Diablo - sedmý pán Temnot

  • 5
Na konzolích se zoufale nedostávalo a nedostává klasických představitelů školy AD&D, takže každý takový pokus byl a pochopitelně je vítán s jistým nadšením. A to z celkem jednoduchého důvodu, jedná se totiž o příjemnou alternativu k japonským manga RPG, majícím zde opravdu široké zastoupení.
Diablo

Abych hned zkraje všem fanouškům žánru RPG nalil čistého vína - nehodnotím tady PC verzi, ale PSX podobu akčního RPG Diablo, která navzdory všemu poněkud zklamala a to zejména s ohledem na značně zjednodušené herní mechanismy, jež i po několika hodinách nabízely stále stejné schéma vybíjení nepřátelské fauny v "několikaposchoďovém" dungeonu, ve kterém se vlastně celé zdejší story "odehrávala". I když… Příběhové pozadí je zde načrtnuto jen velice skromně a o jeho hlubším vývoji se nedá příliš mluvit. Vše důležité je řečeno v jedné malé vesničce, kde máte příležitost blíže se obeznámit s celým problémem, v jehož centru je povstání zla a temnoty, které se tak vydáte hledat k samotným kořenům. Jež leží překvapivě právě pod inkriminovanou vískou. Několik zdejších NPC vám poskytne žádanou pomoc v podobě možného nákupu potřebných propriet do akce, pročež se pak bez velkých skrupulí můžete vrhnout vstříc dobrodružství, během něhož otupíte hnedle několik mečů, vystřílíte kvanta šípů a bude vás pekelně bolet hlava od neustálé vyvolávání destruktivních kouzel.

Diablo je hlavně o akci, neustávající a neutuchající, přičemž ještě před vstupem do dění máte několik alternativ, jakým způsobem se budete chtít se svými protivníky na scéně měřit. Je tu totiž na výběr ze tří classů - warrior, rogue a sorcerer. Každý z nich pak má specifický způsob, jak řešit nebezpečné situace. Bojovník jde do všeho po hlavě s brutální útočnou silou a jeho doménou jsou ataky tváří v tvář. Rogue (alternativa zloděje) se zase opírá o střelné zbraně, se kterými z bezpečné dálky ostřeluje své nepřátele. A naposledy kouzelník, spoléhající se na účinky a rozmanitost svých kouzel. Abyste zvýšili své šance na přežití, musíte po přestupu na další level adekvátně rozdělit získané zkušenostní body, což je věc, u níž se na chvíli zastavím, neboť se jedná o tradiční aspekt "západních" RPG, který se mi opravdu moc líbí! A to zejména v porovnání s většinou standardních japonských RPG, kde jste při zvýšení vašeho Diablo zkušenostního levelu museli povětšinou jen pasivně přijímat upgrade všech statistik a atributů, což mi nepřijde příliš korektní. V Diablu naproti tomu dostáváte pět bodů, jež dle svého uvážení a prvotně vybraného povolání přidělujete konkrétní dovednosti - strength, magic, dexterity, vitality. Takže je logické, že např. s Rogue nejvíce bodíků věnujete růstu dexterity, která v tomto případě ovlivňuje vaše útočné číslo při následné střelbě z luku! Nebylo však možné podceňovat ani některé další položky, mezi něž bezesporu patřila hodnota vitality, stanovující výši vašeho HP. Jestli bych ještě něco dalšího na Diablu vyzdvihl, tak to bylo velké množství rozličných zbraní, zbroje a dalších propriet (jako např. prsteny), díky čemuž jste mohli ještě dále upravovat vaše statistiky. Přičemž důraz byl kladen i na jeden logický aspekt a tím bylo postupné opotřebovávání věcí, jež bylo tak nutné posléze opravit. U Warriora se nabízelo využití jeho speciálního skillu, který umožňoval opravu např. zbroje bez nutnosti navštívení kováře, ale tímto aktem se vždy o něco snižovala durability neboli výdrž takto opravené věci. Naproti tomu skill u Rogue umožňoval detekování příležitostných pastí, což také nebylo úplně k zahození! Nicméně asi nejvíce komplexní postavou byl čaroděj, který mohl disponovat opravdu pestrou škálou všemožných kouzel, čímž se z něj stával obrovsky destruktivní nástroj hněvu, byť hodně dlouho představoval asi nejslabší článek ze tří zdejších hrdinů na výběr!

