Tak copak to tu máme dneska? Wrestling od EA BIG? No super, aspoň bude zase trochu sranda. Určitě se dočkáme spousty kdejakých boostů a podobných ptákovin, takže zábava asi váznout nebude. Tak chutě do toho.
Ovšem stejně jako se vloni ukázalo, že ani Francouzi nemají předplacený titul fotbalových mistrů světa, tak je evidentní, že ani v EA BIG nemají patent na skvělé a zábavné hry. Je sice fajn, že se zase jednou oprostili od zavedených, povětšinou závodních konceptů a zabrousili po delší době do oblastí nových, ale přesto by si člověk až řekl, že by si asi raději zahrál připravované SSX3. Proč? Jednoduše proto, že to nejlepší, co tahle hra nabízí, jsou lehce lechtivější fotky několika výstavních dvounohých koček.
Jelikož jsou Electronic Arts skutečně hodně silnou firmou, nebylo pro ně nejmenším problémem nakoupit licence na několik údajně velmi známých rapových interpretů a celou hru tak zasadit do dnes stále populárnějšího hip-hopového prostředí. Setkáme se zde tedy s raperskými pošahanci jako jsou Ludacris, Method Man a mnoha dalšími. Jedinci, kteří jsou podobně jako autor tohoto textu odkojeni hudbou Deep Purple, Rolling Stones a Pink Floyd sice asi nikoho z přítomných individuí podle jména znát nebudou, ale pokud viděli alespoň jednou v životě nějaký rapový klip, budou je podle vidění znát naopak všechny. Oni totiž
všichni ti rapeři vypadají v těch kloboucích, kšiltovkách a o deset čísel větším oblečení přebitém nějakým extra kewl basketbalovým dresem naprosto, ale naprosto stejně. To by jeden málem možná až vrhnul. Ovšem oprostěme se na chvíli od kulturně názorové diskriminace reprezentantů uměleckého proudu určeného pro nevyučenou pubescentní menšinu, ostatně, nejsme v Katovně, ale na BonusWebu, a raději se podívejme na to, co dalšího a podstatnějšího hra nabízí.
Když se to vezme kolem a kolem, tak toho sice nenabízí málo, ale že by se dalo hovořit o kdovíjakém plýtvání, to tedy rozhodně ne. V zásadě je zde totiž k dispozici pouze jeden jediný „co k čemu“ režim a sice klasika v podobě jakési kariéry nebo jak se to tady vlastně jmenuje. Vyberete si nějakého borce, který vzejde z výběru asi pěti naprostých nonamů (tedy nelicencovaných bojovníků) a s ním se pokusíte probít až na absolutní vrchol, k titulu z arény Def Jam. Sympatické je, že po celou dobu vašeho kariérního růstu je hra čas od času prokládána povedenými střihovými sekvencemi, které dále posouvají tok hlavního příběhu, jenž sice není kdovíjak zajímavý, ale o to lépe je podaný, takže se na každou další animaci budete opravdu těšit. Za vítězství v zápasech budete získávat neméně klasické finanční odměny, jejichž prostřednictvím si můžete vylepšovat osobní statistiky v kategoriích jako jsou síla úderů, kvalita chytů, obrana nebo charisma. A právě charisma se po dohrání hry ukázala
jako položka vysoce důležitá pro rychlost nabíjení ukazatele speciálních útoků. Pokud máte charisma kdesi u nuly, budete muset se soupeřem mlátit pěkně dlouho a pěkně ostře a ještě jej vůbec nepustit „na štych“, abyste se k pořádnému kombu propracovali. Pokud jste již ale notně charismatický chlapík, stačí s protivníkem dvakrát, třikrát vytřít podlahu a můžete jít na věc. Bohužel se ale ukazuje, že dovednostní kategorie jsou tím pádem dosti nerovnocenné, a je proto například mnohem výhodnější investovat peníze do zvýšení charismatu než do zlepšené obrany, jelikož v průběhu hry v podstatě ani bránit nepotřebujete. Člověka pak dokáže opravdu festovně vytočit, když v některém z posledních soubojů celou dobu aktivně zápasí a kousek po kousku se snaží ubrat soupeři energii i staminu, aby jej mohl co nejdříve zkusit položit na lopatky (knockout se dá vyrobit pouze prostřednictvím speciálního útoku), přičemž se onen charismatický pitomec na konci samozřejmě po vzoru amerických akčních filmů vzchopí, nasadí vám tři silné speciály a svůj vzkaz podepíše slovy „Loučím se, Tvá Máňa“.
Když už jsme vzpomněli tu Máňu, nebylo by od věci si říci něco rovněž o dívčinách, které můžeme vidět v Def Jamu. Jsou totiž jakousi součástí příběhu. Když se začnete účastnit prvních zápasů, doprovází vás samozřejmě vaše přítelkyně. Jenže kolem wrestlingu se točí nejedna cizí lepá děva a s počtem úspěchů se za vámi začnou i otáčet. Ve střihové sekvenci se
tak čas od času odehraje hádka mezi přítelkyní vaší a potenciálně budoucí. A vše samozřejmě skončí jak jinak než v ringu. Na vás pak jen je, pro kterou ze sokyň se rozhodnete a pak se pokusit tu druhou semetriku vynést v zubech s vydrápanýma očima, spálenými vlasy a vybitými zuby. Za vítězství s každou ze slečen se vám pak odemkne galerie převelice atraktivních fotografií, kde je však odkryto pouze prvních několik exponátů a ostatní si budete muset koupit nebo zasloužit vynikajícími výsledky. Z tohoto pohledu je skutečně proč tento titul hrát :-).
