RECENZE: Druidstone je nečekaný hit pro starší a pokročilé

Jednou za čas přijde herní překvapení. Z čista jasna bez velkých fanfár. Přesně takový je Druidstone, vynikající taktické RPG s humorným příběhem.

Nezávislá scéna je nekonečná studnice, ze které se čas od času vyloupne klenot. Kdo se nespokojí s často generickou AAA herní produkcí, ten si zde může najít to své. Jen díky ní mohou herní dinosauři stále vychutnávat mainstreamem dávno zapomenuté žánry, které se navíc snaží ještě někam posunout. Druidstone je takovým příkladem, jde o tahové taktické RPG, která nemá strach z experimentů.

Kdysi dávno v čarovném lese

Podivný mužík v rudé kápi jde pokojně lesem, jeho vycházku však brzy naruší agresivní slimáci. Naštěstí mu přispěchají na pomoc dva hrdinové. Neváhají a vysekají ho z bryndy. Netuší ještě, že se spolu zapletou do průšvihu přímo kosmických proporcí. Jenže tady, na samotném počátku dlouhého putování, ani nevědí, kdo jsou. Tápete i vy.

Druidstone: The Secret of the Menhir Forest

Název teamu, který za hrou stojí, Ctrl Alt Ninja Ltd., pravděpodobně moc zvonů v hlavě nerozezní. Když však napíšu, že většina jeho vývojářů je nějak spojená s dnes už kultovním Legend of Grimrock, každý fanoušek RPG by měl zpozornět. Přitom, pokud něco připomíná Druidstone na první dobrou, tak ztřeštěnou rubačku Magicka. Podobnost je však čistě náhodná, společný mají obě hry tak maximálně smysl pro humor. Ten je zde mnohem propracovanější a spoléhá na dialogy a interakci mezi hlavními hrdiny.

V lese se nemohla sejít podivnější parta. Správce (Warden), něco jako ochránce lesa, Průzkumnice (Scout) a stvoření v kápi, jehož totožnost je zahalena tajemstvím. Právě podivná příšerka v kápi je nejvtipnějším a nejzábavnějším charakterem, který jsem v herním světě mohl za poslední dobu potkat. 

Jeho cynismus se mísí s genialitou a šibalstvím v neodolatelné formě. Warden a Scoutka mu srdnatě sekundují. Pokud dáváte přednost seriózně pojatým fantasy, tak si můžete být jisti, že přes veškerý humor tu není nouze sni o notně temné momenty. Autoři, podobně jako scenáristé hollywoodských blockbusterů, vědí, jak dávkovat emoce. Hra nemá problém sklouznout z taškařice v seriózní drama a vy jí to budete baštit.

Druidstone: The Secret of the Menhir Forest

Musím přiznat, že mě hra okouzlila hned v prvních pár minutách. Působí uvolněným a pohodovým dojmem. Přesto už na střední obtížnost jde o pořádnou výzvu. Hra vám vážně nedá nic zadarmo. V každém souboji budete muset hodně dlouho rozvažovat, jakou schopnost použít, ale zvažovat budete i rozmístění hrdinů. Přitom bojový systém je zcela triviální. Každý hrdina má v základu jeden akční bod, kterým provádí veškeré útoky a interakce, zároveň má daný počet kroků, které může za kolo nachodit, prakticky základ každé tahovky. Pouze za zvláštních příležitostí či u jistých misí se může stát, že dostanete bod navíc. 

Někomu může vadit nalajnovanost každé postavy, není zde možnost směřovat Wardena k magii či stvoření v kápi k nabouchanému bijci. Všechny postavy mají dopředu danou svou specializaci a jen v té se mohou rozvíjet. Ve hře jsou tři formy rozvíjení charakteru. Závisí na tom, jak pilní budete při plnění jednotlivých questů.

Druidstone: The Secret of the Menhir Forest

Každá mise má jeden hlavní úkol a nějaké vedlejší. Hlavním úkolem je například eskortovat trochu pomateného, ale sympatického učence do bezpečí před bandou bazilišků. Za to dostanete jednu formu odměny. Pokud se rozhodnete splnit i nepovinné části úkolu, můžete si přijít na extra zlaťáky, zkušenostní body, zkušenosti nebo nové vybavení. Skvělé je, že k misím se můžete vracet kdykoliv během hry a troufám si tvrdit, že jinak to ani zamýšleno nebylo.

Už první nepovinný úkol v úvodní misi – nedostat ani jeden zásah, je prakticky nemožné splnit až do pozdějších částí hry. Tehdy už máte dostatek schopností pro útok na více nepřátel naráz, nebo aspoň víc členů v partě.

