Dragon Quest: The Chapters of the Chosen – kapitální kapitoly

Smiřme se s tím: je doba remaků, dokonce několikanásobných. Tak jak dopadla druhá předělávka čtvrtého Dragon Questu?

Dragon Quest: The Chapters of the Chosen

Série Dragon Quest, neboli hezky japonglicky „Doragon Kuesuto“, se těší zasloužené slávě už nějaký ten pátek. Původní předloha dnes recenzovaného titulu vyšla v Japonsku coby čtvrtý díl série skoro přesně před devatenácti lety: v únoru 1990.

Dnešní tvůrci ale spíše vydatně čerpali z prvního remaku titulu pro PlayStation. Hra sice nemá žádné efektní intro, ale pak už se na nás valí krásná hutná a sytě barevná grafika se střídáním fází dne – a pozor: vyjma putování schématickou krajinou roztažená přes oba displeje! Jako pádná výčitka všem početným vývojářským lenochům, kteří si dodnes pletou NDS s GBA. Ke všemu lze prostředím bočními tlačítky otáčet - je krásně 3D. Postavičky jsou 2D a jak točíte scénou, mění hrdinové čelní pohled za profil, pak za pohled zezadu a tak dokola.

Prostředím lze otáčet.

„Kapitoly“ v názvu znamenají to, že je děj rozčleněn do oddělených kapitol, přičemž čtyři jsou věnovány samostatným příběhům hrdinů a závěrečná plus epilog jejich společnému boji se zlem. Původní hra měla kapitol jen pět a byla bez krátkého seznamovacího prologu i bez epilogu.

Hra se zvolna leč nezadržitelně valí vpřed jako řeka: regulérní Dragon Quest do kapsy. Kdo hrál třeba slavnou osmičku, Journey of the Cursed King, bude až překvapen tím, jak moc doma se na handheldu cítí. Což je, žel, umocněno i ignorací stylusu. Takže sice grafiku přes oba displeje chválíme, ale ovládání tlačítky je krokem zpět.

Faktem ale zůstává, že jde o ovládání naprosto intuitivní a spolehlivé. A za chvilku vám to ani nepřijde. Koneckonců se jedná o poklidné „erpégéčko“, kde není kam spěchat a směrový kříž odvádí zcela uspokojivou práci.

Když je řeč o poklidném duchu titulu, je třeba připomenout, že jde opravdu o DQ se vším, co k tomu patří. Při vzpomínce na takovou DQ VIII si nevybavuji druhou hru, u níž bych tak často a nadšeně – usínal. Bez přehánění mi u osmičky tolikrát vypadl ovladač z rukou, že jsem si musel dát na stůl složený ručník jako prevenci proti poškození DualShocku.

A s nejnovější inkarnací čtyřky se to má obdobně. Že se u hry večer usne, není nijak zvlášť překvapivé. Zde ovšem není vyloučeno, že se vám jako mně začnou oči klížit už při RANNÍM hraní, zvlášť pokud neprozřetelně hrajete ještě v posteli.

Soundtrack je povedený, ale a) používá víc než důvěrně známé motivy série a b) v příliš krátkých smyčkách. Hratelnost je naprosto skvělá, jenomže a) příliš dlouho příliš snadná a b) s náhodným soubojem po pěti vteřinách „volného“ pohybu. Práce s inventářem je tak příkladně prostá, až působí jako pro RPG začátečníky. Levelování je automatické. A tak dále.

Jde o hru onoho léty provařeného typu, kde můžete komukoli přijít do domácnosti, rozbít mu všechny hrnce a vybrat z nich cennosti. Za což se vám od obraného dostane hřejivých úsměvů. Nač se taky rozčilovat, že? Vyjdete ven a zase se vrátíte - a všechno rozbité je vzorně opravené, akorát už bez těch cenností.

Komukoli můžete vybrat hrnce.

Postup se ukládá v kostele zpovědí a tamtéž se léčí otravy i oživují padlí. To je řešení, které máme docela rádi, protože to dává putování alespoň jakýs takýs náboj, nicméně herní seanci ukončující Quick Save je rovněž k dispozici. V hostinci se doplní zdravíčko, se zbraněmi, zbrojí a lektvary se kšeftuje v příslušných tradičních obchůdcích – jiné tu stejně nejsou. Potřebujeme snad k žití něco jiného?

Jak už bylo řečeno, levelování postav probíhá automaticky, bez možnosti cokoli ovlivnit – akorát se vám suše oznámí, jak šly statistiky nahoru. Ne že by to bez toho byly bývaly nějaké náročné počty. S výjimkou bossů, jejichž neviditelné kvantum života se zdá nekonečné, procházíte hrou ponejvíce mechanicky.

