"Aneb odvrácená temná tvář jinak vždy humorem hýřící Zeměplochy, na které má tentokráte Smrť vyjímečně mnoho práce."
Nacházíme se v obrovském vesmírném nekonečnu - všude jen samá tma a jen sem tam nějaká ta zářící hvězda nebo... Cože? Želva? Co dělá želva ve vesmíru? Inu, tohle není jen tak nějaká želva. Jmenuje se Velká A'Tuin. To "Velká" je na místě - je totiž dlouhá přes 16 tisíc kilometrů. Proplouvá si jen tak vesmírem a přemýšlí o... svých vlastních problémech. No a aby to bylo ještě víc zvláštní, na krunýři, posetým krátery po padajících meteoritech, stojí čtyři obrovští sloni, kteří na svých hřbetech nesou velmi podivnou věc. Ta věc vypadá jako obrovská geologická pizza, ale bez ančoviček. Proč? Asi proto, že si kdysi dávno Stvořitel trochu přihnul a dostal ten šílený nápad vytvořit planetku - Zeměplochu, na které neplatí žádné fyzikální zákony a do popředí se dostává magie. Magie je vůbec základním kamenem Zeměplochy - vše se točí okolo osmé barvy spektra - oktarínu (mohou ji vidět pouze Kouzelníci a vlkodlaci) a číslo 8 samotné je natolik magicky nebezpečné, že se raději vyslovuje jako "číslo mezi sedmičkou a devítkou".
Jak už z názvu vyplývá, Zeměplocha je planetka, která není kulatá... nebo respektive je to část koule, jejíž poloměr křivosti je roven téměř nekonečnu. Kolem dokola je lemována krajopády, kterými voda z oceánů přepadá hluboko do vesmíru (respektive na krunýř Velké A'Tuin, která se tak domnívá, že se nachází uprostřed deštivé vesmírné zóny a snaží se tak co nejrychleji (již po několik miliónů let) "odplout" pryč někam do sucha). Zeměplocha jako taková je tvořena (kromě rozsáhlých oceánů) čtyřmi základními kontinenty (když nepočítáme ty, co se potopily, vybuchly nebo jednoduše "zmizely"). Těmi kontinenty jsou Klač, Vyvažovací kontinent, kontinent "XXXX" a především obrovský "Nepojmenovaný" kontinent. Na tomto místě můžeme naleznout věčně zasněžené Hory Beraní hlavy (kde se nachází Střed celé planetky - sídlo všech Zeměplošských bohů), ale především hlavní a nejstarší město celé Plochy - nechvalně proslulý Ankh-Morpork, který leží na pobřeží Kruhového moře.
Ankh-Morpork jsou ve skutečnosti dvě města (shodou okolností pojmenované Ankh a Morpork), které od sebe rozděluje řeka Ankh. Samotná řeka Ankh je tak špinavá a zablácená (a smradlavá, samozřejmě), že se o ní dá jen stěží říct že "teče" a je jedinou řekou na Ploše, na jejíž hladině se dá namalovat křídový obrys mrtvoly. Podobně jako řeka je na tom i celé město, které během své historie už několikráte vyhořelo. Ti obyvatelé, kteří při požárech nepřišli o své domy, tvrdí, že každý velký požár je pro město přínosem, protože ulice vyčistí od krys, blech a lidí, kteří tyhlety blechy nosí nejen ve svém vlasovém porostu. Ankh-Morpork je město plné mlhy a smradu. Právě onen smrad město chrání od zlotřilých nájezdníků, kteří raději nechají majetek obyvatelů na pokoji než aby se ve městě otrávili nebo udusili. Naopak místní občané jsou na zápach města pyšní a když je opravdu "smradlavý" den, sednou si před dům na verandu a užívají si té vskutku omamné "vůně". Za zmínku stojí i populace města - kromě lidské rasy se zde nachází i největší trpasličí komunita, potkáte zde spoustu trolů, vampírů a dokonce pár vlkodlaků. Je to prostě město všech "ras". Ankh-Morpork má zajímavé právní uspořádání - vládne zde Patricij lord Vetinari, který založil funkčnost města na existenci různých cechů. Mezi nimi je i Zlodějský cech nebo cech Vrahů, takže každá "oficiální" loupež nebo vražda je trestně nepostihnutelná. Tato skutečnost má vliv především na existenci Městské hlídky, kterážto se stává víceméně pouze zaměstnáním než prací a situaci jí ulehčují i cechy samotné, které si své účty mezi sebou vyřizují povětšinou samy.
