V pravidelném komentáři tentokrát budeme řešit otázku, jež je bezpochyby kontroverzní, neexistuje na ni univerzální odpověď – a navíc se jedná tak trochu o ránu zamířenou do vlastních řad. BonusWeb, ale i ostatní herní weby (a nejen české) se snaží čtenáře nalákat na klady svých článků. Kdo má recenzi první, vydává ji za "nejrychlejší", či dokonce "exkluzivní" (na tomto místě malé rýpnutí: exkluzivní neznamená, že jsem náhodou stihl zahrát a sepsat vše o dva dny dříve než konkurence, exkluzivní je výhradně materiál, k němuž ostatní nemají přístup). Kdo má recenzi o něco později, přidá k ní přízvisko "neuspěchaná" či "z finální verze" a často si zaryje do těch, kteří ho předběhli, obviňuje je z toho, že hru neotestovali dostatečně podrobně, případně naráží na něčí exkluzivitu. Samozřejmě, že to nemusí být ani zdaleka pravda – ale nikdo si snad nenamlouvá, že tady o nějakou pravdu jde, ne? Konečně dalším oblíbeným označením je recenze "nejpodrobnější" a "nejobsáhlejší", což většinou nemaskuje nějaký pohled do hloubky, ale jen čistý počet znaků – náš text je delší, a tak prostě musí být lepší. Proč je právě toto asi největší nesmysl se pokusím nastínit v následujících řádcích.
Redakce internetových, ale vlastně i papírových časopisů jdou lehce samy proti sobě, když se snaží propagovat dlouhatánské a podrobné recenze. Ve skutečnosti největší úspěch pravidelně sklízejí texty kratší – průzkumy ukazují, že lidé nechtějí číst dlouhé bloky textu, mají i na papíru raději články různě fragmentované podnadpisy, vedlejšími tabulkami, a celkově kratší a informačně hutné. Na webu pak všechny tyto argumenty jen nabírají na síle: čtení z monitoru je obtížnější, více kazí oči, řada lidí si stěžuje, že je jim nepříjemné. Texty delší než 2, maximálně 3 normostrany (to je 1800 znaků s mezerami, tato míra vychází z formátu stránky na psacím stroji) si třeba i otevřou, ale nedočítají je dokonce a u recenzí se orientují prakticky jen dle tabulky hodnocení. A v tuto chvíli se magazíny začínají trumfovat v tom, kdo nabídne delší text a masivnější blok písmenek. Není to nelogické?
Samozřejmě, lze namítnout, že kratšími texty se větší čtenost nezajistí – a skalní fanoušci daného žánru podrobnější pohled na hru ocení. Tady je ale třeba se zamyslet: jakým způsobem délka textu nabobtnává? I do prestižních periodik přispívají autoři, kteří jsou schopni a ochotni zabít normostranu i více nezáživnými úvody a stejně tak natahovanými závěry. Obecně je malá vůle texty fragmentovat – jakkoliv se autoři na BonusWebu v poslední době snaží více využívat infotabulek a mezititulků, stále je to málo. Takřka pravidelnou součástí recenzí i od zkušených autorů je zbytečné opisování, přebujelé výrazivo a tendence zbytečně složitě a na několika místech recenze znovu a znovu popisovat tytéž prvky hry. Zkrátka a dobře: protože se psaní dlouhých textů stalo normou, našli si autoři cestičky, kterak poměrně nenápadně zaneřádit své texty obrovskou spoustou redundantních elementů. Pavel Dobrovský kdysi psal, že dobrá recenze na jednu časopiseckou stranu o 4 000 znacích dokáže říci vše podstatné. Nezbývá, než s ním souhlasit. Ani pro složitější, komplexnější a lepší hry není třeba delšího než dvojnásobného prostoru a vznikne dílo, jež je stylisticky propracované, nechybí mu svižnost a vtip a poskytne všechny skutečně podstatné informace o hře samé.
