RECENZE: Nenápadná detektivka Disco Elysium je horký kandidát na hru roku

Starší generace měla Planescape: Torment, nová má Disco Elysium. Jde o neskutečně originální a propracovanou hru plnou temnoty, ale i humoru a nadsázky. Bezesporu je to jedna z nejlepších her letošního roku, navzdory skromnému rozpočtu.

Opít se do němoty a pozvracet se, to se občas stane i nejsilnějším z nás. Ale opít se tak, že zapomenete, kdo jste, to už je umění. Hlavnímu hrdinovi Disco Elysia se takový kousek podařil. 

Neví, kdo je a co dělá v bytě, který vypadá jak z postapokalyptického filmu. Na sobě jen spodní prádlo a v nitru svíravý pocit studu a znechucení nad vlastní existencí. S žaludkem na vodě posbírá oblečení. Zraní se o větrák, na kterém výsměšně plápolá kravata. A zjistí, že mu chybí jedna bota. Kromě toho všeho má ještě v holobytu průvan, protože si rozbil okno. 

Disco Elysium

S těžkou kocovinou se vypotácí před dveře, kde ho sympatická slečna laškovně osloví „pane policisto“. Cože? Ta směšná, politováníhodná troska, co se potácí po chodbě s jednou botou, je polda? Hrdina zkusí svůj šarm a prohodí tu nejromantičtější větu, co ho napadne: „Chci tě vojet.“ Kupodivu nedostane facku. Dívka sice odchází, ale jeho bystrý, alkoholem zostřený úsudek mu říká, že je do něj blázen.

Na románek teď není čas, už sedm dní vám před hotelem hnije oběšenec. Opravdu musíte něco řešit? Vždyť svět není jen o práci a vy ani nevíte, zda jste opravdu polda. Navíc by nebylo od věci nejprve najít ztracený odznak a bouchačku a pokusit se zjistit, co se dělo předešlých několik dní.

Disco Elysium je úplně stejný typ hry, jako byl Planescape: Torment, stojí tedy na dialozích, svobodném rozhodování a brilantně napsaných charakterech. V Planescape jsem strávil desítky hodin prakticky na jejím začátku, hltal každý dialog, každý střípek lore a příběhu, který neměl obdoby. Minulý čas je příhodný, protože s Disco Elysium je v tom úplně stejné. 

Ztráta paměti a složitý případ

Jako obyčejný policajt s amnézií se potýkáte s existenciální krizí. Nevíte, jaký polda jste byl. Nebo jste byl někdo úplně jiný? Svůj charakter formujete od nuly, ať už jde o politické názory, morálku či vlastní minulost. Váš polda bude takový, jakého ho chcete mít. Na starost máte zapeklitý případ mrtvoly kousek od vašeho motelu, přitom netušíte, jak se vyšetřování vůbec provádí. 

Naštěstí na to vše nebudete sami, k ruce dostanete věrného parťáka. Ten vám bude podporou, nebo naopak k vzteku. To pokud se rozhodnete dělat věci tak trochu nečistě. Bez něj to však nejde, jen on vás naučí, jak být aspoň trochu funkčním detektivem. 

Při ohledávání okolí budete bombardováni vjemy a idejemi. Jako ve správných noire detektivkách váš hrdina povede sáhodlouhé monology sám se sebou. Budete využívat intuici, logiku a spoustu dalších schopností podle toho, jakým způsobem chcete investovat zkušenostní body. Můžete si vyprofilovat naprostého génia, ale i šílence, který se jen potácí v alkoholovém deliriu a sází na sílu pěstí. Volba je jen na vás, stejně jako styl, se kterým ke hře přistoupíte. Tvůrci ze studia ZA/UM chtěli převést co nejvěrněji atmosféru stolních her, kde je míra volnosti klíčová, podařilo se jim to skvěle. K tomu přidali i fůru originálních nápadů.

Právě jsem vyslýchal dva podezřelé. Dozvěděl jsem se spoustu klíčových informací, ale i tak přibylo víc otázek než odpovědí. Kouknu se na hodinky a nevěřím svým očím, jsou tři hodiny ráno. To jsem opravdu strávil tři hodiny jen výslechem pár lidí? Ano. A nemohu se dočkat dalších záhad, které hra ukrývá. Aby bylo jasno, Disco Elysium má v sobě hodně textu. A když říkám hodně, tak myslím opravdu hodně. Nejde jen o rozhovory s postavami, živé popisy scén, ale i přemítání nad vlastním osudem. V každém rozhovoru je tolik textů, že z toho budete někdy šílet, podobně jako váš polda v alkoholovém deliriu.

Dialogy jsou naštěstí perfektní a na mnohých se zaseknete dlouhé desítky minut. Jste přeci detektiv, každého si proklepnout je vaší povinností. A tak šťouráte a máte nejapné poznámky, občas otestujete své schopnosti hodem virtuální kostkou a třeba se tak dozvíte i něco, co by vám jinak zůstalo skryto.

