Když jsem nedávno prohlížel rubriku Klasika na BonusWebu, narazil jsem na nesrovnalost, která mi prostě nedala, abych ji ve volném čase mezi brigádou a pařbou Burnoutu na PS2 v redakci nenapravil tímto článkem. Totiž, abyste věděli, oč jde: je sice hezké, že klasika na Duke Nukem 3D patří v rubrice k nejčtenějším, jak velké je ale její právo na existenci ve chvíli, kdy jsme ještě nenapsali ani písmenko o kořenech, ze kterých tato bezesporu vynikající FPS vzešla, prvních dvou dobrodružstvích blonďatého drsňáka, pravého to ideálu všech radikálních pravicových extrémistů (byť hajlování – alespoň na obrazovkách monitorů – rozhodně nepatří k jeho nejoblíbenějším náplním volného času), „atomový vévoda“.
První dva díly série, která by se snad už brzy mohla dočkat věčně odkládaného pokračování Duke Nukem Forever, lze zařadit mezi ty nejklasičtější plošinovky. Po totálně ploché 2D obrazovce nám zprava doleva a zase zpátky pobíhá „panáček“, neboli hlavní hrdina, rozmanitými zbraněmi posílá do věčných lovišť jednoho potvoráka za druhým a vyhýbá se nastraženým záludnostem. Že ale Duke Nukem (a tím spíše Duke Nukem 2) nejsou jen tak obyčejné platformové skákačky, vás přesvědčí již první zahrání.
Jak první, tak i druhý díl mají na svědomí lidičkové z 3D Realms, distributorem byla další známá firma Apogee. Ta svého času přivedla na svět opravdu slušnou řádku leckdy ne zcela špičkových her, z těch známějších jmenujme například Hocus Pocus, Wacky Wheels, Raptor, Secret Agent nebo Balls of Steel. Oblíbeným způsobem distribuce byl v Apogee shareware způsob: první epizoda zdarma, za další už si musíte připlatit nějaký ten (nutno na jejich obhajobu dodat, že většinou nikoli přemrštěný) bakšiš.
Co se příběhu prvního Duka (1990) týče, většina plošinovek by si i dnes vystačila bez něj (a leckdy bychom tak byli zbaveni hloupých klišovitých paskvilů, které tak musíme snášet), přesto vám základní zápletku prozradit mohu: zlý a podlý doktor Proton ovládne s pomocí armád robotů svět. Vaším úkolem pak není nic jiného, nežli mu nakopat místo, kam se nepodíváte, ani kdybyste zaplnili nepropustné Huggies jejich obsahem třeba desetkrát (nějak se mi ten eufemismus rozrostl… :o)). Nežli se vám ale podaří dostat se k dobře chráněnému (čímž myslím nejen ty ocelové Pampersky, ale i zmiňovanou armádu inteligentních plechovek vycvičených k zabíjení) pozadí zmiňovaného rádoby vědce, musíte překonat pěknou řádku rozsáhlých úrovní naplněných tím nejhorším kosmickým harampádím.
Intro druhého dílu (1992) už začíná o poznání optimističtěji: ano, i díky vaší pomoci to Duke dokázal a Protonovi nejenže rozkopal zadnici, ale následně mu i ustřelil hlavu, čímž bylo zlovolnému experimentátorovi dáno s definitivní platností na frak. Následně se stal Duke mediální hvězdou a věren své skromnosti sepsal knihu s titulem Why I´m So Great. Při televizním rozhovoru právě o tomto literárním díle se však přihodila jedna neblahá událost: zachránce světa unesli ufouni a nezbývá nic jiného, než si cestu ke svobodě, právu, rovnosti, volnosti a bratrství opět prostřílet.
Příběh je sice hezká věc, samotnou hru ale nijak významně neovlivnil. I kdybyste neznali to, co jsem vám v předchozích dvou odstavcích vypověděl, neměli byste problémy s orientací. Vaším úkolem je jednoduše vždy dojít na konec úrovně, cestou rozstřílet vše, co rozstřílet jde, sebrat vše, co sebrat jde a použít vše, co použít jde. To naše „vše“ bychom si ale v zájmu vaší orientace v tomto článku mohli trochu specifikovat.
Co se nepřátel týče, rekrutují se z řad věcí, které už minimálně jednou navštívily skládku kovového odpadu. Není tedy divu, že se Duke v nejlepším zájmu snaží jim tam pomoci zpět. To, že přitom umřou, už je jejich problém. O umělé inteligenci se v případě těchto robotů
nejrůznějších tvarů, rychlostí a funkcí nedá moc mluvit – jakmile vás totiž spatří, vrhnou se na vás a snaží se vás jakýmkoli způsobem usmrtit – ať už přímým kontaktem v případě těch hloupějších, či zuřivou střelbou v případě těch vyčůranějších. Vaše jediná šance spočívá v multifunkční a ultraúčinné pušce, kterou později ještě vyupgradujete na skutečný nástroj zkázy.
Ne všechno kovové a mechanické se však bude snažit vás o životy připravit. Ano, taková ohnivá past, kterou v ostatním chaosu scény snadno přehlédnete a která vás se škodolibostí sobě vlastní zbaví života, je sice nepříjemná, ale když si to vzápětí vynahradíte brněním, upgradem zbraně a ještě několika bonusovými body v podobě ze stropu padajících disket či podobných věciček, dá se to celkem přežít. I díky hojnému počtu těchto pozitivních interaktivních objektů není Duke Nukem 1 ani 2 nijak obtížnou hrou, snad jen někdy možná v poněkud zmatených scénách neobjevíte dovedně skryté žebříky vedoucí ke kýženému Exitu. To ale k plošinovkám také patří.
Poslední věcí, která přispívá k výjimečnosti a nadřazenosti Duke Nukema nad ostatními plošinovkami (byť nějakému Flashbacku nebo perskému princi nesahá ani
po kotníky) je humor. Ano, onen nezaměnitelný humor, který si tolik oblíbili hráči 3D verze, nechybí ani tady, a tak se hraní stává zábavou nikoli jen ve smyslu slova „hratelnost“. Skutečně se leckdy dobře zasmějete.
Co se zpracování týče, plně odpovídá datům vydání a nemá asi cenu se o něm nijak zvlášť rozepisovat. Pokud nejste vyloženě alergičtí na archaickou grafiku v rozlišení 320x200 a z pixelů na sedmnáctipalcovém monitoru již velmi jasně viditelných se vám nedělá špatně, pak byste se mohli po vypnutí hudby s klidem soustředit jen a jen na herní část, která je na rozdíl od té technické (samozřejmě z pohledu dnešního hráče) špičková.
Ano, přestože objektivně nelze prohlásit Duke Nukema ani jeho druhý díl za nejlepší plošinovky všech dob (o tyto vavříny už se perou tituly jako Turrican, Prince of Persia, Another World či Flashback), rozhodně se o nich dá říci, že se jedná o tituly, které utkvěly pěvně v paměti každého hráče a už jen kvůli faktu, že předznamenaly fenomenální úspěch geniálního Duke Nukema 3D, jsou zajímavé i pro novodobé fanoušky atomového vévody. A protože témata, o kterých bych se ještě mohl v souvislosti s dnes vzpomínanou dvojicí her rozepsat, už pomalu ale jistě docházejí, nezbývá mi, než zbytečně tento článek neprodlužovat rozloučit se s vámi.