Další třecí plocha by mohla vzniknout konstatováním: z delší recenze se čtenář dozví více o hře. V zásadě to pravda je, ale – je to ve skutečnosti opravdu nutné? Autoři se často snaží popsat každou nepodstatnou blbinku, jež se ve hře vyskytuje. Nabízejí hráčům nezáživné pasáže věnované instalaci, popisují dopodrobna typy jednotek ve strategii, nebo rozpitvávají logické hádanky u adventur natolik, že v podstatě suplují návod. Čtenář se často ani nechce dozvědět, co všechno na něj ve hře čeká – a varování před takzvanými "spoilers" se vyskytuje jen sporadicky. Někteří autoři by měli zauvažovat nad tím, které informace jsou pro hráče opravdu zajímavé a mohou nějakým způsobem pohnout jejich zájmem o to pořídit si kopii recenzovaného titulu.
Nerad bych byl špatně pochopen: nebrojím proti dlouhým recenzím jako takovým. Jen nemám rád neuvěřitelně roztažené bloky textu, deseti a více tisícové recenze, v nichž se čtenář krom základních fakt o hře dozví i, jak autorovi chutnal čaj, který si uvařil předtím, než zasunul CD do mechaniky a započal instalaci, či kde je mu čtyřikrát na patřičném prostoru zdůrazněno, jak skvělá že je ta nová vymoženost na minimapě. Nicméně zdá se mi zvláštní, že vlastně neexistuje web či časopis, jenž by se soustředil na kratší, zhruba 2-4 normostranové texty určené širšímu publiku. Všechny magazíny si hrají na silně odborné tituly pro fundované hráče – je to způsobeno samozřejmě složením redakcí, ale i samotnou délkou. Fajn, samozřejmě, že na trhu prostor pro velmi odborné časopisy je. Ale odbornost by neměla spočívat v umělém protahování textů. Recenze by se v takovém případě neměla omezit jen na popis vlastností hry – recenze je kritika, musí dílo interpretovat a hodnotit, ne jen popisovat a na závěr se ještě pokud možno vyvléknout ze zodpovědnosti něčím jako "není to nejlepší, není to ale ani špatné, takže rozhodněte sami".
Nelíbí se mi, když časopisy používají k nalákání čtenářů na recenzi očekávaného titulu slovo "nejpodrobnější". Může to být pravda – a nemusí. Jenže slovo "nejdelší" už tak dobře nezní a mohlo by se dokonce v krajním případě stát, že by se čtenáři zarazili a líně odmítli prokousávat se takovým kvantem textu. Je tedy třeba si uvědomit, že mezi nejpodrobnějším a nejdelším textem není rovnítko – nejdelší text může být uměle natažený a přitom stále povrchní.
Na závěr ještě pro všechny rýpaly: jsem si dobře vědom toho, že mé vlastní texty (a zejména ty starší) vykazují bezesporu některé či dokonce všechny zde popisované známky špatného přístupu k recenzi. Tento článek nicméně lze chápat též jako bič, který mě přinutí alespoň se snažit o to, aby moje kritiky byly skutečně kritikami, aby byly podrobné a přitom informačně hutné, zbytečně neprotahované a zkrátka ideální :o). Snad se mi to bude dařit. Doufám také, že v tomto svém snažení nezůstanu sám. Nejde o křížovou výpravu na dlouhatánské a vyčerpávající recenze, nýbrž na to, co je v nich redundantního a co jejich čtení činí povětšinou vyčerpávajícím i fyzicky a nezáživným psychicky. Na pomyslnou a samozřejmě značně hyperbolizovanou otázku v titulku na závěr tedy odpovím – ne. Dlouhá recenze může být dobrá, automaticky mezi tato dvě adjektiva ale rovnítko pokládat nelze. Ne nadarmo se, byť v trochu jiné souvislosti, říká: i s malým kašpárkem se dá hrát velké divadlo…
