Na první pohled by se zdálo, že jde o komerční kýčovitou slátaninu. Ale už na ten druhý se hladina Rákosníčkova jezírka vyjasnila a obraz je úplně jiný…
"Hele, strejdo, už na nás zase někdo čumí, přestaň se koukat na to porno a vymysli něco, nebo nás vypískají!"
"Buď v klidu, to je jenom trapná počítačová hra. V tý pixelovaný grafice stejně nikdo nepozná, co vlastně děláme."
Kačeří rodinka v reálu
Všichni asi znáte příběhy kačeří rodinky: strýček Skrblík, tři synovci, pilot Rampa a vynálezce Šikula se již stali legendárními hrdiny kreslených seriálů. O jejich dalším příbuzném, který se ale ve hře nevyskytuje, kačeru Donaldovi, ani nemluvě… A tak se ve Walt Disney company (což je firma podepsaná v intru hry) rozhodli vstoupit se svými postavičkami i na obrazovky monitorů. A kupodivu z toho vznikla docela dobrá hra. Ostatně jinak by nikdy nevznikl tento článek (někdy bychom si pro legraci mohli popsat nějakou hodně špatnou hru, aby se zaprášená rubrika Klasika trochu oživila :-)).
"Maminka mi vždycky říkala, že se nemám sázet. Že já vůl ji neposlech!"
Sergej "mám nohy v betónu" Sergejevič
Ducktales je hra prapodivná, a tak bude asi nejlepší, když začneme jejím popisem. Když shlédnete "intro" (uvozovky jsou na místě), dozvíte se asi toto: Vašemu odvěkému soupeři Hamounovi se už znelíbilo být druhým nejbohatším kačerem ve městě. Chce se také jednou dostat na obálku jednoho prestižního časopisu, který nejbohatšího kačera vyhlašuje. Proto zašel do redakce a několik bankovek přesvědčilo úplatné žurnalisty, aby souhlasili se sázkou. Soutěž o nejbohatšího kačera vyhraje ten z rivalů, který během měsíce nashromáždí co největší jmění. Přičemž se nepočítá to, co už oba ve svých trezorech mají. A strýčku Skrblíkovi nezbude než sázku přijmout. Naštěstí má celou svou rodinu k ruce a nemusí se bát, že by ho synovci nechali ve štychu. Třicetidenní bitva právě začíná!
"Byznys není žádná legrace. Byznys je regulérní válka."
Bill Gates
Získat peníze může Skrblík několika způsoby. Může skákat do sejfu tak dlouho, až tam najde vzácnou minci za 1000 dolarů. To ale stačit nebude. Když má nějaké peníze, může investovat do akcií, což je ale nejisté. Ale hlavně, může se vypravit na některé z míst po celé zeměkouli a vybrat odtamtud poklad. Přičemž způsob jeho získávání se místo od místa liší.
"Mount Everest je v podstatě takový menší kopeček."
E.T. from Mars
Někde je třeba vyšplhat na vrchol hory. Toho se ujmou naši tři synovci - Bubík, Dulík a Kulík (nebo jak se vlastně jmenují). Samozřejmě jeden po druhém, všichni najednou by se pomlátili. V podstatě to tedy znamená, že máte tři pokusy na to, dostat se až nahoru na horu. Šplh je v podstatě variací na plošinovky, jen nemáte k dispozici žádné zbraně a nemůžete se nijak bránit nebezpečím, která na vás číhají. Můžete jen chodit doleva/doprava, lézt na nepříliš vysoké skalní stupníky a na ty vyšší se vytáhnout lanem. Shora neustále padají kameny. Kontakt s nimi rovná se smrti. Z některých jeskyní na vás vyleze kouzelnice Magika Von Čáry a shodí vás dolů. V jiných jeskyních přebývá medvěd. Na některých plošinkách je možné potkat se s kamzíkem, který vás skopne dolů. Zdá se vám toho hodně? Buďte v klidu, ještě jsme neskončili. Krom těchto tvorů po vás jdou ještě staří známí Rafani, a to buď střelbou z praku nebo házením kovadlin na hlavy synovců. A vším tím vy musíte prokličkovat a ještě si dávat bacha, abyste nespadli dolů, což znamená také jistou smrt. A pak třeba vylezete k pokladu (truhle) a zjistíte, že jste se celou tu dobu pachtili pouze kvůli 1000 dolarům (ve hře zanedbatelná částka)… No prostě na lezení po skalách se můžete s klidem vykašlat.
"Přežít v džungli? Co je na tom tak obtížného?"
