Velké japonské firmy se svými stánky i letos okupovaly značnou část výstavní plochy, přičemž mnohem více z nich se letos přemístilo do největší a hlavní South Hall. Některé z nich předvedly více, jiné méně, v jednom případě jsme dokonce byli i vyloženě zklamáni. O mnoha hrách z produkce těchto firem jsme se již zmínili v předchozích článcích, a tak zde je tedy telegrafický průlet tím, co se nám z produkce těchto vydavatelů do našich článků prozatím nevešlo.
Konami
Na stánku této firmy se ponejvíce hrálo, zpívalo a tančilo. Ve velké permanenci byla místa s tanečními podložkami před obrazovkami, na nichž běžely výjevy z nejnovějších pokračování série Dance Dance Revolution, konkrétně pak DDR Ultramix 3 a DDR Extreme 2. Hudební hra Beatmania pak vedle podivného ztvárnění na obrazovce zaujala především speciálním ovladačem, který měl tvar podobný elektronickým klávesám, které však nedisponovaly klasickou klaviaturou, ale klávesy byly rozmístěny docela nepochopitelně a to jak pro nehudebníky (my), tak předpokládáme že i pro zasloužené virtuózy. Jak ale předváděly davy nadšených japončíků, dalo se s tím hrát docela úspěšně. Největší raritkou ovšem byla Karaoke Revolution Party. Ani ne tak proto, že by to bylo kdovíco, ale proto, že tato hra měla na přímo na stánku postavenou svou vlastní malou průhlednou místnůstku, která byla alespoň částečně odhlučněna, takže se všichni pěvci mohli na zdejší poměry docela slušně slyšet.
Poněkud rozporuplně pak působily dvě hry z akčnějšího rybníka. S.L.A.I. Je v zásadě poměrně zajímavá akce s roboty, kteří mnoha svými vlastnostmi připomínají populární Transformers, nicméně si nemyslíme, že by výsledek byl nakonec tak kvalitní, aby vyvážil grafické zpracování, které se tváří jako již docela dost stará záležitost z mincových kabinetů. Hodně se před výstavou hovořilo o akčním Crime Life, jenž ovšem rovněž nijak zvlášť nepřesvědčil. Zrnitá a poměrně jednoduchá grafika v kombinaci s topornými pohyby postav nepůsobila jako něco, co bychom museli mít za každou cenu.
Namco
Kromě toho, o čem z produkce této firmy jsme již psali (a čemuž zcela jasně vévodí Soul Calibur III), nás na jejich stánku zaujalo již velmi málo. Poměrně silný zde byl line-up her chystaných na přenosné konzole. Docela dost zajímavě vypadalo chystané vesmírné RPG pro GameBoy Advance – Sigma Star Saga, které zaujalo zejména poměrně netradičním akčním bojovým systémem s možnostmi tvorby a úprav zbraní. Slibován je samozřejmě i spletitý příběh, jehož kvality jsme pochopitelně nemohli přímo na výstavišti prověřit. O hrách pro nahdheldy NDS a PSP chystáme samoztatné články, takže nyní jen v maximální stručnosti: pro NDS chystají v Namcu strategii Shogun Empires a arkádu Pac ´n´ Roll a pro PSP vypadá dost nadějně port akčního Dead to Rights a akce zasazená do poměrně vzdálené budoucnosti Bounty Hounds.
Z projektů pro domácí konzole pak stojí za zmínku ještě poměrně nadějně, ale nikterak grandiózně vypadající FPS s názvem Stargate SG-1: Alliance a zdá se, že ani Sniper Elite již v domácích podmínkách již nemusí být nutně tak nepoužitelná jako předchozí porty namcovských původně automatových dílů Silent Scope, které prostě doma v křesle bez odstřelovací pušky měly daleko ke svým původním verzím.