Je jen třeba správně odhadnout, do koho z protivníkovy partičky se pustit dřív, aby nebyl nepřítel pořád dokola léčen, nebo abyste se přednostně nezaměřili na toho zdaleka nejsilnějšího a po celou dobu jeho tepání nebyli okopáváni celým jeho slabším doprovodem. Od páté kapitoly je pak k dispozici též šest taktických pokynů, jež můžete zadávat své družině, od kladení důrazu na útok, obranu či léčení až po převzetí stoprocentní kontroly nad kolegou.

Občas se pochod zadrhne a je potřeba obejít všechny mluvidly obdařené tvory a hodit s nimi řeč. Aby to nebylo tak jednoduché, je přístup k některým například za rohem, takže krajinou otáčet, otáčet, otáčet. A pozor: kromě prostého univerzálního tlačítka, jímž dáváte řeč i rozbíjíte nádoby, existuje též speciální výzva k řeči v menu – to pro případy, kdy třeba máte mluvit přes zamčené dveře a univerzální tlačítko je už zaměstnané spouštěním hlášky, že dveře nejdou otevřít. Perličkou je, že mnohé postavy mluví v bizarních nářečích, arciže jen formou psaných textů, takže případní jazykoví experti si přijdou na své.

Dungeony jsou místy docela spletité a vzhledem k tomu, že se nemůžete pohnout, aby z toho nebyl náhodný souboj, možná si vzpomenete i na opovrhovanou tužku a papír. Opravdu přehledná mapa totiž chybí. Částečně to alespoň nahrazuje právě příkladně zaměstnaný nedotykový displej, protože byť se hrdina nehne ze středu spodního displeje, prostor, jímž se pohybuje, pokračuje na tom horním. Což nejen naprosto skvěle vypadá, ale rovněž nemálo pomáhá v orientaci.

Největším překvapením hry je v jinak ultra-tradičním mikrokosmu právě koncept oddělených kapitol s různými postavami. Popravdě řečeno jde o požehnání i prokletí současně a je celkem jasné, proč se taková koncepce v rámci žánru dvakrát neujala. Kladem je, že tu vlastně máme několik samostatných her v jedné, přičemž se postavy dost liší a nejde vždy jen o boj.

Záporem pak může být skutečnost, že si musíme pokaždé zvykat na jiného hrdinu, případně hrdiny, a hlavně nováčky namáhavě od píky levelovat. To nemusí každému vyhovovat, nicméně posléze, jak již bylo zmíněno, se oddělené nitky svážou do jediného pevného a působivého uzlu. A ač první kapitolu prosvištíte za dvě hodinky, nezoufejte - nakonec se to stejně vyšplhá k poctivé čtyřicítce.

Špetka historie

Původní platformou „čtyřky“ byla v roce 1990 konzole Famicom neboli NES a do světa se hra dostala ještě jako Dragon Warrior IV. Warrior v názvu série se totiž změnil na Quest až u pětky pro SNES. Vývoj prvních pěti dílů obstaral Chunsoft Koichiho Nakamury, bývalého zaměstnance Enixu a vydavatelem byl - zase Enix. První remake čtyřky z roku 2001 pro japonský PlayStation už ale nesl název Dragon Quest IV: Michibikareshi Monotachi. To se dá přeložit jako Vedení – ve smyslu lidí, kteří jsou někým vedeni. Není tedy divu, že druhý remake, tentokrát pro NDS, změnil podtitul na zvučnější The Chapters of the Chosen. V době vydání originálu představovala série oddělených kapitol s různými hrdiny odvážnou koncepci, která ani dnes nepůsobí všedně. Pokud měl tedy někdo při letmém pohledu na název hry pocit, že jsou „Kapitoly“ jen snahou výrobce vymáčknout ze slavné značky nějakou tu kačku pomocí jakéhosi epizodického přílepku, vpravdě tomu tak není.

Pořádný multiplayer k dispozici není, jen svérázná možnost výstavby městečka a vzájemné výměny jeho obyvatel pomocí wireless spojení. Snad aby se nedalo napsat, že titul nemá multiplayer vůbec. Samozřejmě musí mít každý hráč svou vlastní cartridge, už proto, že budování městečka žádná hra není. Potěší alespoň možnost nákupu vzácných předmětů, je-li už městečko dost velké na obchod s exkluzivní nabídkou.

Co říci závěrem? Kdo obdivuje prosvětlenou atmosféru Dragon Questu, přijde si rozhodně na své. Zase jedna dávná klasika se dočkala důstojné staronové podoby. A fandové originálu mají o důvod k radosti víc.