Domination

Tahových strategií je v současné době poskrovnu. I proto potěší každý nový kousek tohoto ražení, zvláště pokud je podobně kvalitní jako Domination. Rozebrali jsme si ho po všech stránkách a výsledek vám v podobě recenze nabízíme.

Kdysi patřily tahové strategie k těm populárnějším žánrům, asi i proto, že v minulosti se hrami zabývalo přeci jen tvrdší jádro hráčů. Ti se postupem času zřejmě uhráli k smrti, pročež se ještě před začátkem nového milénia začaly „turn-based“ kousky, jak jim Angličané říkají, vytrácet do neznáma. Situace dosáhla nepříjemného extrému, kdy zbývající hrstka přemýšlivých pařanů neměla do čeho píchnout. Nemálo z nich si pak píchlo něco do žil a od té doby o nich nevíme. Díky schopnosti číst však víme, že tahové strategie vstupují do fáze, jíž bychom mohli v přeneseném významu přezdívat raná renesance. Minulý i předminulý rok jsme na pár nesmělých pokusů snažících se zařadit po bok velikánů škatulky, narazili. Byla mezi nimi i kvalitní záležitost jménem Massive Assault. Ani jsme se moc nedivili, když se tento výtvor rumunských vývojářů setkal s, v rámci možností, velmi slušným úspěchem. Kluci z Wargaming.net se na rumunské poměry okamžitě stali boháči a rozhodli se zlatou žílu na místě, kde by jí nikdo nečekal, podojit ještě jednou. Jak chápavější už určitě vytušili, začínáme mluvit o pokračování Domination. Nenechte se zmást názvem, který ostatně ještě nedávno zněl Massive Assault: Phantom Renessaince, ale poněvadž vypadal příliš datadiskově, musel být změněn. Jádro hry, které shodou okolností datadiskové skutečně je, však zůstalo postavené na starých základech. Skoro by se nám chtělo říct, že Rumuni klamou tělem a nastavují ještě horkou kaši. Unáhlenost je ale až naším třetím jménem, takže si Domination, věrni zaběhnutým pravidlům, pěkně po pořádku rozebereme a na konci mu všechno hezky podtrhneme a spočítáme. Co vy na to? Že jsme vlastně dobří lidé?

Ocitáme se tedy v budoucnosti, v jedné z planetárních soustav, o níž zrovna vedou boj dvě strany – ti hodní se skrývají pod nálepkou Free Nations Aliance a zloduši se pojmenovali Phantom League.

Co si budeme nalhávat, příběh jsme si už tak nějak zvykli obhajovat jeho nepodstatností, a to, až na adventury, ve všech herních spektrech. Ani tahové strategie nepatří k žánru, který by oplýval historicky nejlepšími scénáři. A i na výtvoru Wargamingu se nechá poznat, že tvorba jeho zápletky byla zadána nadějnému betatesterovi. Ten, vědom si svého důležitého úkolu, neváhal a ze své poličky vybral jedno z čísel sci-fi časopisu se solidností samizdatu. Nechajíce se inspirovat výtvory zkrachovalých pisálků, hluboce se tento mladík zasnil a přišel na myšlenku vpravdě geniální: vesmír je přece tak krásné, neprobádané místo, co kdybychom do něj vyslali lidi, aby ho kolonizovali, přičemž dvě frakce by tam mohly tak trochu soupeřit, no a…to by stačilo. Paráda! Ocitáme se tedy v budoucnosti, v jedné z planetárních soustav, o níž zrovna vedou boj dvě strany – ti hodní se skrývají pod nálepkou Free Nations Aliance a zloduši se pojmenovali Phantom League. Po debaklu, který fantomové utrpěli v minulém dílu už se všeobecně očekávalo, že dají konečně pokoj, ale chyba lávky. Po několika krásných letech opět začínají vystrkovat drápky a aliance svobodných národů zase bude muset vynaložit veškeré úsilí, aby uhájila svá koryta.

Kupodivu si tvůrci uvědomili jistou nevýraznost příběhu a v průběhu hry se ho snaží maličko zdramatizovat, což se jim i kvůli nepříliš zajímavým vyprávěcím metodám (na animace zapomeňte, tady se všechno okecává) moc nedaří. Mnohem více mě ovšem překvapil vtip, s jakým se hoši například briefingů zhostili. Jakoby sami degradovali svojí práci, která si to na druhou stranu bezezbytku zaslouží, takže výsledek v konečném resumé není úplně nejhorší a kupříkladu proslovy vašeho profesora na vojenské akademii si s chutí přečtete. Nemálokrát skutečně narazíte na úsměvuhodný dialog. Jedním z důvodů, proč si mladší hráči s tahovkami příliš netykají, je jejich občas až přílišná obtížnost a nepřístupnost. U Domination se něčeho podobného bát vůbec nemusíte, zvláště pokud nezalitujete několika desítek minut a projdete si sérii tutorialových misí, které naprosto bez problémů zasvětí do i tak nepříliš náročného interfacu a systému hry. Užijí si tedy opravdu všichni, ani já, člověk v TBS ranku nepříliš kovaný, si přišel na své a nestalo se mi, že bych nevěděl, kam sáhnout, co udělat nebo jak to udělat. Občas mi to sice trvalo trochu déle, jelikož jsem si hrdě zvolil střední ze tří obtížností, i ta však byla po několika neúspěšných pokusech pokořitelná.