Svou trosku, chci říci policistu, jsem chtěl profilovat co nejvíce jako detektiva. Tedy jsem mu do začátku dal perk encyklopedických znalostí a logiky. To jsem ještě nevěděl, že tak otevřu další doslova smršť vnitřních myšlenek hrdiny. Ten měl při každém druhém rozhovoru spoustu poznámek pod čarou k heslům či třeba cizímu jazyku, který ovládají ti méně majetní v okrese Revachol. Své schopnosti pak můžete dále upravovat i oblečením a nástroji. Brýle mohou zostřit zrak a díky nim uvidíte i věci, které byste jinak přehlédli, ale budete v nich vypadat jako ňouma, což vám zase srazí autoritu. 

Hra má mnohem blíž k adventuře než klasickému RPG, využívání nástrojů jako páčidlo nebo baterka je samozřejmostí. Statistky můžete modifikovat i takzvanými myšlenkami. Jsou to události, které se postupně odemykají a jejich vyřešením, se vám zapíší do paměti a ovlivní statistky. Ve většině případů nic není vyloženě benefit, každá událost vám někde pár bodů přidá a jinde zase ubere.

Zatracené město

Revachol, město měst, místo velkých mezitřídních konfliktů s podivnou, jen těžko hmatatelnou aurou nadpřirozena a tajemna. Stačí patřit ke špatné politické skupině a už vám může jít o kejhák. Ale problémů má toto ponuré místo mnohem víc, stačí se jen dívat. Ostatně i vy máte problémů nad hlavu. Pokud nezaplatíte nájem, jste bez postele, byť jde jen o nechutný pelech nasáklý vašimi tekutinami ze všech možných otvorů.

A co dělá detektiv, když nemá peníze? Žebrá, bere úplatky, sbírá tříděný odpad. Přesně to, co by udělal každý špičkový detektiv. Disco Elysium není survival bezdomovce, ale nedostatek peněz a boj o střechu nad hlavou všemu dává další rozměr a akcentuje zoufalost hlavního hrdiny i jeho existenciální trable. Jak zkušenostmi, tak i bakšišem si můžete přilepšit plněním vedlejších úkolů, které jsou rozmanité a zábavné. Hra počítá se střídáním dne a noci, což má velký vliv. Některé úkoly se dají splnit jen v určitý čas na určitém místě. To platí i o dostupnosti míst. 

Samozřejmě můžete i zemřít. Třeba vás může zabít větrák, opravdu nepohodlné křeslo, nebo i něco očekávanějšího. Druhou statistikou, kterou nelze přehlížet, je morálka. Při hodu kostkou vám padne neúspěch a vy si místo heroického vykopnutí dveří ukopnete palec? Tak to vám půjde morálka rychle dolů. Ale nemusíte být hned sklíčení, na zdraví i morálku existuje hromada zábavných oblbováků.

Disco Elysium

Studio ZA/UM odvedlo skvělou práci, ale jednu věc opomnělo. Jste detektiv, řešíte případy a setkáváte se se spoustou lidí, navštěvujete hromadu míst, ale bohužel zde není nic jako „složka podezřelých“. Stěží se proto v záplavě jmen budete orientovat a pamatovat si, kdo co přesně řekl a kde se vám pravděpodobně otevřely další možnosti rozhovorů a interakcí. Přehlednost by zasloužila i mapa, ta je dobrá tak akorát na kochání. Možnost zobrazit si jména všech NPC na obrazovce by se neztratila. Ptám se, zda to nebyl záměr tvůrců, aby si hráči sami sepisovali poznámky bokem, kreslili přehlednou mapu a přenesli detektivní práci i mimo monitor. Raději bych to však měl všechno pohromadě v samotné hře.

ZA/UM nejsou původně herní vývojáři. Jde o estonské kulturní hnutí, které vzniklo už v roce 2008, ale až před pěti lety se rozhodlo udělat počítačovou hru. Disco Elysium má díky tomu svůj nezapomenutelný umělecký rukopis. Nevypadá jako typické izometrické RPG ze starých dob, ale zároveň na vás nostalgie přinejmenším dýchne. I hudební doprovod je skvělý, a pokud byste chtěli rýpat, že ne každý dialog je namluvený, tak už jste vyloženě hnidopiši a přáli byste dabérům, aby jim odešly hlasivky.

Čas na pořádné Disco

Pod poslední trailerem na tuto hru se objevilo skvělé shrnutí: „Ještě před minutou jsem nevěděl, že hra existuje, a teď nechci hrát nic jiného.“ Disco Elysium přichází skromně a tiše. Bylo by lehké ho přehlédnout, ale to by byla zatracená chyba. ZA/UM se postaralo o nový kult. Svěží přístup k žánru, perfektní práce s jazykem a vizuální stránka jsou jen jedny z mnoha kladů této unikátní hry.