Na PC již hra F.E.A.R. nějakou tu dobu existuje a i když to na konzolích s žánrem FPS v posledních letech nevypadá vůbec špatně, jednalo se až dosud o záležitost, kterou jsme PeCkařům mohli docela i závidět. Hororem šmrncnutá akce od Monolithu, jenž má na mimo jiné na svědomí i ve své době velmi oblíbené dva díly Bloodu, to zkrátka nemůže dopadnout špatně. A díky aktuálnímu vydání ve verzi pro Xbox 360 tak nyní její kvality mohou posoudit i ti, kteří berou počítačovou myš do ruky jen v případech největší nouze a to ještě s krajním sebezapřením.
Při detailním pohledu je totiž vidět, že zde je poměrně vysoká kvalita, ale hra to bohužel neumí dobře prodat.
Jak již bylo naznačeno, F.E.A.R. Kombinuje víceméně klasickou FPS akci lehce futuristického střihu s hororovými prvky, kdy si zejména díky přítomnosti holčičky Almy přijdou na své hlavně příznivci japonské hororové produkce typu trilogie The Ring. I když to je tak trochu otázkou. Ve hře se totiž dočkáme několika poměrně dost slušných lekacích momentů, ale na druhou stranu nejsou zase až tak časté, a Almy si tak tedy zase až tak moc neužijeme. Na druhou stranu, ve výše zmíněných filmech nepříčetná
Sadako taky po plátně nepobíhala v jednom kuse, takže to vlastně i docela sedí. Horší už to ale je s tím, že jsou ony lekací či strašidelné momenty ve hře poněkud izolovány, a místy to tak působí, jako by tam byly čistě jen proto, že tam být musejí. Prostě jdete a kosíte všechno, co vám přijde před hlaveň, případně hledáte cestu dál, a až dojdete tam, kam máte, spustí se hororová sekvence. Ok, leknete se a začnete zmateně ve stresu zjišťovat, co máte udělat a zda vám hrozí ohrožení života, ale když se přes
tuto pasáž dostanete, hodí se vše do naprostého normálu a nic nenaznačuje tomu, že by se ve zdejším příběhu dělo něco
podivného či nadpřirozeného. Třeba že by tady po zuby ozbrojeného drsňáka strašila malá holčička.
Takováto fragmentace je ovšem pro F.E.A.R. typická. Vedle akčních a strašidelných sekvencí tu tak máme pasáže průzkumné, kdy pomalu postupujete vpřed a prozkoumáváte okolí, zdali někde nejsou nepřátelé, přičemž to tak děláte i přesto, že tak od třetiny nebo poloviny hry tušíte, že tam stejně žádní protivníci nebudou, jelikož jste přece zrovna v průzkumné fázi
levelu. (Ve speciálních případech se na každém rohu navíc válí lékárničky či zbraně, čímž pádech vznikají fáze léčící a zbrojící.) Na druhou stranu si ale i tak přeci jen dávat bacha budete, protože jeden nikdy neví. Z tohoto pohledu F.E.A.R. funguje stoprocentně. Je to ale do značné míry dáno i tím, že se valná část hry odehrává v temnotě, což samozřejmě tísnivou atmosféru jen nadále umocňuje. A to dokonce i přesto, že máte k dispozici v podstatě permanentní svítilnu. Ta ale zaprvé osvětluje jen
relativně malý kruh a co se týče vzdálenosti, tak ani její dosvit není kdovíco. Navíc ale nesvítí neustále a po čase se
„vybije“. Sice se zase velmi rychle (prakticky okamžitě) nabije, ale občas člověk potmě nevydrží ani těch pár sekund a pro jistotu si znovu rozsvítí alespoň na okamžik ihned poté, co lampa zhasne.
Nepřátelé nejsou žádní idioti a chovají se vcelku rozumně.
