V novém Duke Nukem: Land of the Babes (DN) máte nyní na starost záchranu světa. V budoucnosti totiž došlo k vyhlazení mužské populace a zotročení žen nepřátelskou rasou, v níž nechybí oblíbené zastoupení zmutovaných prasat křížených s automatickými zbraněmi. Ženy se proti svému osudu vzbouřily a ty, které z potupného zajetí uprchly, se zformovaly do speciální skupiny, vedoucí diverzní boj proti uzurpátorům. Jenomže lépe vyzbrojenému nepříteli nemohly dlouho konkurovat – jejich jedinou nadějí se stalo otevření časové brány, skrze kterou by přivolaly nějakou posilu. Touto posilou se posléze stane Duke, velký nukemový Duke, jenž má uvést věci do pořádku. Takže, DN je sice hra notně inspirovaná Tomb Raiderem (a to nejenom pro základní herní pohled ve třetí osobě), ale velký důraz je stále kladen na část, ve které se hodně střílí a likviduje enkláva divokých nepřátelských elementů.
Především je nutno hned zkraje zmínit, že grafická stránka titulu si pozornost nezaslouží. Prachšpatný dojem ze zastaralého enginu nijak nevylepší snaha o jistou variabilitu úrovní, které však nejsou nijak dvakrát rozsáhlé. Hudební zpracování je někde slušné, jinde ho však raději ani nevnímáte, ostatně podobně lze ohodnotit i časté Dukeho hlášky.
Co se týče schopností hlavní postavy, snaží se Duke do jisté míry napodobovat aktivity jedné sličné archeoložky a přidává k tomu i něco nápadů navíc. Řada činností je totiž zautomatizovaná a např. při skákání se Duke dokáže velice jednoduše přichytit případného okraje platformy, žebříku apod. Takové ručkování je mnohem uživatelsky příjemnější než je tomu u Lary, stačí jenom pomocí směrového kříže dirigovat směr. A díky jakési hybridní podobě first person perspektivy (dojde pouze k přiblížení pohledu, při kterém vaše postava zprůsvitní) máte téměř vždy jasný přehled o svém okolí. Horší to je s plaváním. Pokud se totiž dostanete do úzkých prostor, začíná mít kamera vážné problémy, polygony stěn se vás občas drží jako klíšťata a jestliže zrovna nedisponujete kyslíkovou bombou, můžete z toho být lehce nervózní. Díky analogu dokáže hlavní postava pomalu jít či běžet (s digitálním ovladačem máte smůlu), při chůzi tak zabráníte pádu z výšek. Ovládání je vcelku dobře vyřešené, byť je použití všech pohybových činností hodně kostrbaté a v porovnání s Tomb Raiderem přes všechna vylepšení zdaleka ne tak precizní. Když k tomu připočtu některé chyby a bugy, velkou podobnost s relativně nedávno uvedeným Time to Kill, máme tu další titul, u kterého se dá s úspěchem mluvit o nastavování herní kaše. Nebo vaření z vody? To je vlastně jedno, obé moc nezachutná.
Práce kamery není špatná, byť samozřejmě má svá příležitostně hluchá místa, ale pokud pominu, že si s ní připadám jak na lodi (ta se
přeci taky kolébá ze strany na stranu), s ohledem na zmiňovaný Time to Kill došlo k určitému posunu vpřed. Pro lepší povědomí o situaci může Duke využít už avizovanou first person perspektivu, v níž je červená tečka hledáčkem vaší momentálně vybrané zbraně. Je však s podivem, že vyjma ostřelovací pušky tvůrci nepamatovali na oblíbený „headshot“, takže nemá žádné opodstatnění hledat na těle oponenta nějaká slabá místa. Početný zbrojní arzenál se přenáší z úrovně do úrovně a mezi jednotlivými typy můžeme nalézt legrační zmenšovač velikosti nepřátel, energetickou pušku, granátomet či raketomet a v neposlední řadě klasickou brokovnici, jejíž slabinou je hodně pomalá střelba a perspektivní využití toliko pro blízký střet. Při častých soubojích s nepřítelem tu je vděčná volba strafování do stran, navíc zde funguje dobře čitelný systém automatického zaměření a pěkný nápad s obnovováním hodnoty života. Pokud splníte nějaký z úkolů mise či zlikvidujete některého oponenta, hnedle vám naskočí sympatický bonus v podobě doplnění stavu životní energie. Nicméně vybíjení nepřátelské fauny se díky podprůměrné grafice a pojmu „artificial dementia“ brzy stává rutinní záležitostí, která vás nijak zvlášť nezaujme. Zkrátka nuda. Určitým zpestřením hry je nutnost plnění úkolů, které v misi máte, komunikace s NPC postavami, nacházení tajných oblastí se sympatickými bonusy či multiplayer pro dva hráče. Zajímavostí může snad být také high-tech vybavení počínaje oblíbeným Jetpackem pro létání (limitované palivo) a konče Biomaskou pro ochranu
před toxiny. A naposledy pak možná kooperace s ozbrojenými složkami ženského odbojového svazu, které se tady tváří, že usilovně bojují s nepřítelem. Jenomže všechno tohle má řadu ale. Při plnění úkolů, kde váš postup alternuje mezi přepínáním tlačítek a nalézáním klíčových předmětů pro jejich použití na vybraném místě, strávíte obvykle něco zbytečného času procházením oblastí tam a zase zpátky a hledáním místa určení. Multiplayer, třebaže ho hodnotím jako plus, také není úplně to pravé ořechové. A zmiňovaná kooperace s vojandami, jejichž náborové míry se patrně vyznačovaly pouhým zaměřením na velikost prsou, se pohříchu omezuje jenom na jejich stepování po krajině a sledování Dukeho, jenž tu musí všechno odřít sám. Tedy na rovinu, při Dukeho muskulatuře a s ohledem na potenciál jeho zbraní, také bych se raději díval na práci profesionála a chytal bronz.
Je čas na závěrečné resumé. DN nabízí přes dvě desítky úrovní (vč. Multiplayeru) v graficky nepříliš propracovaných lokacích. Častou soubojovou fázi se tvůrci snaží oživit co to jde, ale střípky dalších možností nám z tohoto titulu stále nedělají nijak zvlášť chytlavý herní kaleidoskop. Interaktivita prostředí neurazí; otisk střelby ve zdech, výbušné sudy, četné bedny a skříňky skrývající malé překvapení v podobě munice pro doplnění, naposled pak společenské vykopnutí dveří, u kterých nejsou namalované žádné kliky. To je však obvyklý standard, nic výjimečného. Duke out, hlásí hlavní hrdina při ukončení příchozího hlášení. Ano, Duke JE hodně out.
| Duke Nukem: Land of the Babes | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
