Eve of Extinction - taste katany

V jedné písničce se jistý tuzemský šumař vyznává z touhy jmenovat se Jan. Zároveň jsem už i dost starý na to, abych si pamatoval na neméně působivý šlágr domácí provenience, v němž skřehotající duo vzdávalo hold jménu Karel. Nechci se jmenovat Jan ani Karel. A už vůbec ne Josh.
Eve of Extinction

Josh je totiž hlavním hrdinou hry Eve of Extinction a jako takový má v tuto chvíli pořádně krušný život. Proč? Protože čelí hordám nepřátelských agentů. A proč čelí hordám nepřátelských agentů? No, toť otázka. Osobně bych řekl, že se snaží osvobodit uvězněnou dívku - Joshovi totiž při jeho potulkách občas dodává kuráž a zejména rady jeho kamarádka, která je jaksi znehmotněna v jeho meči, nebo co já vím kde. A jímá mě podezření, že účelem je probojovat se k nějaké vakcíně, s jejíž pomocí se vám podaří tuhle vaši kámošku (ani vlastně nevím, jak se jmenuje) zase zhmotnit. Doufám, že si po přečtení předchozích řádků myslíte, že jsem hru viděl maximálně tak z ponorky a to musela být ještě krutě kalná voda. Ale kdepak. Pouze se mi vyhýbala všelijaká preview na tento titul, takže se mi nevrylo do mozku klišé příběhového pozadí. Jediné, co jsem o hře před prvním hraním věděl bylo, že asi před rokem o ní někde psali, že to bude perfektní akční záležitost posouvající hranice žánru (ostatně jako každá hra před příchodem na trh). Nabízí se sice možnost zabývat se příběhem v průběhu hraní, ale věřte nevěřte, od dob Oni snad v žádné hře nebylo story tak zbytečné. Přesněji řečeno: ono zde možná až tak zbytečné není, ale absolutně nic, ani ženy, ani kontušovka, ani Manchester vs. Leverkusen (ach jo, kam ten anglický fotbal směřuje?), ba dokonce ani nutnost sepsání této recenze, mě nedokázalo přinutit k tomu, abych si alespoň přeložil texty posouvající děj kupředu, natož abych ještě řešil události jím popsané. Takže pokud budete chtít vědět, o co přesně tam jde, budete si to muset asi zahrát sami ("Pánové, hehe, nezlobte se na mě, ale já jsem vám to říkal, že sežeru, na co příjdu")!

Eve of Extinction

Jediné, co jsem při hraní Eve of Extinction alespoň trochu pochopil bylo, že i zde stojíte klasicky sám proti celé jakési zlotřilé korporaci, zíííív. Budete se tedy muset vypořádat s velmi početnými zástupy jejích nejrůznějších pohůnků, často nazývaných agenti. Jedním z mála vyloženě pozitivních faktorů této hry je čas a místo (to ovšem jak kdy) konání. Děj je zasazen do blízké budoucnosti, kterážto je navíc podle všech zvyklostí a předpisů náležitě temná a z níž je cítit příjemný (pro mě tedy určitě) závan cyberpunku, kdy svět již zná mnohé progresivní technologie, ale zbraňový arzenál je tvořen meči, tyčemi, sekyrami, ale i energetickýmí rukavicemi či speciálním molekulárním mečem. Co naopak zamrzí je skutečnost, že zůstává pouze u tohoto závanu a ono technologické pozadí si tam člověk spíše sám podvědomě dosadí, než aby s ním skutečně přišel do styku. Holt, nic naplat, Deus Ex to není.

