Když se řekne G-con 45, vzpomenete si na šedou skříňku, a Point Blank. Posléze na mysli vytane ještě několik nepříliš výrazných titulů…
Když se řekne G-con 2, nabízí se připomenutí dvou velmi povedených her: Vampire Night. Nebo si také oživíte hrůznou plytkost . Ale i když to všechno spojíme, vznikne jen řídký zástup titulů pro světelné pistole. Nu a nyní se tato nepříliš početná skupinka na PS2 rozrůstá o další herní počin – Endgame. Zda jej přiřadíme k titulům přelomovým, kvalitním anebo absolutním zhůvěřilostem, to se dozvíte hned z následujících několika řádků…
Po krabičce, na jejímž obalu se na mne zubila jakási prapodivná ženština středního věku, jsem rozklepanými větvemi hmátnul velmi rychle, jelikož má modrá pistolka již drahnou dobu leží v prachu (po absolutním rozmačkání spouště při skvělém Vampire Night). Těšil jsem se na další tuny zlých nepřátel, svíjejících se pod mou opticky - olověnou palbou, na tratoliště jejich podlé krve, smrtelné chroptění a já nevím jaké ještě všechny herní úchyláky lákající zvrhlosti. Po prvních dvou minutách (strávených ještě navíc u intra) mi bylo jasné, že hra se ženou v kuchyni nebude příliš dynamickou a ani akční podívanou (v reálu je to občas tak akční a dynamické, že nám až smysly přecházejí)… A o upírech si opět můžu tak akorát nechat zdát… Ale pěkně pomaličku.
Endgame je produktem pro mě naprosto neznámé softwarové firmy Empire. Ruku v ruce s tím jde prezentace tohoto dílka. Počínaje krabičkou na DVD (kupodivu je použit dražší nosič), přes provedení menu, prezentaci, intro a i samotnou hru. Zde se zkrátka neinvestovalo tolik, jako v případě herních gigantů. Zřejmě se ani nejedná o konverzi z automatů, jelikož žádná z mých gamblerských spojek v podsvětí mi o tomto kousku nebyla schopná podat jakoukoliv informaci.
Tedy ano, u intra jsem působil vskutku poněkud vyděšeným dojmem; alespoň dle tvrzení jedinců, kteří se vyskytovali náhodou ve stejné místnosti a pozorovali mé podivné pohyby a děsivou mimiku. To si takhle ona Žena (s velkým Ž, jelikož se momentálně s mou pomocí snaží spasit svět) v klidu připravuje jakousi poživatinu v kuchyni a sleduje na své typicky kuchyňské obrazovce TV zpravodajství, přičemž spatří tvář Trotla s velkým T - tenhle Trotl Trpí v rámci záchrany lidstva a předá naší Ženě smrtelně důležitou informaci. Prý se po celém světě roztrousilo několik čipů, které mohou zamezit nějaké Prapodivné Katastrofě. Blablabla. Znáte to, už asi po stopadesáté… Následně nastane velký zvrat, Ženštině vtrhnou do kuchyně agenti, jak vystřižení z Matrixu, ale to neměli dělat, protože v kuchyni lepší polovina lidstva vládne. Protož sáhne do šuplete, vytáhne svou devítku a … A jde se na to. Přechody z filmu do hry, to už jsme někde viděli, že? No nic, prostřílíte se zpoza kuchyňského stolu k lince, od konferenčního stolku ke dveřím a hle, další filmový vstup – úprk přes ulici a přeběhnutí do metra, kde opět dostává slovo vaše bambitka žaludovka. A tak dál a dál, až v hale potkáte
prvního bosse s poněkud lepší výzbrojí – mnohorannou špuntovkou. To už tady taky někdy bylo. Pachtíte se, unikáte mu a stále to do něj pálíte, přičemž vše je předprogramováno, až nakonec toho neznaboha udoláte. Další filmeček, log do terminálu a kus čipu je váš. Sakra, to je nám nějaké povědomé, že? No nevadí, anabáze pokračuje až k dalšímu bossovi. Následuje změna prostředí a vy pořád střílíte, nabíjíte, schováváte se a přebíháte. Tak co? Dobře, přiznám barvu. Jsou to totálně obšlehnutí Time Crisis – a to se vším všady. Až na to, že hlavním hrdinou není drsný agent, nýbrž Žena.