Mauglí
Pak tu máme disciplínu podobnou, ale o dost jednodušší co do obtížnosti a celkově i zábavnější: Jungle Survival aneb školu přežití v džungli. Po vzoru Mauglího se budete houpat na liánách, skákat z plošinky na plošinku,přeskakovat létající ptáky (mezerníkem), jezdit na hroších - pozor: občas se potápějí, tak na ně moc nespoléhejte! - vyhýbat se opicím, které házejí kokosové ořechy, vyhýbat se hadům, kteří vás stáhnou pod vodu, vyhýbat se černým panterům, kteří vás shodí do vody (= smrt utopením), dávat si pozor, abyste nespadli z příliš velké výšky, což by kupodivu znamenalo taktéž vaši smrt a při tom všem se prodírat obrazovku po obrazovce směrem k vytouženému pokladu někde vpravo za devatero obrazovkami a devatero backgroundy. Uff, to bylo ale obludné souvětí. Asi se vám to nečetlo zrovna dobře, ale takový už jsem prostě já. Čtenář je ten poslední… sigh! To jsem neměl říkat! Proklínám tě na stokrát, má děravá paměti! Ale teď už zpět k našemu tématu. Jungle Survival možná podle popisu vypadá složitě, ale ve skutečnosti jde o velmi jednoduchou plošinovkovou prácičku. Bohužel se v džunglích nenalézají tak velké poklady, takže se budete muset poohlédnout ještě i jinde.
"Kdo z vás definuje rozdíl mezi speleologem a hledačem pokladů? Nikdo? Tak já vám to řeknu: není tu žádný. Oba jsou dost blbí na to, aby lezli do jeskyní a tam umírali."
anonymní učitel
Začít můžete třeba v Siberian Ice Caves, což je jen jedna z mnoha oblastí, kde narazíte na procházení podzemními jeskyněmi. Přiznám se, trvalo mi dlouho, než jsem pochopil systém této minihry, ale pak jsem si ji zamiloval. Možná i proto, že v podzemí se nalézají největší poklady (až 8000, ale ty 2000 máte v podstatě jisté). Lezení jeskyněmi se provádí tím stylem, že podle mapky v dolním rohu posouváte své kačery (červený flek) do čtyř směrů. Když je posunete na šedivý čtvereček, buď přejdou do další jeskyně a nebo vás čeká nepříjemné překvapení v podobě pádu do díry. Zelená barva čtverečku značí ve většině případů (pozor! Jsou i místa, kde tomu tak není!) bezpečný přesun - na zelených polích prostě díry nejsou. Cílem je dostat se k pokladu, který je na mapce označen žlutým flekem, a nenechat se přitom chytit mumií, která je označena flekem hnědým (a nebo jste vy hnědí a zombie červená? Už nevím…). Při těžší obtížnosti buď zmizí navigátor, takže nevíte, na jaký že čtvereček to vlastně lezete, nebo zmizí úplně všechno a vy jen vidíte svoji pozici a nevidíte tentokrát ani poklad ani mumii. To už je pak docela síla.
"Vyfotím si vás s bleskem."
Zeus
Ovšem zdaleka nejlepší disciplínou je fotografování, neboli Nature Photography. Velmi vám doporučuji objezdit všechna místa, kde se vyskytuje (je jich šest: Ronguay, Duckbill Island, 
Yellowstone Park, Borneo, Xanadu a Kenya Game Reserve). Jde totiž o disciplínu jednoznačně nejvýnosnější. Za jedinou fotku dobrého zvířete dostanete 500 a není až zas tak těžké dostat na všech 12 povolených fotek (pak vám zřejmě dojde film) nějaké to cenné zvíře. Vás už ale asi zajímá, jak takové focení vypadá.
To se objevíte s foťákem uprostřed obrazovky a můžete se točit doleva nebo doprava. Šipkou nahoru se pak vrátíte zase doprostřed. Ze všech rohů obrazovky vykukují nějaká ta zvířata a na vás je, abyste se ve chvíli, kdy se na obrazovce objeví nějaký výstřední druh, otočili na správnou stranu a zmáčkli mezerník. Jak prosté, ale jak účinné! Vzácné druhy většinou poznáte na první pohled - takový růžový slon, modrý los nebo puma s parohy se fotí velmi dobře, protože jsou vidět a liší se od běžných druhů. Jednoduše se pak ještě fotí opice s kostí na hlavě, gorily se zmrzlinou a "dolly lamy", neboli lamy se žlutou hřívou jako mají panenky Barbie. Horší už to je s medvědy, u kterých jsem nepochopil, podle jakého klíče se řídí to, zda je medvěd Kodiak nebo Zodiak. Ale s těmi se naštěstí moc často nepotkáte. Blbě se fotí nosorožci s intelovskou jiskřičkou na nose a hlavně tečkované zebry, které na první pohled od pruhovaných kolegyní v podstatě nemáte šanci poznat.
To jsou ale jen nenávistné hlody novými hrami zmlsaného pařánka, Ducktales je hardcore hra a obzvláště na těžší obtížnosti nedostanete zhola nic zadarmo. Brzy si začnete vážit každé tisícovky, neboť i jeden jediný trapný litr může převážit ručičku vah při posledním soudu na konci hry.
"Na létání vlastně není vůbec nic složitého."
Vladimír Remek
Ovšem nejen neúspěch v jednotlivých disciplínách může zhatit vaše plány. Kačeříci totiž zatím nepobrali schopnost teleportace, a tak bude třeba se každé místo dopravit osobním letadlem, které řídí nechvalně známý Mr. Rampa, respektive vy v jeho kůži. A věřte mi, že věci, které budete s letadlem na trase vyvádět si s proslulými kousky kačeřího pilota nezadají.