Každá zbraň má standardně dva bojové módy, respektive Josh umí s každou zbraní dva typy útoku. Jeden z nich je rychlý, ale jeho síla je diskutabilní, zatímco druhý je naopak značně průrazný, ovšem nevýhodou je nemožnost rychle jej za sebou opakovat. Nakonec ale budete používat tuto druhou variantu, konkrétně od chvíle, kdy se naučíte s Joshem manévrovat tak, abyste byli schopni vymotat se z klubka soupeřů a bojovat tak pouze s jedním, nanejvýš dvěma z nich. S každou zbraní navíc lze provést nějaký speciální pohyb. Největšího využití patrně dozná dlouhá tyč, s jejíž pomocí dokážete vyskočit výše a dále než obvykle, a zvláštní hadí meč, kterým se Josh umí rychle a efektivně přitáhnout ke vzdálenějším objektům. Právě tyto dvě zbraně je v pozdějších fázích hry potřeba zkombinovat, abyste se dostali k Eve of Extinction nepřístupným předmětům. Všechny zbraně navíc podléhají jakémusi velmi zjednodušenému RPG kritériu, kdy s dobou jejich užívání roste jejich výkonnostní level. Netřeba asi připomínat, že čím vyšší level, tím je zbraň lepší. A aby toho nebylo málo, pracuje ještě každá zbraň na bázi některého elementu nebo živlu. Cestou nacházíte taková zvláštní levitující světýlka, Lay Seeds (jsem si na ten název dokonce vzpomněl, to se musí zapít), která vám u zbraně aktivují něco, co vlastně nevím jak nazvat. Prostě, když přijdete k elektrické ústředně, poradí vám vaše průvodkyně, že by nebylo od věci pokropit to vodou a vyzkratovat. Vodo-elementární sudlici už máte, takže stačí najít dvě Lay Seeds a aktivovat vodní útok. A pak už jen vrátit se k rozvodně a dílo dokonat. To se děje poměrně zajímavým způsobem: stisknete pravou analogovou páčku a na obrazovce se vám vykreslí lomená čára uvnitř kruhu a na vás je, abyste v časovém limitu dokázali onu čáru pomocí pohybů páčky obkreslit. Nejde ale jen o útoky. Těžkou sekyrou můžete vyvolat změnu gravitačního pole nebo se třeba pomocí kuše stanete na chvíli nezranitelnými.

Díky celkové linearitě hry se tomuto hernímu prvku ovšem nedostává takového využití, jaké si lze představit. Prostě dojdete k nějakému místu, kámoška na vás zahuláká, že tady by se mohl použít nějaký elementálový trik, tak ho použijete. Občas by možná stálo za úvahu použít mimo scénář právě onu nezranitelnost, ale buď si na to nevzpomenete nebo to nebudete potřebovat (v tom případě si na to nevzpomenete už vůbec). Vzhledem k tomu, že zde skutečně není v podstatě kde zabloudit, to nikterak nepřekvapí, naopak máte aspoň pocit, že Eve of Extinction hra má spád a nezdržuje vás nějakým hledáním kdovíčeho a přemýšlením nad ideálními postupy. A kdyby se vám náhodou zdálo, že přeci jen bloudíte, nepropadejte panice. Hra vás nakonec vyplivne přesně na tom místě, na kterém je potřeba. Výjimka potvrzující pravidlo se mi za celou dobu stala dvakrát.

Systém hry, nebo spíše boje je takový zvláštní. Nepřátelé se na vás neřítí najednou v mocných skupinách, maximálně bojujete v jeden okamžik tak se čtyřmi. Na jednu stranu je to docela příjemné, protože se nemusíte zabývat kroutícími a mačkacími orgiemi na vašem DualShocku, ale na stranu druhou je to po čase docela i nuda, protože prostě máte své jisté a pokud nejste zrovna v jedné místnosti s některým z bossů nebo pod ukrutnou palbou zdatného kulometčíka, asi se do bezprostředního ohrožení života nedostanete. Střelci jsou obecně vcelku nebezpeční, protože útočí zdálky a když se za nimi vydáte, snaží se před vámi logicky utéci. Kulky ovšem létají rozumně pomalu, takže se jim v kombinaci s matrixovskou animací tetelícího se okolního vzduchu dá hodně dobře uhýbat. Čas od času vám ale hladinou zdraví dokáže poměrně značně zahýbat některý z nenadálých útočníků. Jdete si takhle jako na vycházce a najednou prostřih a zákeřný útok na vaši osobu. To, zda se mu dokážete vyhnout, určuje rychlost vašich reakcí. Na obrazovce se totiž objeví symbol některého z tlačítek a pokud jej stihnete včas stisknout, Josh nějakým způsobem uhne, v případě opačném to ovšem naplno slízne. Tento systém byl ve hrách pro PlayStation samozřejmě použit již nesčetněkrát, nicméně v tomto případě je jeho aplikace více než na místě. Tyto prostřihy totiž hru velmi Eve of Extinction zásadně oživují, takže se vám nestane, že byste několik hodin chodili po uniformně stejném prostředí a pouze kosili haldy nepřátel. Stejný význam mají i častá setkání s bossi. Paradoxně nejtěžší mi připadal hnedle ten první, který byl zavrtán pod podlahou a ven jste jej dostali pouze v případě, že jste v dané místnosti shodili lustr. Vzhledem k tomu, že na počátku souboje monstrum z lustru seskočilo a že bylo ono svítidlo na příruční mapce zvýrazněno, nejedná se o tak nelogický postup, jak by se mohlo zpočátku zdát. Tím chtěl autor naznačit, že se nesetkáte s prakticky žádnými zákysy, protože jakákoliv adventurní složka je zde velmi svědomitě potlačena a pokud se snad nějaký záblesk tohoto typu zjeví, je téměř nemožné na něj nepřijít.

