Eric's Ultimate Solitaire rozhodně není první hrou, kterou se firma Loki Entertainment rozhodla přenést z prostředí wokýnek do Linuxu. Tahle hra je ovšem lecčíms netypická. Portovány jsou většinou úspěšné a už nějakým časem prověřené hitovky nebo naopak hry zcela nové, které si spousta nadšených hráčů tak jako tak koupí hned po uvedení.
Asi tušíte, že Ericův solitér nepatří ani do jedné z těchto kategorií. Jde opravdu jen o klasickou karetní hru, od které lze těžko očekávat nějaká překvapení. Není to ani svlékací poker, kde na obsahu nezáleží a úspěch se odvíjí od vnad, počtu a odvážnosti modelek. Ericův solitér je sázka na neutrální, příjemné provedení spojené s kvalitním výběrem karetních her a musím předeslat, že se to autorům tentokrát docela podařilo.
V zelené krabici s podivným zviřátkem s královskou korunkou (později jsem se z manuálu dozvědel, že to má být lasička) a maličkým tučňákem na obalu najdeme jen dvě věci: cédéčko s hrou a uživatelský manuál, graficky téměř identický s obalem krabice. Žádný balíček karet nebo tak něco se nekoná. No ale nevadí.
Instalace probíhá klasicky, tak, jak jsme u Lokigames zvyklí a není vcelku důvod cokoliv měnit. V grafické instalaci jen odklepnete nabízenou cestu a komponenty,
které chcete instalovat a je hotovo (standardně se hra instaluje do /usr/local/games/EUS a spustitelné soubory do /usr/local/bin). Konfigurace hry se ukládá, jako u většiny her, do skrytého podadresáře v hráčově domovském adresáři. Pro případné odinstalování je k dispozici jednoduchý shellový skript. Výhodou je, že tento postup funguje v libovolné linuxové distribuci a přitom "nezasviní" systém. Díkybohu, že v Linuxu není nic takového jako windows registry. Pro drsoně, kteří žádná (sebelepší) grafická instalační udělátka nepoužívají, je v manuálu dokonce popsána krok za krokem ruční instalace. Hmm, dobrou chuť.
Autor manuálu je vůbec puntičkář. Řeší asi všechny potenciální problémy, které by mohly nastat. Co asi řeší běžný uživatel. Posuďte sami:
Nemůžu otevřít tu @#%$! krabici s CDčkem!
Zapeklité, co? Taková ta tlustá věc na jedné straně je pant, takže to otevři na druhé straně. Někdy taky pomůže, když s tím hodíš proti zdi.
Nemám CD mechaniku
Aaah, tak si ji kup. Nebo můžeš sdílet Ericův solitér přes síť. Nebo můžeš položit CDčko někde poblíž svého počítače a doufat, že se nějaké informace prosáknou díky osmóze.
Ale nechme už peripetie kolem instalace a věnujme se více vlastnímu solitéru. Můžeme si vybrat přesně z třiadvaceti různých karetních her. Proč třiadvaceti? I na to mají autoři v manuálu odpověď (a pak, že jsou manuály na nic).
Třiadvacet je právě takový počet položek v menu, aby se vešel na originálním Macu přesně na obrazovku, tj. bez scrollování. To se nám to poslouchá, u nás, kde Macy vidíme leda v reklamách. Každopádně to není vada, spíš naopak. Mnohem radši si zahraju některou z několika dobrých her, než abych procházel stovky položek a hledal mezi nimi nějakou snesitelnou.
Nemá smysl všechny varianty vyjmenovávat a zaobírat se tím, která je lepší, kterou jinou mohli autoři do balíku zařadit, kterou ne a tak dál. Myslím, že jich je tam dost, aby si každý vybral. A to i podle obtížnosti, v tomhle ohledu jsou karetní varianty také dobře vybrané. Můžete si zahrát asi šest lehčích, osm středních nebo některou ze zbývajících devíti težkých (až velmi težkých) her. Pravidla ke každé si můžete přečíst on-line ve hře nebo (spolu s několika tipy ke každé variantě) v manuálu.