Primární nabídku hry tvoří jednoznačně dvě poměrně dlouhé kampaně. Je docela jedno, zda si vyberete Phantom League nebo Free Nations League. Autoři si totiž s diferenciací stran moc nevyhráli, což platí téměř pro všechny aspekty. Máme-li mluvit o misích, musíme přiznat, že úkoly jsou v nich až nápadně podobné. V podstatě nejde o nic jiného než likvidaci jedné nebo hned několika válečných útvarů nepřítele. Ano, v kampaních jde především o boj a ve většině případů jsou tábory jednotek natolik blízko u sebe, že stačí jeden dva tahy a už se to pere. Ačkoliv je na první pohled technika obou zúčastněných frakcí odlišná, což by se, vzhledem k tomu, že mnoho her zvládne rozdíly zdůraznit i v mnohem větším počtu stranu, dalo i předpokládat. Ale chyba lávky! Jednotky sice vypadají odlišně, ale po bližším prozkoumání se jedná o kousky se stejnou účinností. Na druhou stranu je strojů slušné množství a je třeba dbát na využití jejich předností a zakrýt slabiny. Každá jednotka má určité parametry: dostřel, hitpointy, sílu nebo počet políček, o která může za jeden tah postoupit. Narazíte zde na vodní, vzdušné i pozemní jednotky, ale trochu mi chybí větší vyváženost mezi nimi. Po taktické stránce by hra byla mnohem zajímavější, kdyby na některé jednotky působily dobře jiné a naopak, což ovšem úzce souvisí s rozdílností stran, která zde, až na pár světlých výjimek, chybí, tudíž není možné ve větší míře uplatnit ani model „kámen-nůžky-papír“. Škoda, zrovna u Domination mi něco podobného skutečně schází a doufám, že se toho dočkám aspoň v příštím díle.

A jak vlastní hra vlastně probíhá, ptáte se? Inu, buď jde pouze o boj, kdy vlastně posunujete jen jednotkami po vymezených polích a snažíte se soupeře co možná největší ztráty, přičemž vždy platí, že je mnohem výhodnější zlikvidovat jeden nepřátelský stroj, než jich deset poškodit. Jak už bylo zmíněno, pohyb není zcela volný, ale vedle toho, že musíte počítat s vlastnostmi jednotky, smíte také využívat jen zeleně zabarvených polí, takže na byť sebeméně obsazené území již další své svěřence nevměsnáte, což nutí přemýšlet, aby bylo využito co nejvíce možností. Ve chvíli, kdy takříkajíc odtáhnete, dáte prostor protivníkovi, který provede své volby. V případě, že hrajete globálnější partii, ne pouze jednu bitvu, dostávají se do hry většinou i základny a s nimi spojená teritoria. Mapy jsou rozděleny na tato území a důležité je, že jejich zabráním získáte přísun financí za každé kolo, tedy pokud zrovna teritorium patřící k zabrané základně není okupované. Nastane-li tato situace, peníze na jednotky nepřijdou, ale zato dostanete možnost vystavět si jakous takous obranu. Systém hry je vůbec docela promyšlený, důmyslný a i přes stereotypní hratelnost dokáže zabavit na slušnou dobu.

To podporují i další mody a je moc příjemné, že hra neobsahuje jen dvě kampaně, ale i spoustu dalších herních variant, byť se jejich hratelnost zas až tak moc neliší. Celkem fajn je kariéra, v níž si vyberete jeden z charakterů, vyhranými bitvami získáváte body, které pak proměňujete v nejrůznější technologie, takže vaše síla neustále roste. Jistě nepohrdnete ani Assaultem spočívajícím v bránění a dobývání rozsáhlých bází. A megalomani se vyřádí ve World War modu, jenž nabízí boje o celé planety. Je toho spousta a jestliže hernímu stylu přïjdete na chuť, určitě vás hra jen tak nepustí.

Engine je úplně stejný jako v Massive Assault, přesto si však drží velmi slušnou a rozhodně koukatelnou úroveň. Design jednotek je povedený, což poznáte především díky volnému zoomu kamery a ani efekty výbuchů, které vám hra navíc ještě zpomalí, nejsou špatné. Zvuky i hudba tvoří poměrně nevýrazné položky, ale do uší naštěstí nebijí. Na umělou inteligenci si nelze stěžovat, jelikož se nechová pořád podle jednoho scénáře. Právě naopak: snaží se aplikovat rozdílné taktiky, které vám nejednou dají zabrat.

Hra nabízí velkou porci zábavy, tedy v případě, že se vypořádáte s monotónním designem úkolů, klišovitým příběhem a absencí diferenciace dvou stran konfliktu.

Domination je s přehledem jednou z nejlepších tahových strategií poslední doby. Co na tom, že má situaci výrazně ulehčenou nevelkým zastoupením tohoto žánru. Na druhou stranu, zase až tak špatné jako před pár lety to také není. Hra nabízí velkou porci zábavy, tedy v případě, že se vypořádáte s monotónním designem úkolů, klišovitým příběhem a absencí diferenciace dvou stran konfliktu. Ale zase si užijete spoustu taktického uvažování, zábavné hratelnosti, solidní umělé inteligence, a to vše zabalené v nenáročném ovládacím rozhraní. Je to všechno pěkné, ovšem největším problémem Domination je už zmíněná podobnost s Massive Assault, která je vskutku značná a od autorů by bez diskuzí bylo férovější vydat hru coby datadisk. Je jen na vás, zda je vám systém hry sympatický a není vám líto investovat další peníze do kosmetického vylepšení. Těm, kdož předchůdce nevlastní však Domination můžeme směle doporučit.