Herní principy se tedy opakují. Pálím, došla munice, zalezu, nabiji a pálím znovu. Občas, když to na mě letí, se schovám - nebo využiji interaktivního předmětu, abych je těm zlosynům hodil na kebule. Mám zásobu několika životů, které po zásahu samozřejmě vyšumí. Vše je na čas, takže to musím stihnout pokud možno rychle a snažit se netrefovat civilisty. Občasné zpestření bossem, jehož principiální základy se až nehorázně podobají dílku od Namca. Jednotlivé kapitoly se po dokončení přidají do Time Attacku pro vaše pozdější případné aktivity ohledně zdolání časových rekordů. Ale abych pořád jen nekomentoval zdejší systém "copy & paste", musím zmínit i poměrně zábavné addendum – minihry (i když to je vlastně také okopčené) v podobě "komiksu" Mighty Joe Jupiter. Nejedná se o nic jiného, než o srandovní střelnici, kde na vás útočí ufounci s takovými legračními plastikovými bouchačkami (hurá; Mars útočí!) a vy je dle daných kritérií likvidujete. Funguje zde - po zdolání všech obtížnosti - odemykání dalších kapitol, ale to už je takový obvyklý standard, že? Nicméně doprovodný kosmický příběh je pěkně namluven a trochu i pobaví. Obligátní Options s kalibrací pistole, zvuku a obrazu má uzamčeno několik položek, které se zpřístupní po úspěšných průchodech hrou, budiž to přičteno k pozitivům.
Grafická stránka věci je taková, ehm, rozpačitá. Animace nepřátel moc nezavání kvalitním motion capture. Na těch ufoncích by to bylo asi finančně náročné; ukecejte Marťana, aby se před vámi pitvořil s kabely na svých zelenomodrých pahýlcích… Ale lidé se mohli snažit o trochu více. Zemdlelé poskoky důchodkyně, které animátor umístil pod nohy bouchací kuličky, či -sátník, hroutící se k zemi po vyražení fofrklacku z levé ruky, tak nějak to asi vypadalo v motion studiu při programování. Postavy vyhlížejí poněkud sterilně, díky přehnanému modellingu. Na druhou stranu backgroundy, které jsou také 3D, vypadají občas velmi povedeně (např. les ve druhé stage). Grafika je vůbec takovou spornou složkou hry; někdy působí zcela - bibliofilové mi jistě prominou tento hrubší výraz - zhovadile a občas zase zíráte na obrazovku, kde se vzala tak parádní scenerie. Tipnul bych to na práci několika odlišných výtvarníků, která do sebe byla násilně zplichtěna. Uzavřeme to lehkým nadprůměrem.
Zvuky jsou naprosto průměrné. Výstřely, steny (velmi občasné), tříštící se sklo, hudba a ostatní rachot nikoho neurazí a ani obzvlášť nepotěší. Mluva jest nevýrazná a poloprofesionálně provedená. Výjimkou budiž skvělý speaker Joe Jupitera, jemuž ty čelistní panty zatraceně sviští. Opravdu nemám, co bych dál k této položce napsal…
Je nejvyšší čas, abychom zabilancovali. Endgame je tedy hrou kopírující Time Crisis téměř do puntíku, přičemž hlavní hrdina je ženského pohlaví (jediný rozdíl). Celkové provedení ale postrádá dynamiku zmíněného titulu, což je samozřejmě na škodu. Průměrná grafika, i když občas excelující, ruku v ruce s průměrným zvukem dávají tomuto titulu punc až toho druhého v řadě. Nemusíte si ho kupovat, když máte na trhu jednoznačně vyvedenějšího (i když mnohem kratšího) a staršího (zkušenějšího) bratříčka.
| Endgame | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