Ale ať už si vyberete kteroukoliv, budete si muset nejdřív pravidla dostat trochu pod kůži, udělat si několik postřehů a naučit se pár fint. Teprve potom to začne být doopravdy zábava. Musím autory pochválit, že ze stovek karetních her, které může znuděný samotář celé noci hrát, vybrali takové, kde nejde jen o mechanickou záležitost. Přemýšliví zabodují, ti, kteří karty jen tak bezmyšlenkovitě posunují po stole, asi moc úspěšní nebudou. To je pravidlo. A aby to bylo pořádné pravidlo, musí mít výjimku. A tou je hra Klondike. V Klondike nemáte příliš na výběr, nepotřebujete se dostávat pravidlům pod kůži, ani se nemusíte snažit vymyslet nějaké triky. Je to vůbec hra pěkně hnusná, nemusíte skoro nic umět, nemůžete nic moc vymyslet a stejně při náhodném rozdání vyhrajete jen zřídka. Ale je to asi nejpopulárnější solitérová hra na světě (že by kvůli Windows? :), tak ji tam vrazili taky.
Tím se dostávám k tomu, co mi na celé věci vadí asi nejvíc. Autoři se natolik drží pravidel originálních solitérových her, že dodržují náhodné rozdávání karet v každé partii, což, při určitých pravidlech vede jednoduše k tomu, že takové rozdání prostě nejde vyhrát.
Hraní jen vyhratelných her je pro autory způsob podvádění (podobně jako vracení už odehraných tahů, s čímž ovšem pro změnu souhlasím), a proto takové partie nezapočítavají do jinak velice rozsáhlých statistik, které hra o každém hráči vede. Podle mě je to blbost, trápit se hodinu s tím, jak tuhle zatracenou partii vyhrát, když to nejde. Navíc není nijak poznat, jestli to jde nebo ne. No, oni byli jiného názoru. Každopádně možnost zajistit si, že hru lze vyhrát, naštěstí ponechali. Stačí v menu zatrhnout volbu "Always winnable". Pak budete hrát hru, kterou už jste vyhráli vy nebo někdo jiný. Ale, jak už jsem říkal, do statistik se to nezapočítává.
Samozřejmě každé rozdání je možné uložit a zpětně nahrát z disku. Je možné je i přenášet mezi počítači a třeba soutěžit s kolegou v práci, kdo dokáže víc z nich (a rychleji) vyhrát.
Není to sice podstatné, ale sluší se říct i něco o grafice, hudbě a ovládání. Grafické provedení jak hry, tak manuálu, je velice dobré. Karty jsou dobře rozpoznatelné, volitelná pozadí většinou snesitelná. Navíc lze herní prostor nastavit na několik úrovní od 512x342 pro malé monitory až po 1280x1024 pro majitele tučných bankovních kont a tedy velkých a plochých obrazovek.
Ke zvukovému podbarvení hry (kromě komentářů Lasičky) je určeno asi čtyřicet notoricky známých klasických skladeb. Dobrá příležitost pro nedávné maturanty, aby ze sebe po zahrání melodie okamžitě vysypali jméno autora a název skladby nebo její části. Budou to opravdu žně, od Orffa, Debussyho přes Bacha a Beethovena až k Haydnovi, Rossinimu a dalším.
V obou případech bych ovšem měl podstatné výhrady k použitému zpracovnání. V tom prvním se mi vůbec nelíbí způsob uložení pozadí, který je sice univerzální, ale na druhou stranu obrázky zabírají zbytečně mnoho místa a práce s nimi je příšerně pomalá, což se neblaze projevuje, když si chcete vybrat jiné pozadí. To je vážně na kafe. Opačnou výtku mám k hudbě. Formát MIDI souborů a vzorků nástrojů je sice úsporný, ale ty výsledky... Naštěstí je většina skladeb upravená jen pro piano a pouťová rozvrzanost hudby na pozadí nepůsobí příliš rušivě. O poslech tady naštěstí nejde.
K ovládání žádnou výtku nemám. Je přehledné, jednoduché a rychlé. Pro fajnšmekry je k dispozici i spousta klávesových zkratek. Z dalších vylepšení, které nejsou jinde k vidění, stojí za zmínku možnost označení karet, s nimiž lze hrát, nebo možnost házení kartami (kupodivu funguje docela dobře).
Zkrátka a dobře, pokud nemáte ke kartám doslova odpor, pokud si chcete ukrátit dlouhou chvíli v práci (jediným stiskem klávesy dokáže program zmizet z obrazovky) nebo jenom chvíli relaxovat, určitě vám má tenhle solitér co nabídnout.
| Eric's Ultimate Solitaire | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
