Sérii Everybody's Golf, v Americe známou pod názvem Hot Shots Golf, asi není potřeba nijak sáhodlouze představovat. Zkrátka a dobře, pár lidí v Sony si jednou řeklo, že chtějí mít taky svůj Mario Golf, vývojem pověřili studio Clap Hanz a bylo to. Vzhledem k tomu, že asi dva díly v Evropě nevyšly, tak je v tom číslování menší hokej, což si ale ostatně uvědomili i v Sony, a tak byla číslovka v názvu nahrazena podtitulem World Tour. Na nás si ale nepřijdou, protože my totiž víme, že se jedná o pátý řadový díl. Ve skutečnosti je to ale pochopitelně úplně jedno, protože z pohledu optimisty se jedná opět o vynikající golfou zábavičku, zatímco z pohledu skeptika je to zase to samé, akorát ve vyšším rozlišení. Jelikož se ale řadíme k té první skupině, budeme dneska v prvé řadě chválit.
Hra nabízí šestici hřišť, což se sice může zdát málo, ale stereotyp zde příliš nehrozí.
Koncept hry se pravda příliš nezměnil, ale proč vlastně měnit něco, co funguje, nehledě na to, že cpát do golfové hry třeba adventurní prvky by asi nebylo úplně to pravé, i když v případě posledního Mario Tennisu na GBA se jednalo o fajn hru, i když se svým způsobem jednalo o RPG. Takže tu máme zhruba patnáctku postaviček, s nimiž se účastníme turnajů a postupně si odemykáme nejrůznější věci jako například nové sady holí, míčky, nové postavičky, ať už hráče nebo caddies, a jejich kostýmy. Postavy jsou pak rozděleny do tří výkonnostních kategorií, přičemž platí klasické pravidlo, že základní postavy nemají kdovíjaké statistiky, ale hraje se s nimi značně pohodlně, a naproti tomu postavy pokročilejší již umí o poznání lepší věci, ale abyste s nimi dokázali hrát na úrovni, tak už to bude chtít mít nějaké ty drivy v rukou.
Statistiky postav se mění i na základě použitých míčků nebo holí, takže najít si to pravé, co vám bude nejvíce sedět, tak není úplně triviální záležitostí. Je již ale docela obecnou pravdou, že hry tohoto typu, tedy jakési „komixové sporty“ značně matou tělem – vypadají sice tak trochu jako ze Čtyřlístku, ale ve skutečnosti skrývají mnohem hlubší hratelnost, než by nezasvěcený čekal. Zároveň vás ale hra svým způsobem brzdí ve zběsilém střídání a testování různých postav, protože zde funguje systém loajality. Čím více s nějakou postavičkou hrajete, tím vyšší je její level loajality, přičemž při postoupení na level vyšší se „pro změnu“ zase něco odemkne. Z čehož plyne i poměrně příjemný důsledek v podobě skutečnosti, že pokud si zde chcete odemknout úplně všechno, tak vám jeden víkend ani zdaleka stačit nebude. Ani dva a dokonce ani pět. A tipujeme, že byste to nezvládli ani za deset víkendů. Z tohoto pohledu tak hra vydrží fakt na hodně dlouho.
Hra nabízí šestici hřišť, což se sice může zdát málo, ale stereotyp zde příliš nehrozí. Hraje se tu často pouze na devět jamek, čím pádem z jednoho hřiště vznikají jakoby dvě a navíc se zde objevují i jamky zrcadlově obrácené, takže se rozhodně nedá říci, že byste hráli pořád samé. A když už se vám zdá, že by to přece jen chtělo změnu, objeví se na vyšším levelu v pravý čas turnaj na nějakém hřišti novém. Což ostatně většinou stejně znamená problém. Na každém dalším hřišti jsou totiž fairwaye užší, greeny vlnitější a bunkery hlubší a zákeřněji rozmístěné. Pro mnoho turnajů jsou navíc vypsána speciální pravidla jako například větší jamky, penalizace za trefení stromu nebo jsou zde klání, jichž se mohou zúčastnit pouze holky nebo naopak kluci. A nebo turnaje, kde je možné hru ovládat pouze takzvaným pokročilým systémem.
Mimochodem, na zvěř si dávejte fakt bacha..
Je zde totiž možnost volby mezi dvěma ovládacími metodami. Ta první je klasická, dalo by se říci „ukazatelová“. Ve spodní části je stupnice, po níž běží ukazatel. Včasným stiskem tlačítka tak nastavíte sílu úderu a když se ukazatel vrací, je potřeba ho zastavit v požadovaném rozmezí, aby byl úder i dostatečně přesný. Druhá metoda, zde nazývaná jako pokročilá, by se dala nazvat i jako „vizuální“. Sílu úderu totiž nastavujete podle toho, jak vysoko vaše postavička zvedne hůl při nápřahu, přesnost pak doladíte s pomocí kruhu, který se před úderem zmenšuje okolo míčku. Obě metody jsou pochopitelně zcela ekvivalentní, ale každá má svá pro i proti. Ta klasická má výhodu v tom, že je jaksi exaktnější a okamžitě vidíte, zdali namačkané parametry splňují vaše původní představy, a můžete tak třeba ještě na poslední chvíli mírně doladit sílu úderu. Druhá možnost je pak v prvé řadě autentičtější, ale vyžaduje o poznání více praxe.