Otázkou tedy zůstává (a nebudu vás napínat, otázkou to zůstane až do konce), proč mě tedy tahle hra tak bavila. Ano, bavilo mě s Joshem postupovat hrou dál a dál aniž bych věděl, o co se jedná v příběhu, aniž bych byl čímkoliv překvapen nebo čímkoliv nadšen. Bude to asi tím, že se tomuto titulu nějakým způsobem podařilo vstřebat něco z hratelnosti starých arkádových mlátiček, pro které mám prostě už odjakživa slabost. Řešili jste snad někdy, o co jde třeba v Double Dragonu (no dobře, když vám hned na začátku unesou holku, tak je jasné skoro každému, že ji asi budete chtít zachránit) nebo Final Fightu? Nechci tím rozhodně naznačit, že by hratelnost Eve of Extinction dosahovala úrovně obou výše zmiňovaných klasik, to rozhodně ne, ale snažím se tím pouze nějak dokreslit tvrzení, že se mi tato hra hrála velmi dobře a po celou dobu mě docela bavila.

Eve of Extinction

Žádné oslňující jasno do toho ovšem nepřináší ani technické zpracování. Ke zvukům již klasicky nemám mnoho co říci. Vlastně vůbec nic, kromě toho, že soundtrack v čínské čtvrti stojí opravdu za poslech, protože silně evokuje hudbu v hong-kongské části dnes již vzpomínaného trháku Deus Ex. Ke zbytku skutečně nemám co sdělit. Prostě zvuky a hudba. Grafika je na tom již podstatně lépe, ovšem pouze co se týče možností rozboru. Co se týče kvality, tam to upadá do stejné roviny jako popis celé hry. Postavy jsou docela hranaté a s jejich pohybem si autoři mohli také vyhrát více. Na druhou stranu, tempu hry to nijak neubírá, dá se na to koukat, a pohyby nejsou zase tak příšerné, že by vám trhaly oči. Herní prostředí jsou na tom ovšem poněkud rozporuplně. V častých industriálních prostorech a městech je okolí skutečně žalostně chudé (i když: neónové reklamy a osvětlené ruské kolo by ve skladištním hangáru hledal asi jen málokdo). Oproti tomu čínská čtvrť příjemně hraje barvami, takže máte pocit, že je na co se dívat a že si s její tvorbou asi někdo dal práci. A i když při bližším průzkumu zjistíte, že to zase až taková šichta pro vývojáře nebyla, jste přinejmenším rádi, že vidíte i něco jiného, než jen fádní rozsáhlé jednobarevné plochy a prostředí laděná do podobných odstínů. Co jsem kvitoval vyloženě kladně byla práce kamery. Ono se totiž o žádnou práci nejedná, protože v drtivé většině případů máte možnost, respektive ve vlastním zájmu i povinnost, nastavovat si její úhel sami. Překvapivě se nikde nezasekává, nezpomaluje, nikam neutíká, až si říkám, jestli není takového propracovaného systému škoda pro hru jako je tato. Když si zvyknete na manuální nastavování, budete mít v podstatě vždy dokonalý přehled o dění na obrazovce.

Co říci závěrem? Ono je to jako s terénními vozy. Lada Niva vás vyveze kam budete potřebovat, ale Nissan Patrol je přeci jen někde jinde. A Eve of Extinction bych k Patrolu rozhodně nepřirovnal. Pokud máte pocit, že jste se z recenze nedozvěděli vůbec o ničem (vztaženo ke hratelnosti a herním mechanismům), co je v této hře dobré, ani o ničem, co je eventuelně špatné, pak je váš dojem správný. Já to totiž sám nevím. Není na ní totiž vyloženě špatného nic. Bohužel jsem nepřišel ani na to, co by bylo dobré. Prostě taková normální hra, jíž bych tedy čistě subjektivně dal o nějakých deset bodíků navíc, protože mě EoE opravdu a navzdory všemu bavil. Jinak však jde o naprosto typický průměr. Děkuji za pozornost.

Eve of Extinction
Výrobce/Vydavatel Yukes/Eidos
Platforma PlayStation 2
Multiplayer: ne
Vibrace/Analog: ano/ano
Další ovladač: ne
Paměťová karta: ano, 84kB
Verdikt: Akční hra bez vážnějších chyb, ale i bez výraznějších momentů. Až se sám divím, že jsem o ní toho tolik napsal.
Hodnocení: 50%


Témata: Ponorka