Než začne obvyklá a každoročně bohatá nadílka článků čerpající z naší návštěvy očekávaného herního veletrhu E3 v Los Angeles, rozhodli jsme se vám přinést článek, jenž vám přiblíží, co je potřeba zařídit včetně všech problémů, na které jsme (bohužel) narazili. Varujeme proto předem – ačkoliv tento článek s hrami úzce souvisí a prakticky směřuje k již zmíněnému šílenství okolo oznamovaných novinek, prvních dojmů a podobně, o samotných hrách zde nenaleznete prakticky nic. Proto pokud vás zajímá jen čistě herní zpravodajství, tento článek v žádném případě nečtěte dále.
Úvahám o návštěvě E3 by mělo předcházet několik drobných maličkostí – v první řadě je dobré si v občance zkontrolovat, zdali váš věk přesáhl hranici osmnácti let. Pokud ne, nepustí vás tam. Dále potřebujeme důvod, proč by vás tam měli pořadatelé pustit – v našem případě nic složitého, pracujeme přece pro úspěšný herní magazín a Mafru, která si může dovolit cestu zaplatit :). Přesto i tak musíme podstoupit logickou proceduru: registraci a to buď přes formulář na internetu, nebo až na místě. Abychom se na místě příliš nezdržovali, vyplnili jsme formulář na internetu a faxem odeslali všechny náležitosti. Za prvé doklad totožnosti (řidičák, pas...), dále pak vizitku, vytisknutou hlavní stránku magazínu, vytisknutý seznam autorů a konečně samotný článek podepsaný osobou, která se chce výstavy zúčastnit. Během pár dnů dostaneme potvrzující zprávu, přímo na výstavišti si pak vyzvedneme MEDIA kartičku, kterou musíme stále viditelně nosit. V press centru se píše, že pokud ji ztratíme nebo nám ji někdo ukradne, novou nám nedají a máme smůlu – pravdivost těchto slov jsme se raději rozhodli neprověřovat.
|
Do Los Angeles rozhodně nedoporučujeme létat bez předchozí rezervace hotelu. Hotel si bez problémů vyhledáme na internetu – ty vedle výstaviště bývají zamluvené hodně dopředu, nebo drahé. Nezbývá než nalézt nějaký pár minut jízdy od výstaviště, který odpovídá našemu rozpočtu (zhruba 70$ na noc za pokoj). Minulý rok jsme byli poměrně spokojeni s Econo Lodge v korejské čtvrti, a tak jsme si jej rezervovali i letos. Vyhnuli jsme se tím možnosti být ubytováni v nějaké profláknuté čtvrti, navíc už z loňska známe obchody v okolí hotelu, takže víme co čekat. K rezervaci potřebujeme kreditní kartu a někoho, kdo je schopen domluvit se přes šum v telefonu a zvláštní přízvuk recepční (díky Petře :). Dále si zarezervujeme letenky a konečně u finančního oddělení firmy vyzvedneme příslušnou částku – a řeknu vám, pochodovat přes město s báglem s téměř padesáti tisíci korunami a několika sty dolary je zvláštní pocit. Brzké sjednocení všech budov v jednu tenhle problém pendlování konečně vyřeší.
My vám zařídíme nejbližší let zpět, vy si vyřídíte papíry a vrátíte se zpátky.
Cesta byla dle předpokladu strašná. Sice jen s jedním přestupem v Německu, což je dobré, ale ten úsek do Los Angeles – jedenáct hodin se tísnit na sedadle, kam se vám ani pořádně nevejdou nohy. Do toho poslouchat řev malých dětí... ale fajn, přežili jsme to. Teď už nám zbývalo jen vystát více jak hodinovou frontu, aby nám úředník zkontroloval vízum, vyfotil si nás, odebral otisky ukazováčků a hurá na hotel. Bohužel, všechno se nakonec semlelo jinak. Frontu jsme si poctivě vystáli, jenže úředníkovi se něco nezdálo – přišel jiný úředník, sebral mi pas, a odvedl stranou do místnosti pro imigranty. Mám prý počkat. O chvilku později další úředník přivádí Mikyho. Nejsem v tom sám, spolu s dalšími (Číňany) čekáme, až si nás jeden ze tří imigračních úředníků zavolá. Tak se stane asi o čtvrt hodiny později, dostávám pas zpátky a zdá se, že mám vyhráno. Rozhodnu se počkat, až jej dostane i Miky, jenže úřednici se něco nezdá, musí se prý poradit s nadřízeným. Máme počkat – za několik dalších minut přichází jiný imigrační úředník, který mi opět zabavuje pas a oba nás odvádí ke kancelářím. Následuje už potřetí sprška otázek, typicky odkud jsme, proč tu jsme a na jak dlouho – a to pořád dokola. Nakonec nás posílají do čekací místnosti.