Cesta z kanceláře na "bojiště" totiž není tak jednoduchá, jak se při pohledu z letištní haly na vzlétající a přistávající letadla obyčejnému smrtelníkovi zdá. David Coulthard by mohl vyprávět… V cestě vám totiž brání mnoho různých překážek. Na své letadlo se díváte z boku a ve 2D herní ploše připomínající stařičké arkádové střílečky jako Project X na Amize. Jediné, co můžete dělat, je zvedat a naopak snižovat výšku letu natáčením čumáku letadla a ovládat rychlost držením či pouštěním mezerníku. A když se vysekáte, tak si můžete ještě něco…
Zdánlivě to vypadá jednoduše: na začátku se rozjedete po runwayi, zvednete čumák, vyletíte a držíte se někde veprostřed, abyste se vyhnuli mrakům nahoře a zemi dole, na konci pak ladně klesnete na runway, přibrzdíte a vjedete do hangáru. Jenže ono to tak jednoduché není. Krom toho, že ovládat let není vůbec jednoduché, se musíte naučit vyhýbat různě vysokým skálám, telegrafním sloupům, visutým mostům, bouřkovým mrakům, kosatkám, protiletadlovým kanónům a přehršli dalších věcí. A nejvíc prostého pařana nase- pardon, rozzlobí ta věc, že váš konkurent Hamoun je vůči těmto překážkám imunní a v klidu si prolétává balóny, ze kterých na vás padají piána nebo desetitunová "závažíčka". Na druhou stranu - vy jste zase dvakrát rychlejší, tak co byste nechtěli…
Každopádně jsou letecké mezihry příjemným zpestřením jinak dosti stereotypního průběhu hry. Nejsou ovšem jediným způsobem, kterak se můžete dopravit na místo činu. Je tu ještě možnost jiná, o něco riskantnější, která ale není přístupná od začátku…
"Počet přenesených lidí dokonce předčil naše očekávání. Takže jsme nejen splnili, ba dokonce překročili plán druhé pětiletky. Ať žije hyperprostor, soudruzi!"
generál Romanov
Tou možností je zaletět na místo označené modrou barvou (vždy jen jedno, je náhodně vybráno na startu). Když tam vybrakujete poklad, získáte i nějakou ultrasupermegamakabristicky namakanou látku/zdroj energie, díky kterému se vědci Šikulovi podaří sestrojit teleportační přístroj. Od té doby jste celkem za vodou, i když se teleportací neušetří čas. Tzn. kdybyste někam měli letět tři dny, tak vám teleportace bude trvat taky tři dny, ale nebudete muset absolvovat náročnou leteckou mezihru. A navíc se občas stane, že se teleport pomátne a odnese vás někam úplně jinam, což vám ale - v případě, že máte všechny disciplíny zvládnuté tak jako já - nemusí vůbec vadit. Znám lidi, kteří se v leteckých mezihrách vyžívají, ale na nejtěžší obtížnost je teleport nutností a bez něj se ani pořádnou hru rozehrát nepokoušejte.
Ještě než na závěr krátce shrnu všechny informace, které jsem vám o Ducktales: Quest for the gold naservíroval, krátká glosa: Jeden čtenář se mě v mailu ptal, proč se, proboha, vždycky tolik rozepisuji o největších blbostech, když by bohatě stačil článek kratší. 
Zamyslel jsem se nad tím a došel jsem k následujícím závěrům: a) jsem ješitný a chci prostě na BonusWebu mít ty nejdelší, nejpodrobnější a snad i nejlepší články, jaké je můj chorý mozek a chorá klávesnice schopna vyplodit, b) myslím si, že na napsání krátkých článků si redakce bohatě vystačí, ale na to, aby zpracovali nějaký podrobný popis starší hry, na to už tolik času není. Od toho jsou tady lidé jako já, aby jim pomohli zkvalitnit obsah BonusWebu. A o těch blbostech: snažím se do klasiky vybírat spíše hry, které nejsou dnes notoricky známé (jako UFO, DUKE3D nebo WARCRAFT), ale spíše hry, které patřily ve své době k nejlepším a přesto se jim už dnes nedostává zasloužené slávy. Ducktales byla "hra mého mládí" stejně jako Ski or Die a nikdo, kdo tyto hry tehdy hrál, se dnes nad jejich přítomnosti v klasice nepozastaví.
Dost filozofování, vraťme se k předmětu klasiky. Ducktales byla ve své době velmi kvalitní hra, kterou sice nikdo nedokázal pořádně žánrově zařadit, ale všichni se u ní náramně bavili. A to je to, oč tady především jde. Ten pocit, když vidíte ručičku vah naklánějící se na pravé straně dolů, když vidíte novinový titulek "Duck of the year", objímající se kačeří rodinku, to je něco úžasného a nezaměnitelného, co už ke klasickým hrám tak nějak patří. A teď už mě nerušte, jdu si ještě jednou zahrát Quest for the gold.