Náš příběh úzce souvisí právě s Městskou hlídkou a celý se odehrává v Ankh-Morporku. Venku v ulicích je tma že by se člověk bál vystrčit z domu nos, neustále prší, hřmí a tmavé uličky jen sem tam osvětlí údery blesku. Ulice jsou plné mlhy a stínů, kterých je dobré se obávat ještě dříve než je uvidíte. Přesto se však jistá osoba zahalená v pláštěnce vydala do tohoto nečasu. Rychle proběhla několika ulicemi aniž by se otáčela za zvláštními zvuky a hlasy, které se za ní ozývaly.
Po chvíli dorazila zmáčená udýchaná k ne příliš zánovně vyhlížejícímu domu, na jehož prosklených dveřích bylo napsáno "PI Lewton". Položila roku na kliku a stiskla...
První soukromý detektiv na Zeměploše, Lewton, byl kdysi členem Hlídky, ale bral úplatky a byl propuštěn. Ve Hlídce ovšem pracují pouze lidé, kteří neumějí dělat nic jiného než mluvit, obtěžovat a občas možná i trochu přemýšlet (to neplatí pro trola Navážku), a tak se Lewton rozhodl založit si svou vlastní detektivní kancelář. Ono to nebyl zrovna nejlepší nápad - jak jsem již uvedl, většinu "neoficiálních" zločinů ve městě stačila pokrývat Hlídka sama v čele s kapitánem Elániem, takže byl dlouhou dobu Lewton bez práce a topil se v dluzích a alkoholu... až do teď.
...Do Lewtonovy kanceláře vešla sličná dívka - Carlotta von Uberwald, která se ze svých vlastních důvodů rozhodla požádat o pomoc právě Lewtona a ne Městskou Hlídku. Její milenec jménem Mundy, který do Ankh-Morporku přicestoval na lodi Milka, je k nenalezení a Carlotta si z toho dělá těžkou hlavu. Nabídne Lewtonovi desetinásobek jeho platu když jí Mundyho vypátrá a ve zdraví vrátí do její náruče. OK, to by nemělo být zase tak těžký, i když na druhou stranu najít v Ankh-Morporku KOHOKOLIV byl problém sám o sobě, ale od čeho je Lewton zkušený "čmuchal". Lewton případ přijímá a vydává se do nitra města po horké stopě. Z počátku vše vypadá poměrně jednoduše. K prvnímu zvratu dochází, když Lewton Mundyho konečně objeví. V zápětí je však omráčen a probouzí se ve společnosti Mundyho mrtvoly a Městské hlídky. Případ se trochu zkomplikuje a do hry se dostává záhadný zlatý meč, mystické vraždy související s Vyvažovacím Kontinentem a hlavně ta skutečnost, že samotná Carlotta je v tomhle všem až příliš hluboce zapletená. Nakonec bude na Lewtonových bedrech viset osud nejen Ankh-Morporku, ale i celé Zeměplochy.
Už hodně vody uplynulo od vydání posledního Discworlda - druhého dílu série, která je založená na stejnojmenných novelách geniálního spisovatele Terryho Partchetta. Dva a půl roku strávených v toužebném očekávání třetího pokračování těchto špičkových a nadevše zábavných adventur na mě zanechalo trvalé následky. Vzpomínám si, jak jsem s Mrakoplašem v Discworldu 1 (březen 1995) chytal po celém Ankh-Morporku rozjařeného a pomstychtivého draka a členy sekty, která ho vyvolala. Mám ještě v horké paměti jak jsem v Discworldu 2 (leden 1997) hledal po celé Zeměploše Smrtě a když jsem ho nakonec našel, musel jsem z něj udělat filmovou hvězdu a mezitím ho i na chvilku v jeho "zaměstnání" zastoupit. U tohohle všeho jsem se perfektně bavil a dalšího dílu jsem se nemohl dočkat. Pak propukly na svět první informace, že snad bude třetí Discworld celý 3D a že už nebude vůbec komicky laděný, ale bude téměř hororový a velmi napínavý. Tomuhle jsem ani za mák nevěřil - copak jde ze Zeměplochy udělat temnou detektivku? Hahaha!!! Dovolte abych se zasmál. Ale ten smích mě přednedávnem přešel. Jakmile jsem si přečetl první recenze a jakmile jsem já sám hru na svém PC spustil, zjistil jsem, že je to naprostá pravda.
