítulným úsměvem by v kožené bundě s tunou cvočků asi budil spíše znepokojení než veselí a že případné licence několika hudebních hitů by také něco stály, problém ale je, že některé z hudebních doprovodů jsou, slušně řečeno, otravné a po čase mohou místo rytmického poskakování vyvolat spíše nekontrolovatelný berserk.
|
|
Snadno pochopitelné
Některé skladby| Dancing Stage: Mario Mix | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