|
Ostatně praxi po vás bude chtít celá hra. Naštěstí je ale křivka obtížnosti nastavena značně rozumně, takže úvodními turnaji se můžete v klidu doslova promlátit. V pokročilejších fázích hry ale najednou zjistíte, že aniž byste si to uvědomovali, najednou před každým úderem pečlivě studujete místo předpokládaného dopadu míčku, a směr odpalu tak již nekorigujete pouze s ohledem na právě vanoucí vítr, ale i na sklon fairwaye či greenu v místech, kam by měl míček dopadnout. A ještě o něco později najednou zjistíte, že do svého uvažování zahrnujete i sklon místa, odkud míček pálíte, zjišťujete, zda místo dopadu neleží výše či níže než místo odpalu a začnete brát v úvahu i povrch, z něhož odpalujete. Ze šikmého roughu nebo bunkeru to totiž samozřejmě letí jinak než z rovné fairwaye. No a když už začnete míčkům udělovat i rotace, tak si můžete být jistí, že tuto hru jen tak neodložíte. A nejlepší na tom je, že to přijde naprosto nenásilně a zdánlivě samo. Ve skutečnosti vás k tomu ale hra velmi šikovně nutí tím, jak vám předkládá stále obtížnější hřiště. Nejpozději na čtvrtém hřišti, situovaném do prostředí africké savany, si totiž řeknete, že jen základní údery asi už stačit nebudou. Na začátku se po vás ale chce pouze jediné: pochopit systém odpalů. Nemusíte tak mít zažitou teorii komplexnějších úderů a hra to do vás necpe ani formou nějakého tutorialu. Stejně by se to akorát pletlo. Časem na to stejně přijdete sami a navíc mnohem přirozenější cestou.
Předchozí odstavec tak do značné míry odpověděl i na otázku, jaké je zde to nejhlavnější, tedy samotný golf. Inu, velmi dobře. Sice zde je možnost provádět všemožné speciální údery, které když se vydaří, tak po nich míček letí vzduchem v plamenech, ale přesto se jedná o poměrně komplexní a dá se říci, že i realistickou záležitost, která navíc disponuje i značně návykovou hratelností. Snad je jen škoda, že hra neudává rychlost větru již oři úvodním drivu, jenž je zároveň prostředkem k tomu, abyste to zjistili. Ono je to svým způsobem taky docela jedno, protože úvodní jamky jsou dostatečně „prostorné“ na to, aby míček skončil mimo fairway snad jen na základě cílené sabotáže, a ve fázích pokročilejších už to budete mít tak říkajíc v oku. Pokud tedy zrovna nezaduje vichr silnější než obvykle. Přesto bychom tento údaj ocenili. Teoreticky by se dala síla větru odhadnout snad i podle pohybu okolních travin, případně oblečení hráčů, ale nijak zvlášť jsme to neanalyzovali. Ono je totiž výhodnější třeba odpal zkrátit tak, aby míček zůstal ještě před hrůzu nahánějícím vodním příkopem, než abyste se modlili, aby protivítr nebyl tak silný, aby váš míček při riskantním pokusu o odpal na druhou stranu vody neskončil právě ve vodní věčnosti.
Vůbec špatně na tom hra ale není ani po technické stránce. Vše je sice ztvárněno takovým dětinsky působícím stylem, ale kromě dráhy a odrazů míčku hra de facto nemusí počítat vůbec nic, a tak tu v klidu můžeme mít detailně se tvářící stromy či prostředí obecně. Grafici si vyhráli i se stylovými nástupy postaviček k prvnímu odpalu na dané jamce a přinejmenším na omezený čas člověka pobaví i různé oslavné či poraženecké pózy po odehrání dané jamky a podobně. A docela dost věcí k pozorování je i v okolí. Například v Japonsku se tak u jamek objevují diváci, kteří si vás neustále fotí, zatímco v Africe se po fairwaích procházejí antilopy a na jedné jamce zahlédnete i pár šílených účastníků pouštní rallye v nadupaných vozech. Mimochodem, na zvěř si dávejte fakt bacha. Diváci se při vašem odpalu sice rozeběhnou do všech stran, aby jeden váš poctivý drive neslízli, ale antilopy jen čumí do té doby, než je trefíte. To se pak docela snadno stane, že trefíte nějaký takový statný kus, míček v důsledku toho zapadne někam do keře a vy ho pak musíte vysekat vlastními silami. To je pak double boogey otázkou okamžiku.
Rozhodně to ale nijak výrazně nemění skutečnost, že Everybody's Golf: World Tour je zkrátka značně příjemnou záležitostí. Na začátku na vás neklade prakticky žádné nároky, přestože jde vcelku dost do hloubky. Zároveň ale obsahuje i dost slušné výzvy a v neposlední řadě zaujme i přitažlivou grafikou vyvedenou ve veselých barvách. K odemykání jsou tu toho spousty, takže o trvanlivost rovněž nemusí být strach. Snad tedy jen kdyby se ta síla větru dala vždy za všech okolností odhadnout na základě přesného číselného údaje. Na druhou stranu je to ale pořád ještě v pohodě, protože v reálu si golfisté musí vystačit maximálně tak s nasliněným prstem.