Takže volbu charakterů máme za sebou a nyní vzhůru do hry. V tomto odstavci však není až zase tolik o čem psát, neboť jak bylo naznačeno už výše, vše se točí okolo jedné jediné priority - likvidace početných zástupů přisluhovačů zla, nohsledů samotného Diabla, který na vás v posledním podlaží čeká jako závěrečný boss - a to hodně nepříjemný finálový boss. Když jsme u těch nepříjemností, mohu sem zahrnout i několik dalších momentů. Chudá architektura dungeonu, kde se jednotlivá podlaží od sebe příliš nelišila, což v kontextu skutečnosti, že se veškeré herní dění de facto odehrávalo právě zde, bylo hodně zarážející. Konečně i samotný motiv, že veškeré aktivity byly soustředěny na atak a anihilaci, začal být po nějaké době značně ubíjející při monotónnosti svého provádění.
Diablo Sám jsem toto dobrodružství podstoupil s Rogue, jelikož mám rád povolání disponující uměním boje na dálku, a díky tomu jsem své protivníky likvidoval na bezpečnou distanc a zpravidla hned v okamžiku jejich objevení na scéně, což byla zejména v případě nepřátelských čarodějů nesporná výhoda. Občas mi radost udělaly i takové situace, kdy jsem armádě skeletonů vytvořil nepřekonatelnou překážku v podobě za sebou zavřených dveří a pak nemrtvé přisluhovače zla pohodlně odpravoval jako na běžícím pásu skrze zamřížovaná okna místnosti, v níž jsem tak nalezl dočasné útočiště. Nezapomenu ani na první konfrontaci se skutečným soupeřem velkého formátu, jímž byl bezesporu strašlivý Butcher, který mne po otevření jeho pokojíku, "zkrášleným" lidmi nabodnutými na kůl, dravě pronásledoval skrze celé patro a vzbuzoval ve mně nefalšovaný strach. Mezi další základní herní rysy patřil zajímavý prvek volně generovatelného dungeonu, takže architekura podlaží mohla být pokaždé jiná, s čímž souvisí i variabilní rozmístění nepřátel na jednotlivých patrech a věcí, které tito měli ve svém držení.
Izometrický náhled na dění v lokaci byl stylový a navýsost přehledný. I když by občas nevadila možnost oddálení pohledu, abyste viděli dále a předešli tak případnému nebezpečí, číhajícímu na vás za prahem herní viditelnosti. Ovládání bylo navrženo skvěle a s funkcí "auto-locku" bylo uživatelsky mnohem příjemnější, než PC verze. Co však zamrzelo byla obrovská paměťová náročnost. Pročež u Diabla se podobně jako u rozličných fotbalových manažerů přímo nabízela nutnost dokoupit si další paměťovou kartu, anžto uložení (Save) zabíralo neuvěřitelných 12 bloků (a klasická karta měla a má jenom 15 bloků)!! Což do značné míry devalvovalo i jinak skvělou funkci Quick-Save, kde jste tak stále přepisovali jednu pozici. O hudebním pozadí se nemá cenu moc zmiňovat, i když kytarová baladická znělka při pobytu ve vesnici byla velice podařená.

Diablo

Jak to tedy sesumírovat. Diablo mělo rozhodně slibný potenciál pro všechny konzolisty, nezasažené trendy AD&D. Vývoj vybrané postavy plně ve vašich rukách, spousta věcí na přezbrojování charakteru a rychlá akce byly tak nespornými klady, jež ještě dále vylepšila možnost multiplayerové volby, v níž jste se svým kamarádem procházeli hrou v kooperativním módu, což byla super feature. Sice jste byli limitováni nutností být společně na jedné obrazovce a zástupy nepřátel se oproti singleplayeru nevídaně rozrostly a další šiky, ale navzdory tomu se jednalo o poměrně přitažlivé představení, neboť spolupráce dvou či více hráčů bude vždy vítaným herním nápadem.
Tohle všechno však náročnější hráče mohlo po chvíli přestat bavit, protože se už nic dalšího nedělo. Únavné bojování bylo sice ukončeno zdařilým atakem posledního protivníka daného patra, takže vás pak na tomto podlaží už nikdy nikdo neobtěžoval, ale při prostupu do dalšího levelu zdejšího dungeonu vás čekalo vlastně znovu to samé, jenom v bledě modrém. Úměrně vašim zlepšujícím se parametrům rostly schopnosti a síla nepřátel, takže jste byli každou chvíli na povrchu a dokupovali nové uzdravovačky pro přežití neuvěřitelně akčního maratónu. Je škoda, že vybraná postava neměla vlastně žádné skilly, z pohybových dovedností uměla jen jít a bojovat (takový běh se zohledněním hodnoty Endurance by občas nebyl špatnou alternativou) a že se v dungeonech - až na světlé výjimky (pár pastí) - vlastně nic jiného nedělo. Šiklo by se třeba pár vypečených puzzlů… Když to tak zpětně hodnotím, musím říci, že větší výběr povolání, více skillů (tady též schopnost vytvářet nějaká útočná komba) a možnost projít si hrou v družinovém uskupení á la PC-čkové Baldurs Gate by výrazně napomohlo lepší hratelnosti a herní rozmanitosti.

Pročež PSX verzi Diabla, navzdory jisté chytlavosti a některým zajímavým aspektům, mezi něž patřil hlavně shora citovaný kooperativní multiplayer, nemohu zejména díky hrozivé repetetivnosti hodnotit jinak, než jako průměrné představení. Na druhou stranu, pakliže nechcete RPG, u něhož se musí přemýšlet, u kterého vás otravují tuny dialogů a spousta další omáčky okolo, není Diablo až zase tak úplně špatnou volbou!

Diablo
Výrobce/Vydavatel Climax/EA
Platforma PlayStation
Multiplayer: ano, 2 hráči
Vibrace/Analog: ne/ne
Další ovladač: ano
Paměťová karta: ano, 12 bloků
Verdikt: Příjemné navyšování statistik a objevování spousty nových předmětů a věcí posléze devalvuje stereotypní vybíjení nepřátel, při němž pomocnou ruku podává multiplayerový mód, který tak trochu zlepšuje celkový dojem.
Hodnocení: 55%