Fate of Hellas - strategické válčení v antice trpí nedostatkem obsahu

Neoficiální pokračování RTS Ancient Wars: Sparta se chlubí dvěma novými kampaněmi a zajímavým antickým zázemím.

Fate of Hellas

Když jsme loni recenzovali realtime strategii Ancient Wars: Sparta, byli jsme poměrně spokojení, byť nešlo o ni jiného než zcela klasickou RTS ve stylu Age of Empires, která v některých ohledech nebyla úplně dotažená. Přesto se však příjemně hrála, popravdě jsme na ni ale krátce po dokončení trojice kampaní zapomněli. Na svůj debut však rozhodně nezapomnělo ruské studio World Forge.

Zdá se, že Ancient Wars se prodávala na své poměry, tedy vcelku malý rozpočet, velmi slušně. Autoři se proto snaží navázat všemi možnými způsoby – a možná to tak trochu přehnali. Vedle aktuálně recenzovaného Fate of Hellas, což měl být původně datadisk, ale nakonec se z něj vyklubalo samostatně spustitelné kvazi pokračování, je tu ještě druhý titul vycházejícího z naprosto stejného základu (rozuměj enginu a principů), jenž navíc vychází zcela souběžně – The Golden Horde (recenzi přineseme zanedlouho). A nás napadá: nepodepsala se náhodou kvantita na kvalitě?

"Pravda, závěrečné mise se klidně protáhnou na hodinku, ovšem na většinu sotva spotřebujete hodiny půl."

Skutečnost, že se nejedná o datadisk, jenž měl vyjít jen pár měsíců po originální hře, je dost možná dána změnou vydavatele. Tandem Playlogic/Eidos byl nahrazen dobře známým (občas bohužel nechvalně) Jowoodem. Ten si nejspíše vymínil, že nechce vydávat add-on ke hře, kterou nemá ve svém portfoliu, a tak Fate of Hellas vydává zcela samostatně – jakoby nějaká Ancient Wars: Sparta vlastně vůbec neexistovala. A to nepovažují za ideální přístup, protože hned po spuštění první mise je jasno – tohle jsou další mise ke Spartě, jen jsou vytrženy z kontextu více než by se na přídavek slušelo. Zkrátka a dobře – máme tu titul, který je herně i graficky naprostým odvarem neoficiálního předchůdce, ale tváří se jako samostatný kus, snad dokonce uvozující novou sérii. A je nasnadě, že si za to autoři i vydavatel nechávají zaplatit jako by se nechumelilo.

In-game video

Takže když zavzpomínáme na Spartu, popíšeme si vlastně i hratelnost Fate of Hellas. Vězte tedy, že hra před rokem dokázala oslovit především tím, že si hráči mohli do jisté míry skládat vlastní jednotky, a to dokonce z věcí, které zůstaly na bojištích po padlých nepřátelích (meče, kopí, luky apod.). Pochopitelně bylo možné předměty také nechávat vyrábět, což se hodilo především při větších počtech bojovníků. Diferenciace však nakonec nebyla taková, jak bychom si přáli. Jednotky se sice kosmeticky lišily – ten měl mečík se sílou čtyř bodů, tamten zase pěti, v konečném důsledky se ale stejně všichni pomlátili. Zaujaly také hrátky s fyzikou, na kterých hra vystavěla svůj marketing. Co takhle zbavit se nepříjemných pronásledovatelů shozením kutálejícího se kmene ze svahu? Nebo rozpoutat v lese požár? Á propos oheň – jakmile byl jednou zažehnut plamínek, doutnala za chvíli celá vesnice. Příjemné zpestření. Z čeho už jsme tak nadšení nebyli, to byla umělá inteligence a řada lapsů při designu úrovní a misí. Změnilo se něco? Nikoliv, přátelé.

 

Jelikož Fate of Hellas vyšel v Rusku již koncem minulého roku a dosud se pracovalo jen na lokalizaci do angličtiny, nepočítejte s tím, že by se vypolíroval koncept, nebo snad přibyly tuny obsahu. Hra je totiž ještě chudší než Ancient Wars: Sparta. Oproti jejím třem kampaním nabízí už pouze dvě, přičemž počet misí byl zkrouhnut na pouhou sedmičku v každé z nich. To z titulu dělá maximálně víkendovou jednohubku. Pravda, závěrečné mise se klidně protáhnou na hodinku, ovšem na většinu sotva spotřebujete hodiny půl. Rychlejší hráči tak budou mít za nějakých osm hodin hotovo.

 

Aby té recyklace a úspor z množství nebylo málo, jednou z hratelných frakcí jsou staří známí Sparťané. Jak jinak, změnilo se u nich nemnohé – pár jednotek ubylo, více jich naštěstí přibylo, ale nic, co bychom mohli označit za zásadní změnu. Druhou a naštěstí novou frakcí jsou Makedoňané vedení Alexandrem Velikým. Sparťané se musí potýkat s problémy uvnitř samotného Řecka a stálou hrozbou Peršanů, kteří si nechtějí dát pokoj s dobýváním. Zato Alexander má se svou pověstnou armádou grandióznější cíle. S ním si v rychlíku projedete opravdové tažení, sahající od Řecka, přes Persii a Egypt, až k hranicím řeky Indus. Znamená to, že prakticky v každé misi jde o úplně něco jiného, v odlišné části země, a tak je vcelku pochopitelné, že příběh je vyveden formou zkratky, která vám toho o historickém pozadí příliš neřekne. Souhlasí tak snad právě jen ten Indus, který byl před dvěma a půl tisíci let pro Alexandra skutečně konečnou. Důležitější informací ale je, že se Makedoňané od svých sparťanských souputníků příliš neliší. Jistě, jejich jednotky jsou jinak zabarvené, ale vzhledem k možnosti si bojovníky vlastnoručně kombinovat, dojdete povětšinou k podobným mixům, jelikož přístup k předmětům je prakticky stejný.

 

Bohužel se nezapracovalo na nuzné umělé inteligenci, která se nejhůře promítá do špatného pathfindingu vlastních jednotek, což často dokáže zcela rozbít dobře vymyšlenou taktiku. Především větší jednotky, jako jsou různé stroje či lodě, dorazí do kýženého cíle nějakou rozumnou cestou jen zřídka. To nejenže pořádně naštve, ale některé okamžiky čtrnáctky misí to dělá nemístně těžké. Hra je sice krátká, ale autoři se to snaží kompenzovat i tak vysoko nastavenou obtížností. Takže pro ty, kdož neprojeli všechny kampaně Ancient Wars: Sparta, Fate of Hellas věru není.

 

Jak už jsme nastínili v úvodu, engine zůstal beze změny a to samé se dá říci i o stylizaci, která je sice stále hezká, ovšem technologicky už poněkud zaostávající. Ještě štěstí, že hardwarovou optimalizaci dělali ti šikovnější z týmu a hra lze spustit a obstojně hrát i na průměrných sestavách. Zvuky sestávají z poměrně povedeného dabingu, sytých zvuků při bojích, ale také jednotvárného soundtracku.

 

Ne, Fate of Hellas by World Forge a JoWood rozhodně neměli vydávat za plnohodnotný titul. Vždyť je to jen přídavek k Ancient Wars: Sparta s pouhými čtrnácti úrovněmi, stále stejnými finesami, které sice nejsou špatné a dokáží pobavit, ale také zoufale shodnými chybami, na kterých se rozhodně mělo zapracovat. Takhle jde skutečně jen o datadisk, ať už se vydává za cokoliv a jako takovému mu na chuť přijdou jen hráči předchůdce.