Dragon Age: Origins Awakening je jako ráno, kdy to nekončí

S napětím vyhlížený datadisk k úspěšnému titulu je tu. Obepluli tvůrci ve zdraví úskalí, jež provázejí každý přídavek?

Dragon Age: Origins - Awakening

Třebaže jde "jen" o samostatně hratelný dodatečný obsah ke hlavní hře, jedním slovem datadisk, není vyloučeno, že mnohý hráč přehodnotí způsob, jakým tento pojem obvykle vnímá.

Hra Dragon Age: Origins zabodovala na trhu velice slušně a i ti nejzarytější odpůrci museli uznat, že tvůrci z BioWare vyprávět příběhy umí. Dalo se tedy očekávat, že i přídavný obsah si své publikum najde.

Takzvané datadisky však nemají mezi hráči úplně nejlepší pověst, neboť jejich pravý účel, totiž vydojit z úspěšného mateřského titulu každou korunu bez nutnosti přijít s regulérním novým dílem, bije do očí. V BioWare si ale nejspíš řekli, že když už vůbec něco dělat, tak pořádně, a plivli si do dlaní víc, než bývá v takových případech zvykem.

Hra je po pěti minutách prakticky stejně obtížná jako po pěti hodinách.

Začínáme tím, že si buď importujeme hotovou postavu z původní hry i se statistikami, předměty a důsledky několika rozhodnutí, anebo si lze postavit hrdinu či hrdinku zbrusu nové. V takovém případě jste Šedým strážcem z Orlais a disponujete levelem 18. V obou případech ale vyrážíme do boje proti nečestnému a nesportovnímu darkspawnu a to doslova ihned, neboť s úvodem si tvůrci zase až tolik práce nedali.

Kupodivu jde však o pokrm i bez omáčky dobře stravitelný pro nejširší hráčskou obec, což sice u her vydávaných EA bývá zvykem, ale tentokrát nelze tvrdit, že špatným. Na jednu stranu není po výukové části ani památky a nepřítel se do vás rovnou pustí hlava nehlava, ale na stranu druhou je hra po pěti minutách prakticky stejně obtížná jako po pěti hodinách, takže se zkušení baví od prvního okamžiku a případní nováčci, vržení do proudu, v něm nemusejí tonout.

A totéž platí i o příběhu. Je jasné, že se u přídavku, byť samostatně hratelného, nepředpokládá, že by ho hrál někdo, kdo neměl tu čest s původní hrou. Přesto je rozšíření vystavěno tak, že s takovou hypotetickou možností naprosto není v nesouladu.

Atmosféra připomíná úvodní díly Majora Zemana: arcidémon je pod drnem, ale očekávaná mírová pohoda nenastala. Nejenže se země nadále hemží darkspawnem, ale na chaosu se pochopitelně snaží přiživit i jiní: člověk byl, je a bude vždy stejný. Takže práce pro SNB, tedy pardon, pro Šedé strážce, je zase dost.

Herní mechanismy nedoznaly změn, což není na škodu, neboť, v původní hře fungovaly dobře. Pro toho, kdo původní titul nehrál, připomeňme, že jde o upravený systém boje v reálném čase, kdy místo přímého máchání čepelí vydáváte postavám povely, na koho a jak útočit. Avšak nepřítel nečeká, až si to sesumírujete, a s elánem sobě vlastním přikládá tlapy k dílu.

Soupeř má naordinováno vrhnout se na vás.

Bohužel, boj, na nějž je zde ke všemu kladen výrazně větší důraz než v mateřském titulu, trpí jedním zásadním neduhem. Vaše pozice při bitce má totiž zcela zásadní význam a rozhoduje souboje. O tom výrobce zjevně ví, takže, ač vás zahrnuje štědrými možnostmi nastavení bojové taktiky, současně se vám snaží vší mocí zabránit v tom, abyste kolegu A postavili sem a kolegu B támhle. Jakmile se zjeví soupeř a začne burácet bojová muzika, vaše parta má tendenci vrhnout se doprostřed vřavy a zhebnout.

Nicméně s trochou cviku a přepínáním mezi jednotlivými postavami snadno dosáhnete toho, že jednotliví členové vaší skupinky staticky stojí a bojují tam, kde je chcete mít. A v tu chvíli to začne být opravdu zajímavé. "Darkspawn se změnil," říká jedna nehratelná postava, "teď je chytrý." No, nevěřte tomu.

