„Fandi, ale zůstaň člověkem“ – tak tohle heslo zdobilo ještě před nějakými patnácti lety snad všechny prvoligové fotbalové stadiony. Byla to zajímavá doba, kdy se ještě neslušelo urážet rozhodčího víc než dvakrát, třikrát za zápas (a to povětšinou „pouhým“ přirovnáním k jistému hospodářskému zvířeti – skandované pokřiky typu „1-2-3...“ ještě nestačila ústní lidová slovesnost vyplodit) a z tehdejších kultovních hesel chuligánů si současní rowdies mohou dělat akorát tak legraci (ostatně film Proč je toho dostatečným důkazem). Proč se ale plete na stránky herního magazínu fotbal? Inu, je to jednoduché – také počítačové hry mají své „vlajkonoše“, kteří se dokážou nekonečné hodiny (většinou díkybohu slovně) bít za svoji platformu, herní žánr, oblíbený titul, nebo dokonce časopis.
Rivalita a vzájemná nevraživost provází herní scénu již od samotných osmibitových začátků. Byli zde spectristé, ataristé i commodoristé a každý chtěl samozřejmě dokázat, že právě ta jeho mašinka je nejlepší, nebo alespoň cenově nejvýhodnější. Největší mela však začala až na úsvitu devadesátých let, kdy se objevila fenomenální Amiga, která přinejmenším o třídu překonávala tehdejší PC i osmibity. Amigisté se záhy stali velmi privilegovanou a semknutou kastou. Právě postupné dotahování PCček na legendární Amigu provázely asi historicky největší názorové střety fanoušků té které platformy (kdo si chce připomenout onu atmosféru, nechť zabrousí do starých „jednociferných“ Excaliburů). S odchodem Amigy však náhle nebylo o co se hádat – konzole tehdy vlastnila pouze hrstka lidí, a tak se fandové bryskně přeorientovali na jednotlivé hry (taková ostřejší debata na téma Q3A versus UT stojí za to i teď) a herní časopisy. Přišla však další revoluce v podobě obrovského tuzemského prodejního úspěchu PlayStationu, a hádky mohly začít nanovo.
Právě rivalita mezi příznivci konzolí a PC je jedním z největších motorů diskusí na herních serverech, ten náš nevyjímaje. Stačí, abychom publikovali článek třeba jen okrajově srovnávající platformu PC s konzolemi, a hned se pod ním objeví tři druhy čtenářských příspěvků ve stylu „konzole jsou cenově výhodnější a výkonnější než PC“, „konzole nejsou tak univerzální a také méně výkonné než PC“ a „už nemáte o čem psát, tak doufáte, že vám nadělají pageviews hádky konzole versus PC“. Je také zajímavé pozorovat, jak se všichni konzolisté dokážou semknout a tahat za jeden provaz, když jsou jejich mašinky pod palbou kritiky PCčkárů, aby se vzápětí v jiné debatě do krve pohádali o to, zda je lepší PS2, Xbox, či GameCube. Člověk aby se pak bál pochválit nebo pohanit některý z dlouho očekávaných titulů – záhy má plný mailbox stížností obou stran, že je hodnocení příliš vysoké (nebo moc nízké) a že je stejně podplacený od té které firmy (kdyby to byla pravda, tak nepíšu tenhle text, ale užívám si s mulatkami v tichomoří).
Specifickou skupinu herních fanoušků tvoří skalní příznivci jednotlivých herních časopisů. Ano, řeč je právě o těch lidech, co prskají na každého, koho uvidí s konkurenčním magazínem, který je přeci „pro malý děti“, „úplně mimo“, „plnej suchejch žvástů“, nebo zkrátka „pro .....“ (modří už vědí). Řeč ani tak není o „sběratelích“, kteří si ze setrvačnosti kupují další a další vydání toho kterého časopisu (někdy mám takový pocit, že by ony necelé dvě stokoruny vysázeli i za bílé papíry s lesklou obálkou a dvojici prázdných CD – jenom aby jim neuteklo ani jedno číslo, když už jich mají padesát, šedesát - koneckonců někteří z nás tímto způsobem odebírali Čtyřlístek i po dovršení dospělosti), ale o relativně úzké komunitě čtenářů, kteří si jednotlivé redakce doslova idealizují do podoby mýtických „guru“. Pro takového člověka je názor „jeho vlastního“ časopisu doslova axiomem a brání jej všemi prostředky (tímto zdravím jistého pravidelného návštěvníka Magea – modří opět vědí). Docela by mne zajímalo, jak by se takoví lidé tvářili na některých tiskových konferencích či rautech, kde se téměř ihned „slezou“ redaktoři konkurenčních periodik k jednomu stolu a za zvuků cinkajících skleniček velmi uvolněně konverzují o všem možném.
Stejně jako ve sportu, i zde platí mnohdy smutná pravda, že bez těchto místy až obtížných fanatiků by herní scéna postrádala svou specifickou atmosféru, která u počítačových her drží spoustu lidí. Velmi často totiž například skalní zastánci jednotlivých her provozují své vlastní fanouškovské stránky, kde je možné sehnat kromě zajímavých informací (pokud někdo hraje po půl roku každý den jednu a tu samou hru, je jasné, že bude znát doslova každý pixel) i zdánlivě nekonečné množství addonů, či jiných vylepšení. Podobně se chová i většina „vlajkonošů“ jednotlivých herních konzolí – i oni vědí o svých miláčcích spoustu užitečných věcí a neváhají se o ně podělit se svými méně zapálenými kolegy. Je to oboustranně výhodný byznys – „laik“ se dozví, co potřebuje, a fanda má dobrý pocit z toho, že jej okolí považuje za experta na danou platformu (a že je to pro podobné nadšence jedna z nejvyšších poct). Bez skalních příznivců to zkrátka není ono – přeci jenom, když si někdo koupí časopis, hru, nebo konzoli, potěší ho fakt, že existuje spousta dalších lidí, kteří jsou ochotni bít se za onu věc až do pomyslné poslední kapky krve (člověk se pak jen utvrdí v přesvědčení, že si vybral dobře...).
Fanoušci tady byli, jsou a vždycky budou – ať již se jedná o fotbal, hokej, formuli 1 (Mikův kiks v posledním kole mi málem přivodil infarkt – příští sezónu budu už raději v barvách Williamsu), mobilní telefony, nebo počítačové hry. Jakkoliv může být pro někoho virtuální setkání s „fanouškem“ protistrany frustrujícím zážitkem (my redaktoři bychom o tom mohli vyprávět), je dobře, že jsou takoví lidé mezi námi. Jejich slovní přestřelky dodávají diskusním fórům „šťávu“, tedy alespoň do chvíle, než sklouznou ke vzájemnému osočování a nadávkám bez špetky invence. Proto by bylo ještě jednou vhodné připomenout si léty prověřené heslo: „Fandi, ale zůstaň člověkem!“.
