Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Diablo - schůzka v pekle

  12:00aktualizováno  22. května 10:54
O tom, že staré hry nepatří do starého železa, vědí určitě všichni, kteří měli tu čest s některým hitem z doby před více než pěti lety. Ačkoliv Diablo nepatří přímo do skupiny těch nejstarších titulů, přesto bych si ho dovolila zařadit mezi klasiku a chcete-li vědět proč, to už si budete muset otevřít samotný článek.
Diablo

Přestože mám doma nashromážděno dost nových her, které se ve svých krabičkách už nějaký ten měsíc marně třesou na okamžik, kdy konečně otevřu skleněná dvířka skříně a vyberu si právě je k slavnostnímu prvnímu nainstalování, vypadá to náhle, že si všechny budou muset na svůj velký okamžik ještě chvíli počkat. Zničehonic se mi totiž zastesklo po něčem omšelém; po něčem, co trpělivě čeká na mojí přízeň už pár let; po hře, která nezná bump-mapping ani závratná rozlišení od 640x480 výše a přesto se dokázala vypálit do srdcí všech, pro něž třípísmenná zkratka "RPG" představuje část jejich světa. Zastesklo se mi po Diablu. Tenhle titul přinesl svému žánru tolik, jako málokterý další - díky svému jednoduššímu a značně akčnímu konceptu se Diablu podařilo žánr RPG zpopularizovat takovým způsobem, že se vyhoupl na výsluní zájmu hráčské obce mezi ostatní vyhledávané žánry. Navíc trendem v RPGčkách té doby bylo zobrazení z vlastního pohledu tak, jak to předváděly tehdejší hity Albion, Daggerfall nebo trilogie Isharů a ačkoliv Blizzard nebyl první, kdo přišel s novou perspektivou v dungeonech, přece jen se nový koncept stal masově kopírovanou záležitostí teprve po úspěchu Diabla.

Počáteční volba vašeho hrdiny je poměrně jednoduchá, dalo by se říct až přespříliš. Na výběr máte mezi bojovníkem, čarodějem a zlodějkou. Diablo Jakmile si jednoho z nich zvolíte, jste vykopnuti přímo do hry. Žádné přidělování preferencí, žádné další rozvleklé statistiky, postavu si prostě kromě pojmenování nemůžete do začátku nijak přizpůsobit. Je jaká je, a vám nezbude než se s ní spokojit a začít s průzkumem okolí. Prvním prostředím, v němž se ocitnete, je malá vesnička o osmi obyvatelích (plus jedním umírajícím). Právě od sténajícího vesničana ležícího v kaluži krve před místním kostelíkem se dozvíte, kdo je protentokrát vaším úhlavním nepřítelem. Jmenuje se Lazarus a přebývá kdesi hluboko v katakombách pod vsí. Klíčem k úspěchu je tedy probít se všemi 15 úrovněmi a ve finále si to vyřídit s Lazarem i jeho pekelným spojencem Diablem, kteří, až k nim dorazíte, jistě nebudou naladěni na nějaké dohody o příměří.

Vesničany nevezmeme jen tak zkrátka, jsou to totiž velmi důležité postavy, k nimž se budete po celou dobu hraní vracet. Jednou z nejčastěji navštěvovaných postav je bezesporu kovář; jemu můžete prodat všechny nalezené zbraně a brnění, které sami nechcete, a od něj si lze nakoupit i výstroj, na níž jste zatím pod zemí nenatrefili, ale rádi byste ji už vlastnili. Blízko něj mají své stanoviště místní léčitel a moudrý muž; první vás kdykoliv zadarmo obdaří plným zdravím a taktéž prodává uzdravovací nápoje a druhý za malý obnos provádí identifikaci nalezených předmětů. K významným obyvatelům je třeba započítat ještě čarodějku Adrii, u níž jsou k dostání magické předměty a vydřiducha Wirta, který nabízí k prodeji speciální a velmi drahé pomůcky, ale nechá si zaplatit už jen za informaci, co má vlastně na prodej. S vesničany je taky radno často hovořit, neboť z nich sem tam vypadne zadání nějakého questu.