Většina fanoušků čekala (a taky doufala), že hlavním hrdinou třetí počítačové Zeměplochy bude opět rádobykouzelník Mrakoplaš a jeho neposedné Zavazadlo. Ovšem na tomto místě budou někteří z vás zklamáni, protože o Mrakoplašovi není v téhle hře ani zmínka. Stejně jako u knižních novel Zeměplochy, i zde došlo ke změně hlavního hrdiny. Ono je samozřejmé, že v napínavé detektivní adventuře, jakou Discworld Noir bezesporu je, by nebylo vhodné do hlavní role "obsazovat" přihlouplého a potrhlého kouzelníka. S naším novým hrdinou, soukromým očkem Lewtonem (který je oblečen do klasického "detektivního" pláště a na hlavě má frajerský klobouk), jsme se zatím neměli možnost setkat v žádném dílu knižních Zeměploch. Navíc i samotný příběh DW Noiru přímo nesouvisí se žádnou Pratchettovou knihou tak jako tomu bylo u minulých dílů. Dá se však říci, že hra čerpá atmosféru z několika posledních knih (např. "Nohy z jílu" nebo "Hrr na ně").
Z globálního pohledu by se dal DW Noir přirovnat nejlépe k Blade Runnerovi nebo Grim Fandangu. Hra je skutečně neuvěřitelně (až příliš, ale o tom později) temná, odehrává se pouze v noci za ustavičného deště. Právě ona temnota a perfektně vypadající déšť vytvářejí tu neopakovatelnou atmosféru hry. Atmosféra se ještě mnohonásobně umocní pokud hru hrajete v noci - v temné a ničím nerušené místnosti. Hudba a zvukové efekty udělají taky svoje a vy se od monitoru prostě neodtrhnete (nepamatuji se, kdy jsem naposledy pařil do 4 hodin do rána).
Přesto, že jde DW Noir svou vlastní cestou a jen zřídka se řídí knihami Terryho Pratchetta, naleznete zde spoustu lokací a charakterů, se kterými jste se v Zeměplošských knihách již několikráte setkali. To je samozřejmě jen a jen dobře... alespoň tedy pro fanoušky Velké A'Tuin. Navštívíte Neviditelnou Univerzitu (domov Zeměplošských mágů), Patricijův palác, divadlo Opera, chrám Malých Bohů, sídlo Městské Hlídky v Pseudopolis Yardu a několik dalších známých lokací. Mezi ně patří i Stínov - nejstarší, nejšpinavější a nejnebezpečnější čtvrť Ankh-Morporku. Možná je i trochu škoda, že se pohybujete pouze po městě samotném. Ony nějaké občasné výlety do okolí města by nebyly od věci, ale to už je věc osobního názoru. Známých postav zde ale příliš nepotkáte, o většině z nich je zde pouze slovní zmínka. Na vlastní oči však spatříte desátníka Nóblhócha, kapitána Elánia a trola Navážku (všichni z Městské Hlídky), Smrtě, Krysího Smrtě (rozhovor s ním byl skutečně velmi duchaplný - jediné co umí vyslovit je citoslovce "Kvííík"), mluvícího psa Gaspoda a ještě několik vedlejších postav, které se v knihách jen tak "mihly". Povětšinou však potkáte postavy, které odnikud neznáte a zřejmě už o nich ani jindy neuslyšíte. Za zmínku stojí hlavně slečna Laredo Cronk - členka cechu dobrodruhů a vykradačů hrobek. Není od věci, že vypadá do mrtě přesně jako Lara Croft.
Dicsworld Noir je adventura jako vyšitá. S Lewtonem chodíte po lokacích, sbíráte předměty, používáte je ale hlavně komunikujete s ostatními postavami. O DW Noiru se dá říct, že je to vyloženě kecací adventura. Za celou dobu hraní sesbíráte jen okolo 30 předmětů, z nichž stejně budete nejčastěji používat jen páčidlo (to je pro Lewtona něco jako bič pro Indy Jonese) a většina předmětů bude sloužit pouze jako témata pro další konverzaci.
