Soul Calibur 3
Třetí díl masivní šavlovačky od Namca je díky své exkluzivitě jednou z vlajkových lodí PlayStation 2, a tak není divu, že kolem stojanů s touto hrou je doslova hlava na hlavě. K dispozici je hratelná verze, která obsahuje sice pouze dvě postavy, ale tak lze z hraní leccos vyčíst. Do ringu se proti sobě mohou postavitd starý mazák a rutinér Mitsurugi a fungl nová postava Tira, což je přesně ta kočanda, kterou lze na obrázcích vidět s oním podivným kruhovým ostřím. Ta sice v některých momentech předvádí cvičení ne nepodobná těm, která předvádějí moderní gymnastky s obručí. Nemění to ale nic na tom, že i přesto je v běžném souboji dvou zhruba stejně zdatných hráčů velmi vyrovnaným soupeřem i ostřílenému Mitsurugimu.
Základní principy hry jsou samozřejmě nezměněny, a postavy tak nadále disponují vertikálním a horizontálním úderem, kopem, blokem a samozřejmě chytačkami, co se ale změnilo, je přístup k hratelnosti, kdy se zatím zdá, že hra se snaží volit více hardcore přístup a hra tak na první pohled není zase až tak živelná, jako v případě druhého dílu, což ovšem znamená pouze to, že ti, kdož se s touto sérií nikdy nesetkali, budou mít vstup na SC scénu se třetím dílem poněkud ztížen, ovšem jedinci, kteří si v předchozích dílech již něco odšermovali, budou opět jako doma během několika málo chvilek.
Pro hraní na efekt nyní bude potřeba o poznání lépe časovat jednotlivé útoky, čímž se ztěžuje řetězení jednotlivých úderů za sebou, ovšem na druhou stranu to má plus v tom, že to zamezí začátečníkům drtit staré harcovníky náhodným bušením do tlačítek. Od nynějška to již bude chtít u hraní pravděpodobně trochu víc přemýšlet, čímž má tato hra potenciál opět o něco povyskočit na pomyslném žebříčku hranosti ne nejrůznějších turnajích.
Velice slušně ovšem působí detailní technické zpracování jak bojovníků, tak i arénči doprovodných efektů. Na první pohled hra sice vypadala poměrně zubatě, ale při pohledu druhém si již lze povšimnout vysoké míry detailů, a tak se úvahy o zubatosti velmi razantně přesouvají do oblasti teorií o rozlišení NTSC normy a koukání z blízka na velkou obrazovku. Pokud se dá usuzovat z verze s pouhými dvěma hratelnými postavami, vypadá to, že SC3 rozhodně nezklame žádného z dosavadních fanoušků této série.
Jak X
Stejně jako v éře PSone, tak i nyní vydávají Naughty Dog po třech vynikajících dílech plošinovky závodní hru s postavičkami z dané série. Akorát že Crashe vystřídali Jak s Daxterem a nezávodí se na motokárách, ale na pořádně nabušených buginách. A upřímně řečeno, po všech těch již se přejídajících pokusech o módní ilegalitu v potemnělých ulicích měst s důrazem na tuning všeho druhu přijde hra jako Jak X určitě vhod. A to nejen proto, že v hlavním příběhovém režimu na videích účinkuje samozřejmě i světově oblíbený komik Daxter.
Hra totiž není samosebou žádnou extrémní simulací, ale na druho stranu se nejedná ani o jednoduchou arkádičku pro děti. Je potřeba tak nějak tušit, kterou zatáčku na plný plyn projet lze a kterou ne, a kdy se musí občas i přibrzdit. Na duhou stranu se ale po trati klasicky válejí nejrůznější typicky arkádové bonusy nebo lepší střelivo, čehož důsledky činí hraní samozřejmě velmi akčním, ale základní jízdní zákonitosti je ovšem potřeba beze zbytku respektovat. V této souvislosti ale možná poněkud zamrzí, že je zdejší fyzika jiná, nežli tomu bylo při jízdě s buginami v posledním dílu plošinovkové série, a přestože se jednotlivá vozítka mezi sebou liší svými vlastnostmi, všem jim poněkud chybí onen skvělý dojem z hmotnosti, jakým působila vozítka v posledním řadovém Jakovi, kde pokud po skoku žuchla bugina na zem, chovala se jako skutečná bugina žuchne po skoku na zem. Je jasné, že ryze akční hratelnosti by tento přístup nepomohl, ovšem tady zase po skoku mnohdy vlastně ani netušíte, kam až vůbec doplachtíte, což je ale v kontextu globálně velmi slušně odladěné hratelnosti pouze minoritním problémem.
Hra nabízí několik herních režimů, z nichž jeden je očividně inspirován žijící legendou mezi akčními závody, konkrétně režimem Road Rash z Burnoutu 3. I zde tak jezdíte po okruhu s tím, že musíte zlikvidovat co největší počet počítačem generovaných a řízených bugin. Vzhledem k přítomnosti zbraní se ale nemusíte omezovat pouze na takříkajíc kontaktní boj, ale můžete si cestu před vámi pohodlně čistit i na dálku. Přesným mířením a vhodným sbíráním power-upů se tak dají velmi výrazně překonat i výkony, které jsou potřeba k získání zlaté medaile v daném závodě. Silnou stránkou je i grafika, která je sice klasicky cartoonová a zcela z mezích zvyku z předchozích třech plošinovek, ale díky její svižnosti, plynulosti a hladkosti to nevadí ani za mák. Hodně dobře vypadají i nejrůznější efekty výbuchů a další blbůstky vytvářející dojem, že se neustále něco děje. Pokud si k tomu připočteme výborné ovládání a vtipné glosy hláškaře Daxtera, vychází nám potenciální hitovka jako hrom.