Své soupeře buď vidíte už zdálky, nebo se na vás odněkud nečekaně vysypou. V obou případech, jakmile ví soupeř o vás, má výrobcem naordinováno vrhnout se na vás všemi silami, nebo přinejhorším jejich podstatným podílem. A od tohoto bohulibého záměru ho nic neodradí. Přičemž na druhé straně je záměrem autorů, abyste se takto co chvíli ocitali v jakési pračce, kde se nepřehledně melou končetiny, míhají se sečné a bodné zbraně a ještě do toho z odstupu perou mágové a střelci.

Když si ale pohrajete s přepínáním postav a naučíte se vyhledávat úzká místa někde za rohem, výsledkem bude zcela jiný obrázek, připomínající spíše pásovou výrobu Prazdroje: protivník si prostě nedokáže odepřít to potěšení napochodovat po jednom do úzkého místa a nechat se zmasakrovat ze tří stran. A i kdyby vás nepřátelský útok tak překvapil, že tyto manévry nestihnete, i s jedinou živou postavou ještě můžete zvítězit; stačí se trochu proběhnout a najít to kýžené úzké místo.

Výsledkem je tedy nemalá monotónnost, ještě podpořená schématem "kus klidné cesty – hlouček nepřátel – další kus cesty – nový hlouček - a tak pořád dokola". Naštěstí to celé drží známá kvalita "mluvících hlav" a vypravěčský um, jímž je BioWare právem proslulý. I zde ovšem datadisk nezapře svou podstatu, neboť příběh neoplývá hloubkou a i toho oživujícího a zlidšťujícího pokecu je znatelně méně. Potěší například rázovitý trpaslík Oghren, jehož hlášky dodávají temné hře potřebný nadhled, nicméně se jistě najdou i tací milovníci temnoty, jimž právě takové odlehčení bude proti srsti.

Papírové prameny II

V recenzi původní hry jsme zmínili doprovodnou knížku Dragon Age: Ukradený trůn. Analogicky je tedy u přídavku třeba ztratit slovo o další knize, jejíž český překlad se chystá. Jde o dílko s názvem Dragon Age: The Calling, jehož autorem je opět David Gaider. Třebaže je na světovém trhu od 13. října loňského roku, český překlad dosud k mání není. Nicméně, podíváte-li se na stránky nakladatelství Fantom Print, uvidíte, že mají titul v edičním plánu pro 1. pololetí 2010. Děj opět předchází událostem v původní hře a tentokrát se točí kolem pátrání po jednom z Šedých strážců v Hlubokých chodbách. Kniha má velmi dobré ohlasy a kritizovaného je velmi málo. Například závěr, zřetelně postrkující čtenáře ke koupi hry. Což asi málokoho překvapí.

Čeho je naopak více, jsou schopnosti a možnosti postav, jakož i dostupné předměty, ale řekněme si na rovinu: titul je pravděpodobně světovým rekordmanem v šíři nepotřebné nabídky. Kdyby někdo neznalý poprvé uviděl vývojový strom, asi by si pomyslel, že ho čekají hodiny "hry" jen při studiu jednotlivých možností.

Realitu bychom ovšem příznačně přirovnali k útoku na pevnost Kal´Hirol, kde dostanete strašidelnou přednášku o tom, že frontální postup je holou sebevraždou a je třeba najít tajný boční vchod. No a co byste mysleli? Šli jsme hlavní branou a nic zvláštního se nestalo.

Dostupných lokací není mnoho, ale po dobytí úvodní pevnosti, jež následně slouží jako základna s možnostmi k vylepšování, se rychle otevírají, což úspěšně plaší nudu a pocit vodění za ruku. Rovněž příběh, byť ne příliš komplikovaný, má svou hodnotu v celkové mozaice Dragon Age ságy a nemyslíme si, že by fanoušci byli výrazně nespokojeni.

Ba naopak: s přihlédnutím k ožehavým specifikům datadisků je třeba uznat, že to tentokrát dopadlo velmi dobře a svých přibližně patnácti hodin života rozhodně nebudete litovat.