Důležitou součástí Lewtonova "kabátu" je mimo inventáře taky zápisníček, do kterého si hra sama zapisuje důležité poznatky a stopy. Tyto zápisky mají v podstatě podobný účel jako jiné předměty - můžete je na cokoliv použít, ale hlavně slouží opět jako témata k dalším nekonečným rozhovorům. DW Noir se tak stává neuvěřitelně ukecanou adventurou až si někdy myslím, že to hře spíš víc škodí než prospívá. Angličtina není zrovna nejjednodušší, což bude většině českých hráčů činit potíže. Ve hře jsou sice titulky, ale ty situaci zřejmě moc nezachrání.
Inventář a zápisník ale nejsou jediným "vybavením" hlavního hrdiny. Zhruba od poloviny hry zde nalezneme i jakýsi "pachníček". Lewton se totiž stane vlkodlakem a během celé druhé poloviny hry se v něj může kdykoliv (většinou) proměnit. Z pohledu vlkodlaka mají všechny lokace pouze nahnědlou barvu, ale zato zde naleznete spoustu pestrobarevných obláčků. Ty představují všemožné pachy různých lidí, jejichž vzorky si můžete ukládat právě do onoho "pachníčku". Pomocí těchto vzorků pak můžete buď rozpoznat kdo se na kterém místě nacházel, a nebo dokonce hledanou osobu vystopovat. Navíc mají vlkodlaci i jiné přednosti - dokáží vidět oktarínovou barvu a mají perfektní sluch, takže můžou skvěle šmírovat za dveřmi. Celý tenhle neobyčejně originální "vlkodlačí" nápad dal hře docela jiný rozměr - bohužel se tím ale rapidně zvýšila i celková obtížnost hry.
DW Noir nepatří rozhodně mezi jednoduché adventurky, které byste dohráli za jeden nebo dva dny. Já sám jsem u něj seděl pět dnů a to jsem pařil zhruba 8 hodin denně. Hra je rozdělena již tradičně do čtyř neuvěřitelně rozsáhlých aktů. Téměř stovka aktivních obrazovek, přes sto deset předmětů, stop a pachů a bezmála 50 hovořících postav vám zajistí zábavu na opravdu hodně dlouho. Tomu všemu nasazuje korunku obtížnost hry, která kupodivu není založená na hledání neviditelných předmětů, ale na opakovaných rozhovorech. I když jste už jednou s danou postavou na dané téma hovořili, častokrát je nutné si na ono téma v jisté fázi hry promluvit znova abyste se dostali o kus dál.
To znamená, že když zatuhnete, musíte důkladně prokecnout znova všechny postavy ve hře dokud nenarazíte na správné řešení. Tohle mi na DW Noiru skutečně vadilo a v podobných situacích mě hra místy přestávala bavit. Totéž platí i o používání předmětů a zápisků. Některé můžete použít jen v určité fázi hry, takže když jsem např. nabízel na začátku hry náhrdelník jednomu kouzelníkovi, nic z toho nebylo, ale v polovině hry si ho už vzal. Samozřejmě mě hned nenapadlo, že mu ho mám nabídnout znova a byl z toho docela povedený zákys. Ve hře najdete i několik neuvěřitelně tuhých prasáren, na které jsem přišel úplnou náhodou (nebo jsem o nich věděl již předem) - např. abyste se mohli v divadle proměnit ve vlkodlaka, musíte si stoupnout do malého temného místa pod pódiem, jinak je přeměna nemožná a tak dále. Prostě šílené. Tak nějak mě to všechno připomnělo Discworld 1, který byl kvůli své obtížnosti hodně zatracovaný. Ale všechno se dá zvládnout - chce to jen kupu trpělivosti a pořádně protahovat mozkové závity (a nebo si přečíst náš návod :-)).