Square Enix
Tak tohle je přesně ta firma, která nás zklamala na celé čáře. Předvedli sice slušnou řádku her, ale ta, na kterou čekáme bez rozdílu všichni tam prostě nebyla. Zarazí to zejména v souvislosti s tím, že na loňském ročníku, pokud nás paměť neklame, byla Final Fantasy XII přítomna dokonce v hratelné podobě. Těžko říci, jak si toto z našeho pohledu selhání vysvětlit. Ostatní věci samozřejmě rovněž nevypadaly nijak špatně, ale při politice Squaru zůstává vždy až do posledních okamžiků otázkou, co z jejich bohaté nabídky se nakonec dostane do našich končin. Zejména takový Dragon Quest 8 bychom rozhodně ocenili, ovšem ani zběžný pohled na takové Radiata Stories či Romancing Saga nenaznačoval, že by se jednalo o tituly, které by nestálo za to si zahrát. Naopak. Jedinou jistotou tak pro nás zůstává druhý díl Kingdom Hearts, který podle toho, co jsme měli možnost vidět, příznivce původní hry jistě nezklame. Mezi novinkami zaujme zejména možnost přeměny postav na jakási svá silnější alter ega.
Sega
Sega měla vedle her pro Xbox 360 na stánku jednoho hlavního favorita pro současnou generaci konzolí a tím byl Spartan: Total Warrior. Velkou pozornost tato firma ale věnovala, možná překvapivě, i hrám pro mobilní telefony, jimiž byl obehnán prakticky celý stánek. Z her pro současné konzole nás asi ponejvíce zaujalo akční RPG Shining Force Neo pro PS2, které má velkou šanci navázat na úspěchy druhdy velmi populární série Shining, respektive své přímé předlohy pro Segu Genesis z roku 1992. Společně s dalšími dvěma kamarády se hrdina vydává zachraňovat svět, při čemž na ně čeká spousta real-time soubojů, které vypadají opravdu slušně.
Nebyla by to snad ani Sega, kdyby na výstavišti chyběl nějaký ten Sonic. Letos se předvedl v poměrně slušně vypadající bojovce Sonic Gems, která je cílena na GameCube. Jednoduchá cartoonová 3D grafika sice vypadá poměrně hranatě, ale co se týče hratelnosti, která tak trošku připomíná něco mezi našim objevem roku jménem One Piece a nintenďáckou klasikou Super Smash Bros., skrývá poměrně slušný potenciál, a tak by mezi majiteli GC mohla sklidit slušný úspěch. Sonicův temný brácha se zase představil ve své první vlastní hře Shadow The Hedgehog, která vypadá, že by konečně mohla po sérii ne zcela vydařených pokusů představovat první hru ze Sonicova světa, která bude i s využitím třetího rozměru stejně divoká, hratelná a návyková jako původní 2D díly pro starší systémy od Segy.
Capcom
Na stánku Capcomu vcelku hodně citelně chyběla PS2 verze Resident Evil 4, a tak obecně největší pozornost budil nový díl kultovní série Onimusha s podtitulem Dawn of Dreams, který nás ale upřímně řečeno zase až tak nezaujal. Tvůrci sice našli odvahu k nejrůznějším změnám a vylepšením, ale ve výsledku to stále působí stejným dojmem jako původní tři díly. To takové Okami či Killer 7 originalitou přímo hýří. O obou hrách chystáme druhá samostatná preview, takže dnes se omezme jen na konstatování, že zejména Killer 7 vyvolával místy otázky, zdali jsme takový příval originality stále ještě schopni vstřebat a pochopit :-).
Jak se dalo u Capcomu čekat, nesla se drtivá většina jeho produkce na akční vlně, přičemž člověk občas propadne pocitu, že to v Capcomu chodí jako v nějaké velkovýrobně. Tedy ne že by se nakoukalo na kvalitu, ale kvantita je evidentně pro tuto firmu rovněž velmi důležitá. Kupříkladu taková temná FPS Darkwatch sice nevykazuje žádné známky výrazně snížené jakosti, ale zároveň jsme na ní ani neobjevili nic, kvůli čemu bychom se jí nemohli dočkat, a zaujme tak pravděpodobně právě jen onou temností. Velmi podobně na tom pak jsou kupříkladu i militantní akce Without Warning, již na první pohled poněkud fádní kombinace pouliční rubačky s bojovkou Beat Down nebo třeba Devil Kings, což je pro změnu capcomácká variacena Dynasty Warriors. Na srdci ale zahřály první videa z Devil May Cry 4, chystaného pro PlayStation 3. pravděpodobně se sice koncepčně bude jednat o víceméně to samé, co známe ze tří PS2 dílů, ale na pohled to vypadá skutečně hodně dobře.