Diablo

Po seznámení s topografií vesnice konečně nadešel čas vnořit se do podzemí. Počítám, že stejně jako já jste nejvíc zvědaví na sestavu příšerek, takže začneme s nimi. Jakmile přežijete prvních pár útoků, pochopíte několik věcí: protivníci se takřka s železnou pravidelností objevují ve skupinkách, což je sice výhodné pro ně, ale naprosto neakceptovatelné pro vás. V pozdějších úrovních nebude žádnou výjimkou, otevřete-li dveře a z místnosti se na vás vyvalí dvacet potvor dychtivých rozsápat vás na částečky. Jedinou rozumnou strategií je proto snažit se odlákat vždy několik jedinců o kus dál, kde bude možné je vyřídit jednoho po druhém. Nepěkným zvykem obzvlášť zákeřných tlup je skrývat své posily ve stínech, odkud pak postupně vybíhají a obrací původně již rozhodnutý zápas směrem, který bývá zakončen vaší smrtí. Jakožto bojovníka nepříliš zběhlého v používání metacích kouzel nebo střílení lukem mě obzvlášť deprimovali nepřátelé schopní vrhat oblaka šípů, ke kterým než jsem se dostala a udolala je sekerou, vypotřebovala jsem své zásoby léčivých nápojů až do dna. Protivníků je sice jenom 19 druhů, ale každý typ má ještě několik poddruhů a zapomenout nesmím ani na speciální postavy, které se vyskytují v celém dungeonu jen jednou, mají nějaké respekt budící jméno a bývají extra tuhé.

Jednou z výtečných vlastností Diabla je neopakovatelnost každého nového hraní. Diablo Úrovně se totiž generují znovu při každé nové hře, a tak i když si podruhé zvolíte stejnou postavu, bude vaše dobrodružství vypadat úplně jinak - budete procházet jinými dungeony, v nichž nasbíráte některé jiné předměty a potkáte některé jiné protivníky. Na druhou stranu by se Diablo dalo nazvat hrou výchovnou, protože vám názorně předvede, že stejně jako v životě i tady platí zásada "něco za něco". Generování jedinečných dungeonů je jistě pěkná věc, ale zaplatíte za ni strohostí úrovní. Prostředí je vždycky po několik levelů stále stejné, sem tam leží nějaká truhla, lahvička nebo svitek a o další oživení se kromě hord nepřátel nestará nic a nikdo. Žádné puzzly, žádné nápisy na stěnách, žádné smrtící pasti. Když je třeba zmáčknout někde k otevření nových dveří páku, to už je opravdu svátek.

Zato předmětů k sesbírání je dost, dokonce tolik, že mi velikost inventoráře stále nedostačovala. Protože jsem hráč spořivý, jemuž je líto nechávat za sebou ležet cenné věcičky, nezbylo mi než každou chvíli vykouzlit teleportovací bránu a nastřádané bohatství prodat ve vesnici. Kromě lahviček s elixíry, které asi nikdo prodávat chtít nebude, jsou pod zemí k nalezení všechny možné zbraně (meče, sekery, palcáty, dýky, luky ...), různé druhy brnění a helem, kouzelné svitky, čarodějné knihy, po jejichž přečtení si osvojíte to které kouzlo, nebo třeba magické hole. Kromě těchhle "obyčejných" věcí občas narazíte i na speciální předměty, které mají vlastní jméno a lze je prodat za vysoké částky. A samozřejmě peníze - ty hýbou i světem Diabla, vypadávají ze zabitých potvor a jen za jejich cinkotu se vám na povrchu podaří nakoupit, co potřebujete.

Diablo

Pokud mám několik slov ztratit i o samotné hlavní postavě, pak se ta slova určitě budou týkat skvěle vypadajících animací. Váš hrdina hezky viditelně třímá v rukou přesně tu zbraň, kterou jste mu do nich strčili a za chůze s ní celkem realisticky pohybuje tak, jak byste asi pohybovali například metr a půl dlouhou holí, kdybyste ji měli pořád tahat s sebou. Když už jsme u animací, má i každé kouzlo své vlastní grafické ztvárnění a všechny do jednoho vypadají moc pěkně. S vývojem a přibýváním zkušeností probíhá taky všechno přesně podle očekávání - ze začátku se úrovně zvyšují rychleji, postupem času je třeba stále více mrtvol k tomu, abyste postoupili o stupínek výš. V okamžiku, kdy povýšíte na další zkušenostní stupeň, se vám nejen naplní obě koule s manou i zdravím, ale získáte i pět bodů, které můžete dle svého uvážení rozdělit mezi sílu, magii, obratnost a vitalitu.

Jednou z věcí, které bych Diablu vytkla, je přespřílišná akčnost při soubojích. Obratnost totiž vaše postava (potažmo vy) potřebuje hlavně k tomu, aby se dokázala šikovně a s velkou rychlostí trefovat myší do nepřátelských tělíček, a vitality je třeba k tomu, abyste vydrželi klikat co nejdéle. Protivníci se rojí ve velkých houfech a po vás se vyžaduje, abyste do nich sekali, případně vysílali blesky co nejčileji. Komu nejezdí myš dost plynule, má smůlu.