Zas až takové nadšení ovšem nebude na místě v případě hratelnosti samotné. Tedy ne, že by se to hrát nedalo, ale přeci jenom by si našinec po všech těch parádních kusech od EA BIG představoval něco lepšího, hezčího, rychlejšího a živelnějšího. Obecným problémem mnoha wrestlingových her je totiž skutečnost, že stačí opakovat pár základních pohybů a nic na světě člověka nedonutí hrát s pestřejší škálou chvatů a úderů. Stejné je to bohužel i zde. Stačí investovat do všech dovedností zhruba rovnoměrně, aby váš bijec byl solidně rychlý, silný a aby se mu dostatečně rychle nabíjel speciální útok a vše ostatní je pak již jen víceméně rutina, která se buď zdaří a vy dovedete souboj do vítězného konce a nebo se nezdaří a vůbec nic se neděje, jelikož si každý prohraný zápas můžete zopáknout třeba stokrát. Boj se tedy z vaší strany většinou zvrhne v zarputilé opakování chytaček prokládaných sem tam nějakým tím
prostým úderem. A až je soupeřova stamina významněji oslabena, nasadíte mu na zemi páku na hlavu nebo některou z končetin. Je sice hezké, že každá končetina disponuje svou vlastní životní energií, takže když budete soupeři páčit řekněme stále jen pravou ruku, tak mu ji časem můžete odvařit a dosáhnout tak technického K.O., ovšem po celou dobu hraní se mi nestalo, že by k tomu došlo. Rovněž je velice milé, že postavy mají v rejstříku mnoho různých pohybů pro různé případy, jako například uchopení ze strany, zezadu nebo u provazů či v rohu, ale je to prostě jen animační zástěrka pro mačkání stále stejných tlačítek a šipek. Prostě když jste k soupeři čelem, provedete za tisknutí stejných tlačítek jinou chytačku nežli v případě, kdy stojíte kupříkladu za ním. Takže z hlediska ovládání a hratelnosti vcelku nuda a to třeba již jen proto, že, jak jsem už zmínil, můžete zápasy opakovat do zblbnutí, takže vás nic nemotivuje k tomu, zkoušet nějaké nové finesy nebo taktiky, protože když se vám nepodaří soupeře primitivně umlátit napoprvé, vyjde to napodruhé nebo napotřetí. Tak proč si dělat těžkou hlavu, že?
Navíc se hra skutečně omezuje jen na hlavní kariérní režim, protože jen tak jednotlivý zápas asi nikdo hrát nebude, multiplayer je zde evidentně jen proto, že je to dnes dobrým zvykem, ale ještě než nám s kolegou Robinem donesou v naší oblíbené hospůdce první pivo, tak vysypeme z rukávu každý minimálně deset her, které jsou ve dvou a více hráčích jak
zajímavější, tak i zábavnější. No a o režimu Survival asi ani nemá cenu se nějak zmiňovat, protože je naprosto nepoužitelný a v podstatě nekonečný. Jelikož jeden každý souboj trvá podstatně déle než je oficiálních tekkeňáckých šedesát sekund, jelikož po každém vítězství se vám lehce regeneruje zdraví a jelikož po prvním dohrání kariéry budete mít ovládání dokonale zažité, můžete u tohoto režimu sedět klidně do sta let. Pokud vám do té doby samozřejmě neshoří vaše PS2.
Je to opravdu škoda, jelikož jsme si už zvykli, že hry od EA BIG jsou synonymem pro kvalitně provedenou zábavu a to i přesto, že takový Freekstyle měl ve svých motorkách již hodně vyjetý olej. Kdo ale předtím nehrál všechny jejich trikově závodní akce, nemohl být nespokojen. Def Jam Vendetta je ale poněkud jiný případ. Vyznavače adrenalinových akcí pravděpodobně neosloví a milovníky bojovek teprve ne. Je to mrzuté již jen z důvodu atraktivních licencí na populární interprety a jejich tvorbu, která beze zbytku tvoří soundtrack k celé hře. Ani podobně atraktivní lehce cartoonová grafika nezůstává pozadu za tématem a zvuky, ale dohromady to jaxi nedává ten kýžený výsledek. Možná by stačilo přidat jen několik dalších chvatů a pohybů. Možná by to chtělo opustit myšlenku wrestlingu a udělat bojovku třeba klidně i ve stylu Street Fightera. A možná by bylo úplně nejlepší se na to kompletně vykašlat a počkat si, co BIGové předvedou v SSX 3 nebo údajně připravovaném fotbalu a sjezdu horských kol. Děkuji za pozornost.
| Def Jam Vendetta | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