Jak už je u mých recenzí zvykem, na závěr se podíváme pod pokličku technické stránce hry. Zde musím říct, že designéři a grafici udělali neuvěřitelně obrovský kus práce. Ani se nedivím, že se DW Noir vyvíjel téměř dva a půl roku. Ti šílenci totiž dokázali vytvořit kompletní 3D model Ankh-Morporku! To je skutečně k nevíře. Každý domek, každou uličku prostě všechno vymodelovali do nejmenších detailů. A co víc, tento model je naprosto přesnou kopií oficiální mapy Ankh-Morporku vytvořené samotným Terry Pratchettem. Dovedete si představit, kdyby byla tato hra ve stylu Dooma nebo Quaka a vy byste se mohli po ulicích města volně procházeli? Panečku - to by byl jeden velký zázrak. Kdo ví, třeba se něčeho podobného dočkáme v příštím dílu, ale každopádně před tím, co v DW Noiru designéři a grafici dokázali, musím smeknout... a ne jednou.
Z toho, co jsem uvedl výše, vyplývá, že každá lokace ve hře je kompletně 3D. Kamera je ale staticky umístěna vždy v jednom daném bodě, takže se na celou lokaci díváte pouze z předem určených pohledů (podobně to bylo řešeno i v Grim Fandangu nebo v Blade Runnerovi). Nicméně všechno vypadá naprosto perfektně, do detailu vymodelované a špičkově otexturované. Je to prostě jedno velké umělecké dílo a pokud jste už nějakou tu knižní Zeměplochu četli, zjistíte, že design lokací v DW Noiru přesně odpovídá vašim představám o "skutečném" Ankh-Morporku. Jedinou chybou je ta skutečnost, že je všechno děsně, ale opravdu děsně tmavé. Hra se totiž odehrává pouze v nočních hodinách a pokud si monitor nezesvětlíte na maximum, neuvidíte někdy téměř nic. Můžete si sice nastavit Gama korekci a obraz uměle zesvětlit, ale zdálo se mi, že tak obrázky ztrácí na kvalitě. Tohle je na celém grafickém zpracování jediná moucha, ale nutno říci, že je to poměrně vypasená masařka. (jen pro informaci uvádím, že všem obrázkům na této stránce jsem záměrně zvýšil jas aby na nich bylo alespoň něco vidět).
Stejně tak jako prostředí Ankh-Morporku jsou skvěle vymodelovány i všechny postavičky. Obrovské množství polygonů má na svědomí, že všichni obyvatelé města vypadají fantasticky a rozpohybováni jsou ještě lépe. To platí zejména pro Lewtona samotného, jehož chůze je naprosto přirozená a plynulá. Navíc všechny postavičky vrhají reálné stíny, což převážně ve spoře osvětlených lokacích umocňuje atmosféru hry. Animace spolu s ostatní grafikou vytvářejí dojem dokonalého filmového efektu... a to jsem se ještě nezmínil o FMV. Myslím si ale, že průlety kamery ulicemi Ankh-Morporku nemá význam komentovat...
| ||||||||||||||||||||||||
Kvalitní je taktéž hudební doprovod, který sestává převážně z jemného jazzu a blues z 30 a 40 let a ze všeho nejvíce mi připomíná melodie z Grim Fandanga. O zvukových efektech se v dnešní době již ani nemá cenu rozepisovat, ale o čem se chci zmínit je dabing. Podíleli se na něm mimo jiné i aktéři a minulých dvou dílů a na jeho kvalitě je to znát. Samozřejmě se ze hry spolu s Mrakoplašem vytratil i nezapomenutelný hlas Irica Idleho, nicméně si myslím, že autorům podařilo za něj nalézt plnohodnotnou náhradu.
Když to všechno shrnu, Discworldu Noiru se dají vytknout pouze tyto věci: příliš tmavá grafika, přehnaná "ukecanost", dlouhé nahrávání jednotlivých lokací a pak ještě fakt, že při každém novém spuštění hry musíte mít v drajvu první CD (ze tří), abyste mohli načíst uloženou pozici. Jinak je to ale naprosto špičková, rozsáhlá a nadmíru zábavná adventura. Co se hodnocení týče, viděl bych to tak na 8,5/10, ale takovou známku udělit nelze. Musel jsem se rozhodnout mezi 8 a 9 a nakonec, jak jste si již určitě všimli, jsem dal DW Noiru 9/10 a to ze dvou hlavních důvodů: 1) je to přece Discworld! a 2) je to po půl roce (od vydání Quest For Glory 5) první opravdu kvalitní adventura. Takže co se týče doporučení, tak berte všemi dvaceti, protože na podobně vydařený projekt si počkáme minimálně do října, kdy má vyjít Gabriel Knight 3.