Diablo

Zato ozvučení hry se nedá vytknout takřka nic. Melodie linoucí se z repráčků po celou dobu hraní dokonale podbarvují prolézání temných chodeb, dveře patřičně skřípají, elixíry při konzumaci bublají, meče cinkají o kámen, příšery ječí, brumlají a vrčí a než se váš hrdina odebere na onen svět, srdceryvně vzdychne.

O obtížnosti hry se v žádném případě nedá říct, že by postupně gradovala, své drápky vystrčí teprve v samém závěru. Prvních dvanáct úrovní jsem prošla během několika večerů a teprve v té třinácté přituhlo tak, že se zpočátku jevila docela nehratelnou. Posledních pár levelů odehrávajících se v prostředí připomínajícím inferno se skutečně stává pekelnou jízdou, kdy se kolem vás na otevřeném prostranství často shromáždí patnáct agresivních létavic a osm rytířů, pro něž ani vaše nejlepší zbrojní kousky nepředstavují žádnou hrozbu. Obklopeni krevními či snad lávovými jezírky (těžko říct, která z těch dvou tekutin to je) se budete muset bít o každý metr prostoru, kterým je nutné projít při cestě za finálním soubojem. Pro úplnost je třeba dodat, že znetvořená lidská těla napíchaná na kůlech či svázaná v prapodivných pozicích nacházející se v posledních patrech vám na optimismu taky nepřidají.

Protože souběžně s Diablem mám rozehrané i Final Fantasy 8, nemohla jsem si nevšimnout jedné disproporce. Ačkoliv mezi oběma hrami leží zhruba tříleté období, jsou veškeré texty ve starším Diablu nejen namluvené, ale i vyvedené o moc hezčím fontem napodobujícím runové písmo a ve srovnání s ním se může jít FF8 i se svými high-res fonty klouzat. Grafická podoba textů jistě není na hrách to nejdůležitější, ale dotažení všech možných detailů u Diabla přispívá k celkově nadprůměrné zábavě při hraní. Je to zkrátka tak - zase jsem se přesvědčila, že leckterá starší hra skrývá pod svým zaprášeným kabátkem něco, o čem si leckterá nová hra oděná do atraktivně nablýskané róby může nechat jen zdát.

Autor:




Nejčtenější

Dungeon Keeper (2014)
Activision vymyslel způsob jak lidi motivovat utrácet za mikrotransakce

Firma Activision si nechala patentovat úpravu mechanismu, který se stará o to, aby se v multiplayerových hrách potkávali hráči na stejné výkonnostní úrovni....  celý článek

Mafia: The City of Lost Heaven
Legendární první Mafia je opět v digitální distribuci

Fanoušci nejpopulárnější české hry všech dob si konečně zase mohou koupit její digitální kopii.  celý článek

Fire Emblem Warriors
RECENZE: Ve Fire Emblem Warriors sekáte nepřátele po desítkách najednou

Ve Fire Emblem Warriors budete na bojišti rozsévat smrt jako nepřemožitelný hrdina nebo hrdinka. A to vše umocněné přepálenými animacemi zdrcujících úderů.  celý článek

Porsche v Gran Turismo Sport
Unikátní edice Gran Turisma s opravdovým autem se už prodala

Jediný kus sběratelské edice závodního Gran Turisma, která mimo jiné obsahovala i skutečné závodní auto, se prodal vskutku rychle. A to navzdory ceně...  celý článek

Divinity Original Sin 2
Divinity Original Sin 2 je kandidát na RPG roku. Sežere ovšem moře času

Hry na hrdiny jsou si často podobné jako vejce vejci, zvlášť ty z ranku fantasy. Vznešení elfové, věčně nabručení trpaslíci a k tomu hromada kostlivců, draků a...  celý článek

Další z rubriky

The Evil Within 2
Hororová událost roku. Recenze The Evil Within 2

Tvůrce série Resident Evil nám servíruje další výpravný a skvěle hratelný horor, který nadchne i příznivce her Silent Hill nebo Dead Space. Pro fanoušky žánru...  celý článek

Cyberpunk 2077
Práce v naší firmě není pro každého, brání se autoři Zaklínače nařčením

Firma CD Projekt Red nečekaně zareagovala na vlnu kritiky, která se na internetu objevila od údajných bývalých zaměstnanců.  celý článek

Mafia: The City of Lost Heaven
Legendární první Mafia je opět v digitální distribuci

Fanoušci nejpopulárnější české hry všech dob si konečně zase mohou koupit její digitální kopii.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.