Dosud tedy vše víceméně v naprostém pořádku. Nicméně konzolový F.E.A.R. má samozřejmě i své chyby. Tou největší je poněkud fádní celkový zážitek. Vzhledem k již výše napsanému to sice zní jako protimluv, ale bohužel je to tak. I díky onomu dělení na různé „sekce“ vás totiž hra nijak zvlášť nevtáhne. Sám za sebe dokonce musím říci, že třeba zdejší příběh mě přestal zajímat někde po pátém levelu. Každou chvíli vám někdo něco huláká do vysílačky, ale vám je to v zásadě
jedno, každou chvíli si z telefonních záznamníků vyslechnete vzkazy, které mají blíže vyjasnit, co že se to tady vlastně děje, ale to
vám bude už úplně jedno. A v podstatě vám bude jedno i to, co se děje v občasných příběhových animacích mezi úrovněmi, jelikož už od začátku tak nějak podvědomě tušíte, že nakonec se stejně ten vrtulník, co v něm právě sedíte, někam zřítí, a s největší pravděpodobností to budete právě vy, kdo jako jediný bude moci jít někam dál a „dokončit misi.“
Poměrně rozporuplně působí i technické zpracování. Při detailním pohledu je totiž vidět, že zde je poměrně vysoká kvalita, ale hra to bohužel neumí dobře prodat. Výborně zpracované protivníky totiž po většinu času ostřelujete z větších vzdáleností, takže je zase až tak moc nevidíte, a pohybujete se v poměrně nevzhledných prostředích jako jsou různé kanceláře,
chodby, garáže a podobně, kde i přes například zajímavé detaily omítky zůstává šedá zeď stále šedou zdí a s takovýmto
materiálem holt moc nezamachruje ani výborný grafik. Jako takovou perličku si pak ale nemůžeme opustit nezmínit zdejší kaktusy.
Je jasné, že v reálu i ve hře je vždycky vhodné oživit různé kancelářské prostory květinami, proč ale tvůrci zvolili zrovna kaktusy, zůstává záhadou. Kaktusy jsou tím pádem všude. V různých velikostech i tvarech. Jsou doslova na každém kroku, a tak si upřímně řečeno ani neuvědomujeme, zdali jsme v celé hře vlastně vůbec viděli nějakou jinou květinu.
Abychom ale nekončili pesimisticky, zmíníme se na závěr o dvou zajímavých aspektech. Tím prvním je management zbraní a tím druhým umělá inteligence nepřátel. Co se týče zbraní, je zde na výběr z typově klasické škály od pistolí, přes automatické zbraně a brokovnici až po exotiku typu sniperovský paprskomet, přičemž narazit se samozřejmě dá i na raketomet. Po ruce pak jsou i tři druhy granátů: klasické, dálkově ovládané a se detektorem pohybu. Zejména pomocí druhého a třetího typu pak lze místy docela dobře lákat protivníky do pastí. Ne vždycky se to ale povede.
Nepřátelé totiž nejsou žádní idioti a chovají se vcelku rozumně. Když se proti nim vyřítíte s brokárnou v ruce, začnou vcelku rozumně ustupovat někam do bezpečí a když jste někde zalezlí, hodí vám do skrýše granát mnohdy dříve než se vůbec stihnete zorientovat. Při tužších přestřelkách pak nezůstávají na jednom místě, takže když se schováte, abyste přebili a poté znovu vylezete, nepřátelé rozhodně nemusejí být tam, kde byli v okamžiku, kdy jste zalézali. Jasně, nezabere to ani příliš úsilí, abyste zjistili, jak se v dané situaci který voják chová a na základě toho vcelku úspěšně předpověděli, kam půjde tehdy a tehdy, ale pokud to člověk nerozebírá do hloubky a dívá se na to čistě jen z pohledu herní akce, pak to působí poměrně dost slušně.
|
Pojďme ale ještě na skok ke zbraním. V tomto případě totiž příliš nehrozí, že byste si některou z nich nějak extrémně oblíbili, protože hra vás docela i nutí je střídat. V každý okamžik u sebe totiž můžete mít pouze tři palné zbraně, přičemž jejich
výběr se neřídí ani tak vašimi preferencemi, jako spíše preferencemi nepřátel. Od padlých protivníků totiž samozřejmě sbíráte jak zbraně, tak zejména náboje. Pokud tedy máte nějakou zbraň v oblibě, ale v daných fázích hry ji protivníci moc nepoužívají, tak si z
ní moc nezastřílíte, jelikož jednoduše nebudete mít střelivo. Na druhou stranu některé zbraně jsou protivníky obecně preferovanější než jiné, ale celkově se dá říci, že budete v průběhu hry vcelku příjemně nuceni zastřílet si ze všeho, což vzhledem k tomu, že z každé zbraně se střílí trochu jinak a liší se samozřejmě i jejich účinky, představuje tak trochu i takovou menší výzvu.
|
Alma aka Sadako
Nedokáže příliš vtáhnout| F.E.A.R. | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