Hra je velmi náročná z několika důvodů. Kromě často šibeničního času na splnění mise, většinou v řádu deseti tahů, tu je i další milá drobnost. Nepřátelé se stále obnovují. Co pár kol přichází posily. Do toho démoni re-animují kostry, mágové vyvolávají potvory a vám ubývá zdraví, schopnosti i čas.

Druidstone: The Secret of the Menhir Forest

Do misí se budete vracet rádi a budete se je snažit zkompletovat na sto procent. Vedlejší úkoly nejsou nikterak originální, často jde o to otevřít všechny truhly v misi nebo zničit tužšího nepřítele, ale i tak představuje jejich dokončení další výzvu v už tak dost obtížné hře. Oproti tomu hlavní úkoly jsou variabilní dost. 

Navíc jsou vždy okořeněné nějakou tou konverzací a příběhovou vsuvkou. Někdy hra víc než taktickou tahovku připomíná logický hlavolam, kde je třeba přijít na fígl, jak celou misi zdolat. Kupříkladu mise, kde jste zcela bez vybavení a pokročilých schopností, vás donutí úplně změnit způsob boje a využívat ke svému prospěchu prostředí víc než kdy dřív. Škoda, že takových momentů není víc.

Vyloženě logické rébusy tu jsou také. Například nepovinné mise, kde se potulujete ve starých chrámech a snažíte se přijít na způsob, jak otevřít jejich pokladnici. Nejsou tak náročné, jako ty, které byly v Legend of Grimrock, ale autoři své kořeny nezapřou.

A o čem je vlastně příběh? Inu, prozrazovat z něj moc nebudu. Vše se motá kolem druidů a posvátného lesa, který stihne strašlivá mystická nákaza. To nezní kdoví jak originálně, ale jak se příběh blíží ke konci, jeho epičnost snadno zastíní trojí příchod rohatého Diabla, či chabé pokusy Saurona znovu plně procitnout ve Středozemi.

RPG na jiný způsob

Změn od klasických RPG je hned několik, tou největší je přístup k práci s charakterem. Zkušenostní body nejsou permanentní. Lze s nimi pohybovat, jak se vám zlíbí. Mohou fungovat tak, že vám přidávají jedno použití schopnosti za misi navíc, nebo zvyšují účinek kouzla, přidávají útokům další speciální vlastnosti, vylepšují zbraně atd. Luk může rázem střílet na více cílů, nebo pálit otrávené šípy.

Druidstone: The Secret of the Menhir Forest

Nehodí se vám schopnost pro další misi? Tak prostě odeberete body a přidělíte je jinam. Prostor pro zkoušení ideálního „setu“ je obrovský. Jediné, co je trvalé, jsou naučené schopnosti. Vybíráte je při přechodu na další úroveň.

Trochu jinak se tu nahlíží i na vybavení, ve hře je zbraní i brnění jako šafránu a odemykáte ho jen tak, že v misi seberete bednu se zásobami. Pokud myslíte, že je pak pořádné +4 obouruční kladivo zadarmo, tak jste na omylu, bez hromady peněz se to neobejde.

Křiklavý temný svět

Asi mi dáte za pravdu, že hra ze všeho nejvíc připomíná Magicku, její vizuální stránka je stejně tak barevná a pohádková. Hře to náramně sluší, a když dojde na temnější události, ničemu to nevadí. Ani hudební podkres není špatný, chvíli je to jako zaposlouchat se do motivů z filmů studia Ghibli. Stejně jako zbytek hry i on dokáže překvapit svou různorodostí.

Na hře je jedna věc, která opravdu mrzí, a to je absence dabingu. Dá se to pochopit a respektovat, ale i tak bych strašně rád slyšel všechny ty perfektně napsané slovní výměny mezi postavami. Malý rozpočet hry se někde podepsat musel, kromě chybějícího dabingu to odnesly i jiné části hry, které prezentují a posouvají příběh. Cut-scény jsou jen enginové a jsou buď vyloženě zkratkovité, nebo jen formou rozhovoru. To však hře rádi odpustíte.

Dlouho se mi nestalo, aby hra byla téměř bez chyb, Druidstone takový je. Snad jedinou opravdovou výtkou je závěrečný bossfight, jehož zdolání je z části založeno na náhodě. Což není fér, i když i to byl se vší pravděpodobností designovým záměrem tvůrců.

Druidstone: The Secret of the Menhir Forest je nenápadná hra, svým přístupem skromná, ale s energií na rozdávání. Má obrovský dar překvapovat hráče, bavit ho, a to zvládá jak na úrovni příběhu, tak herních postupů. Jen se musíte spokojit s méně rozmáchlou prezentací, než kterou by si hra zasloužila.