První si zavolají Mikyho, přes sklo vidím, že mu berou otisky – později vypráví, že mu brali otisky dlaní, všech deseti prstů, vyfotili jej, změřili, zvážili a přepočítali všechny peníze a cennosti. 
Další čekání náhle prolomí nahlas pronesené "mistr Zek" doprovázené teatrálním mávnutím rukou. Vyzvedne si mě DALŠÍ imigrační úředník (z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že jich tam je jako příslovečných mladých myší, kam se hrabe ruský minibar s šesti číšníky, tady jsme se setkali každý tak s deseti byrokraty, z nichž dobrých osm vypadalo, že ještě nedávno seděli na stejné straně přepážek jako my – pozn. vanderpoel), tentokrát jdu přímo do jeho kanceláře – tento se pro změnu usmívá a s "just relax" mě vyzve, abych se posadil. Opět přichází sprška známých otázek (odkud jste, proč tu jste, kdo vás zaměstnává, kudy jste letěli, na jak dlouho tu jste...), nicméně jejich opakování už tolik nevnímám, protože bych docela spal (24 hodin vzhůru). Z našeho pohledu se mi zdála úsměvná akorát otázka, jestli potřebujeme na Slovensko vízum a obráceně. Úředník stále něco hledá v počítači, prolistuje 3 brožury (vydání 2004), než z něj vypadne, že máme špatné vízum. Že potřebujeme A, nikoliv B1, B2. Odpovídám, že loni s tím nebyl žádný problém a to byl účel návštěvy stejný. Jiná úřednice navrhuje, ať odletíme zpátky, vyřídíme si příslušné doklady a pak se vrátíme – což už nás docela silně znervóznilo. 
Naštěstí porada čtyř úředníků se dohodla, že nás tedy nakonec jako pustí, ale ať vyřídíme v Praze, že nás s těmito vízy příště vrátí zpátky. Tímto jsme poučeni a na mou duši na psí uši, že pokud se nám ještě někdy naskytne možnost jet na E3, v což samozřejmě věříme, s těmihle vízy už sem rozhodně nepojedeme (i když to mé bylo před rokem v pořádku a v letošní žádosti Mikyho stálo, že sem jedeme coby novináři na herní výstavu).
Z našeho pohledu se mi zdála úsměvná akorát otázka, jestli potřebujeme na Slovensko vízum a obráceně.
Přesouváme se na hotel. Drobná příhoda s nefunkční magnetickou kartou od pokoje se jeví jako úsměvná třešnička výletu, s neskrývanou radostí se vrháme do pokoje "vonícím" po dezinfekci. Oproti loňskému pokojíku s židlí, které chyběla jedna noha, nám nefunguje pouze jedna lampička. V šuplíku u postele leží Bible, což mi připomíná, že loni se mi při balení stylem "všechno naházet do kufru a zavřít" 
podařilo jeden výtisk přivést si domů. Nicméně značně unaveni a vyhladovělí se ještě vydáváme do našeho oblíbeného Burger King dát si něco dobrého k večeři – v King verzi (mimochodem, nejmenší verze je "medium", následuje "large" a ukončuje "king"). Žaludek sice trochu protestuje, ale zvykne si. Jídlo tu totiž mají vynikající, což sice není nějaká nosná myšlenka na závěr, ale nám to docela stačilo :-).
A jelikož právě čtete tyto řádky, tak pokud nenastane opět nějaká nenadálá událost, v příštím povídání si rozebereme některé z prezentovaných her – výstava začíná, dle místního času, již zítra. V Praze pak v dalších dnech zpracujeme materiály natočené na kameru (a v konzolové sekci určitě dojde i ne nějaké ty místní korejkomulatky, nicméně zatím nic moc :-) - - pozn. vanderpoel).
